Martho, vy hrajete ve filmech svého manžela Davida Ondříčka. Nemáte pak mezi sebou třecí plochy, když spolu žijete, máte děti i pracujete?
Ono to zas tak často není, jen ty projekty byly výraznější. My jsme spolu pracovali dvakrát. Mohu naštěstí říct, že je to pro nás naopak velmi pozitivní. Přineslo nám to do života další rozměr a novou hloubku. Jsem za to strašně šťastná, protože to je skvělé, že máte člověka, který je vám strašně blízký, zná vás a zároveň spolu můžeme něco vytvářet. Mně se to hrozně líbí. Doufám, že Davidovi taky.
Necepuje vás na place, protože ví, že si to k vám může dovolit?
Ne. Strašně ráda Davida pozoruji při práci a dělá mi to dobře i jako ženě, protože se mi líbí, jakým způsobem pracuje. Myslím si, že v každém umění je důležité, že si ti tvůrci uvědomí, že ta věc, kterou tvoří, je subjekt, kam je potřeba poslat energii. Mně se strašně líbí, když Davida pozoruji, ač má zvláštní způsob humoru, že se prezentuje jako nabubřelý a arogantní člověk, tak při té práci na něm vidím, že to jeho ego ustupuje do pozadí. Je to člověk, který veškerou energii směřuje na to, aby spojil ty lidi, aby ten proud šel k vytvoření filmu, který bude co nejlepší. Vidím na něm, že má tu práci strašně rád, opravdu hluboce rád. Dívat se na něj během práce je naopak krásné. Vždycky ho miluji a obdivuji. Pak přijdeme domů, udělá bordel a je to pryč. (smích)
Vy jste z herecké rodiny, povedete k tomu i své dcery? Nebo samy už k tomu mají sklony?
Mně k tomu nikdo nevedl. Naopak musím říct, že moji rodiče mě vedli od toho. Nebyli vůbec rádi, když jsem přišla s tím, že bych chtěla jít na konzervatoř. Snažili se mě přesvědčit, abych aspoň vystudovala střední školu univerzálnějšího charakteru. Ale já jsem se narodila ve znamení Berana a to se poměrně silně projevovalo, především v pubertě. Takže já jsem na tu konzervatoř šla a pak jsem jim dala za pravdu. Nicméně to, že se chci věnovat herectví, jsem věděla už o čtyř let. Bylo to moje rozhodnutí. Můj bratr třeba tyto sklony vůbec nikdy neměl, a je filmový střihač. Má rád vědu, techniku a film.
Jako máma bych si přála, abych jim byla schopná nechat volný prostor a svobodu v tom, aby se skutečně rozhodli pro to, kam je to táhne, a budu se je snažit maximálně podpořit. Emilka, které je teď pět, se nedávno probudila a řekla, že bude dělat to, co táta. Pak se zeptala, co dělá táta? Říkala jsem jí, že táta je režisér a vede lidi, aby vznikl film, na který se pak koukáš. Řekla, že to bude dělat, tak uvidíme. Fanča, které je 11, ta strašně ráda kreslí. Zatím říká, že bude animátorka. Žádné herectví tam není.
Teď je velkým tématem děti a sociální sítě, elektronika, počítače. Jak to máte vy doma?
Fany by vám řekla, že u nás je koncentrák v tomto směru, protože nejsem velkým příznivcem dětí na sociálních sítích a vůbec dětí přilepených k elektronice. Děsí mě to. Možná jsem vedle, možná jsem v tomto zpátečnická. David, který je mnohem techničtější a má k těmto věcem blíž, je v tom směru benevolentnější a sám se s nimi do toho pouští. Ale já jsem skutečně ten, kdo dává hranice, a vyžaduje jejich dodržování, protože cítím svým mateřským instinktem. Ony se to stejně naučí a přijdou k tomu. A přijde taky čas, kdy už to nebudu moct ovlivnit. Dokud to ovlivňovat můžu, snažím se jim dopřát, ale jen v omezeným čase, který má ohraničení.
Emilka nemá zatím nic, Fany dostala telefon k desátým narozeninám. Byla poslední ve třídě, což bylo samozřejmě velkým tématem u nás doma. Myslím si, že to tak bylo dobře. Když ji teď vidím, tak si říkám, že bych to udělala i později. Máme víkendy bez mobilu, i já se to snažím dodržovat. Na telefonu má nastavený limit, že se jí po hodině vypne, kromě volání a zpráv.
Zdroj: iGlanc.cz
