Je něco, co je na vaší práci úmorné?
Někdy je těžký, když si musíte hrábnout hodně hluboko emočně. Ale na druhou stranu mě právě tohle naplňuje, protože se dotýkám něčeho mimo každodenní rutinu. Herectví není pokaždé niterný a vyhrocený, ale občas přijdou scény, kde musíte opustit pohodlí a ponořit se někam, kde to až bolí. Ale zároveň mě hodně baví právě tyhle úkoly zdolávat.
A čekání při natáčení není úmorné?
Mám dvě malé děti, doma nečekám nikdy na nic, pořád se něco děje, pořád něco musím, takže když můžu jen tak hodinku sedět a koukat do mobilu, vůbec to není nepříjemný. Chvíle odpočinku. Nemusím se o nic a o nikoho starat. Spíš je úmorný, když nemám ten luxus se na práci pořádně soustředit. Nejšílenější v tomhle směru bylo období StarDance.
Lákalo mě to, chtěla jsem si to vyzkoušet, jsem moc ráda, že jsem do toho šla, ale s tak malýma dětma jsem to trochu neodhadla – ráno odvézt děti, tři hodiny trénink, vyzvednout děti, úkoly, chystat jídlo, pak večer třeba na představení. Měla jsem pocit, že mi vybouchne hlava. Nejhorší bylo, když jsem už poslední půl hodinu tréninku přemýšlela nad tím, co musím nakoupit, co není v lednici, kdy uděláme úkoly… ježiš, a zítra focení. Tohle je pro mě náročný, ne čekání, to je za odměnu! Ne práce samotná, ale když se na ni nemůžu soustředit.
A v tom je pořád strašný nepoměr mezi mužem a ženou, když mají děti. Krom toho, že se mužů nikdy nikdo neptá, kdo jim hlídá, když mají časově náročnou práci. Není nic, co by můj muž s dětmi nedokázal. Je skvělý otec, ale v tomhle obecně má mužský mozek asi svoje limity. Oni neumějí myslet těch deset kroků napřed. Nebo teda nikoho takovýho neznám.
Máme to doma podobné, o leccos se dělíme, ale ta hlavní logistika je na mně. Přitom bych se vsadila, že by to chlapi zvládli, kdyby nebylo zbytí. Ale my to vždycky uděláme…
Nevím. Když je můj muž s dětma doma sám, na první pohled vidím, že si to děti s tatínkem užily. Jenže z divadla přichází máma bachařka. A vidí tu plnou pračku, vidí, že děti nemají sbalenou tašku na zítra a že v kuchyni zůstal binec po večeři. Padám na hubu, ale musím uklidit, nemůžu ráno vstát do té neuklizené hordy nádobí. Tohle zas neumím v hlavě vypnout já. Ale většinou to pojmu tak, že si během úklidu pustím do sluchátek zprávy nebo podcast, rychle vyšúruju a je to. Ale obloukem se vrátím. Když jsem měla začít natáčet Oktopus, tak jsme to s mým mužem hodně řešili. Věděla jsem , že na tuhle práci chci mít maximální klid, moct se na to soustředit a řešit domácí logistiku co nejméně. A povedlo se.
A ten seriál se taky povedl…
Mám z něho taky radost.
Každopádně rodičovství je strašná práce.
Je. Ale dává mi velký smysl. Nedovedu si představit, že bych nebyla rodič, jako by něco v mým životě zůstalo prázdný. Díky dětem mám asi i jiný pohled na různý úskalí v mojí práci, člověk neřeší každou blbost. Vychovat slušného člověka je tak těžký. Tam já vidím svoje největší strachy. O děti. Abych to nějak zásadně nepodělala. A jestli mi vyjde nějaká role nebo na mě byl režisér trochu nepříjemný, to mě opravdu nerozhází.
Se svým mužem, zvukařem, se asi kvůli dětem nemůžete potkat na jednom natáčení, ne? Kdo by se staral o děti, když táta zvučí a máma hraje…
Neděláme spolu. Ale taky proto, že můj muž pracuje často u zahraničních štábů, mluví velmi dobře anglicky. Ale právě kvůli dětem by to ani nešlo. Už jsme i takovou jednu nabídku řešili, ale rozhodli jsme se, že ne. Taky už jsem v práci těch kompromisů ochotná dělat mnohem méně.
A že nemusíte na všechno kývnout?
Jo. Zlomem bylo asi mé druhé dítě. Narodil se do covidu, ale i kdyby covid nebyl, tak jsem měla v plánu s ním být doma. Strašně jsem si to vlastně užila, neměla jsem cíleně na práci nic, než se věnovat dětem. A díky covidu bylo všechno zavřený, tak jsem nikam nemohla, ani kdybych chtěla. Ten rok doma mě naučil si chránit svůj čas a říkat na některé nabídky ne.
Vy jste se se svým mužem docela hezky potkali. Bylo vám tak kolem dvaceti, ne? Když se ohlídnete, tušila jste tehdy, že by to mohl být „ten pravej“?
Jo. Myslím, že jsem si hned říkala, že to je ono. Jsme spolu třináct let. S Petrem nebylo nikdy žádné „nevím“. Od začátku všechno jasný. Nevím, jestli je to podmínka trvalého dobrého vztahu, ale když mi někdo vypráví o svém vztahu a říká, že vlastně „neví“ a má pochybnosti, moc tomu nerozumím. Myslím, že když je to ono, tak vás to prostě zasáhne tak hluboko, že pro slovo ,,nevím“ není prostor. V mých předchozích vztazích bylo vždycky něco, co mi vadilo nebo chybělo. Buď jsem chtěla něco víc já, nebo chtěl víc on a to už zase já nedokázala. A pak se najednou objevil můj budoucí muž a já jsem neměla pochyby.
A později?
A zatím jsem přesvědčená, že jsem se nespletla. Jasně, někdy je těch třináct let k nepřežití. Ten vztah už je málokdy romantika, ale vědomí, že je to ten pravý, mě nikdy neopustilo přes všechny těžkosti dlouhodobého vztahu. Po nějakých deseti letech se vztah přeleje do jiné dimenze. Už se nehraje o to, jestli spolu být, nebo nebýt. Určitě být. To je jasný. Ale otázka je jak. Musíme se za pochodu učit, jak spolu dál být, protože to ještě bude dlouhý a třecích ploch je hodně. Ale vzdát to? To vůbec. Jak už jsem řekla. Já překážky přeskakuju nebo podlezu, ale nezastavuju ani se nevracím.
Hezký…
Ale realisticky říkám, že někdy je dlouhodobý vztah otrava. Ještě když mám kolem sebe zamilované kamarádky, v mým věku, které právě prožívají začátek velké lásky. Tak si povzdechnu, jak je to krásný a trošičku závidím…
A říkáte si, že tohle možná už opravdu nikdy nezažijete…
Já se modlím a doufám, že už to nezažiju. Za nic bych nevyměnila to, co jsme si za těch třináct let vypěstovali a vykutali v potu tváře. Vždyť to není prdel. Vám by se to chtělo všechno jet od začátku? Mně ne.
Zdroj: časopis Glanc