Vy jste se narodila 12. listopadu 1989. Pro vaše rodiče to musela být euforie na druhou: máme čerstvé miminko a končí komunistická éra…

Máma měla asi dost co dělat sama se sebou a se mnou, aby mě nevyhodila z okna…

Nevyhodila z okna? 

Moje máma pokaždé kolem mých narozenin vzpomíná, jak strašně uřvaný jsem byla mimino, že to bylo na nervy a chtěla mě vyhodit z okna. Nevyhodila mě jen proto, že jsme bydleli v přízemí. To mě zachránilo. (směje se) Takže narozeniny mám spíš spojené s touhle historkou, kterou máma ráda opakuje. Jak jsem strašná a jak mě táta s babičkou z Makedonie váleli v prostěradle.

Jak vás váleli v prostěradle? 

Vzali prostěradlo, každý z jedné strany. Položili mě na to a váleli si mě k sobě a od sebe. To byla, nebo možná dodnes je, nějaká makedonská magie. Když přijela moje babička, makedonská „čarodějnice“, a viděla, jak ječím od rána do večera, rozhodla se aplikovat tuto metodu. Prý se to dělá u miminek, když je něco bolí, jsou nespokojený, tak se koulí v prostěradle a v tom těle se to prý nějak poskládá. 

A pomohlo to? 

No, nevím… Táta to dělal s babičkou tajně, když máma nebyla doma, aby to neviděla. Asi ale byli hodně zoufalí. 

Tak je fajn, že jste z toho vyrostla. Ta makedonská babička byla opravdu čarodějnice nebo takové věci dělají v Makedonii všechny babičky? 

Já myslím, že skoro všechny balkánské babičky jsou trochu posedlý tímhle směrem. Když jsem tam jako malá jezdívala, vzpomínám, že lékařská péče tam byla trochu jako ve středověku. To je tam ostatně trochu dodnes. Takže se tam babičky spoléhaly na svoje bylinkové čajíčky a na babský rady, které si prostě předávaly z generace na generaci. 

Jak se sem táta z Makedonie dostal? 

Pracoval tady před revolucí, potkal mámu a usadil se tady… 

Vy v sobě balkánské kořeny pociťujete? 

Něco tam je. Mám pocit, že jsem na to místo pořád napojená. V dětství jsme tam trávili každé léto celé prázdniny, mám k Makedonii velmi silnou vazbu. Dodnes, když vidím nějaký Kusturicův film, ve kterém se objeví ta krajina, ta balkánská energie, dojme mě to. Je to pro mě kus domova, i když prarodiče už ani jeden nežijí a rodina se tak lehce rozpadá. Je smutný, jak se ty vzpomínky z dětství pomalu drolí. To trochu bolí se přiznám. 

Děti už jste tam vzala? 

Starší syn tam byl jednou, když mu byl asi rok. Chci, aby kluci tu zemi poznali, sice už k ní asi nebudou mít tak silný vztah jako já, ale kousek toho kouzla v nich snad zůstane. Pořád je v sobě ze čtvrtiny mají. Ale zase bych ty svoje kořeny nepřeceňovala. Jsem sice velmi emotivní, někdo by hned hádal, že to mám z té „balkánské“ strany, ale můj táta je velmi klidný člověk, takže emoce mám paradoxně z máminy strany. 

Zdroj: časopis Glanc

Související články