Potkáváme se před divadelním představením francouzské komedie Ani o den dýl!, v níž téměř neopouštíte jeviště. Patří k vašim oblíbeným?

Všichni tři, tedy Míša Maurerová, Libor Jeník i já, kteří v představení hrajeme, neslezeme z jeviště. Hry, v nichž účinkuju, nedělím na oblíbené a méně oblíbené nebo podle toho, kdo je napsal, ale zajímá mě, jak se s těmi lidmi cítím. Už jsem dospěl k tomu, co říkají staří bardové: Je mi jedno co, ale není mi jedno s kým.

Zažil jste v životě podobně bláznivou situaci, tedy že by vám kamarád pomáhal řešit vztah?

Ne. Já jsem pomáhal vyřešit vztah kamarádovi. Jenže ve chvíli, kdy jsme spolu všichni tři leželi v posteli, mu došlo, že to nevymyslel dobře.

Jak moc pracovní léto jste letos prožil?

Neměl jsem zas tolik představení a neměl jsem ani žádné natáčení, takže mě docela překvapuje, jak málo času letos v létě mám. O to víc se věnuju svým dětem, se kterými prostě jsem a dny nám utíkají neskutečně rychle. Holčičce je šest a chlapečkovi deset a rádi trávíme čas společně.

Vybavíte si nejstarší vzpomínku z dětství?

Asi nebude nejstarší, ale pamatuju si například, jak k nám na chatu přijeli za bráchou Geňa se Suchánkem (Richard Genzer a Michal Suchánek za Lukášovým starším bratrem Jiřím Langmajerem – pozn. red.) a Geňa mě jako malého kluka nesl na ramenou. Nedávno jsem ho na koncertě Marka Ztraceného viděl tancovat a vzpomněl jsem si, jak fajn jsem se s nimi tenkrát cítil. Brácha je o čtrnáct let starší a mě jako kluka vzali do party, koupili mi kofolu a já byl šťastný, že s nimi můžu být.

Když jsme u toho vzpomínání – v roce 2008 jste hrál ve filmu Bobule a později i v jejich dvou pokračováních. Co pro vás tyhle snímky znamenají?

Bobule byly můj první film, v němž jsem se objevil ve výrazné roli. Všechno tam pro mě bylo poprvé a jsem moc rád, že se na ně diváci dívají znovu a znovu. Když jsem zjistil, že vznikají už třetí Bobule, měl jsem velkou chuť participovat na scénáři a vložit do něj to, kam jsem se posunul. Každého z nás, myslím tím jak sebe, Terezu Rambu i Kryštofa Hádka, usadily a hodně ovlivnily děti. Všichni máme malé děti a touhle rolí žijeme, což se přeneslo i do filmu, který měl ale neskutečnou smůlu v tom, že premiéra byla ve chvíli, kdy se všechno kvůli covidu zavřelo, takže sledovanost nebyla taková, jakou bychom si přáli.

Zdroj: Youtube

Jirka, jehož hrajete, má v příběhu taky dítě, ale pořád je to průšvihář, kterému se v praktickém životě moc nevede.

Ano, do určité míry je blázen, ale taky hodný kluk. On to jinak neumí. A je na něm vidět, jak se z něčeho těší, jak hledá cestu k synovi a k rodině, k někomu, kdo by ho měl rád a pochopil ho. A to z role Jirky vnímám. Myslím, že každý z nás něco podobného prožil, že byl hozen do role otce nebo matky a plave v tom a snaží se neutopit.

Na vašich webových stránkách S Lukášem jsem se dočetla, že jste se pustil do zajímavé aktivity – organizujete výpravy v okolí Brd. Jak jste se k tomu dostal?

Před rokem jsem si ve spojení s jednou oděvní značkou vyzkoušel, jestli mám na to vést lidi krajinou, kterou mám rád. A sám před sebou jsem uspěl. Pevně věřím, že lidé, kteří se mnou vyrazili, nešli za „tím hercem“, ale byli zvědaví na krajinu a na mne v ní. Na úpatí brdských kopců v nádherné krajině žiju, mám to tam moc rád, rád se toulám krajinou a ztrácím se v ní, takže to rád zprostředkuju i jiným lidem. Takže jsem si založil něco, čemu se dá s nadhledem říkat CK Langoš. Vyrážíme maximálně v deseti lidech, abychom si měli co říct a já nemusel mít nad hlavou deštník nebo na batohu vlajku. Spojení s Vojenskými lesy a statky mi dovoluje nabídnout lidem to, k čemu by se asi nedostali, a ukázat jim místa, kam by se zřejmě nikdy nepodívali. A taky jim ukazuju svoje intimnější já, ne to, které mají možnost vidět v divadle nebo televizi. Nejde o žádné kurzy přežití v divoké přírodě, my spolu jsme teď a tady v kráse krajiny. Lidi jdou a nechávají plynout své myšlenky, takže většinou si tou cestou a námahou, kterou vynaloží, protože ujdou třeba pětadvacet kilometrů, v sobě leccos srovnají, dojdou k nějakému rozhodnutí. To je mnohem těžší než kurz přežití. Dorazí do hájenky, kde na ně čeká jídlo. A večer je na nich, jestli si chtějí povídat a být spolu. Nechávám to plynout. Nechci být bavičem, jen zprostředkovatelem.

Organizujete ale i výpravy pro děti s rodiči.

Moje kamarádka má firmu Pro malé dobrodruhy a já jsem zorganizoval i několik výletů pro ni, tedy pro děti. Teď organizujeme výlet pro děti i rodiče, protože jsme chtěli, aby rodiče děti jenom neodložili, ale prožili to s nimi. Takže dítě si vybere jednoho rodiče, s nímž bude chtít sdílet to, co má přes víkend zažít. Uvidíme, co nám to přinese.

Kdo vás k toulkám přírodou přivedl?

Tu touhu jsem měl vždycky, ale nikdo se mnou nikdy nikam nechodil, ani děda, ani táta. Možná, že mě k tomu přivedla společnost kluků a holek, s nimiž jsem se stýkal. Rádi jsme chodili pěšky, nebyli jsme čundráci, spíš kavárensko-hospodští povaleči krajinou. Ale nejvíc mě těšilo být sám a toulat se sám, doteď to rád dělám. A tím, že pořádám výpravy, v sobě bořím určitý blok.

Letos jste ovšem s rodinou absolvoval i dobrodružnou výpravu do zahraničí…

Vzali jsme naši starou dodávku a za ni jsme zapojili zapůjčený terénní přívěs, v němž byla venkovní kuchyňka a zázemí. Spali jsme v autě, na autě a ve stanu. Vyzkoušeli jsme tak zase něco nového. Projeli jsme Maďarsko, Srbsko, Černou Horu a Albánii od severu na jih, krátce jsme také profrčeli Bosnou a Hercegovinou. Albánie mně a mé ženě dala odpověď na to, co všechno jsme schopni zvládnout – ať je to odtah auta, zapadnutí do bahna a podobně. Ale to všechno k cestování patří, naopak ho to zpestřuje. Na přelomu roku jsme si vyzkoušeli i cestu luxusním velkým obytňákem do Španělska. V autě jsme plácali řízky a bramborový salát a Štědrý den jsme slavili na pláži.

Děti nevyžadovaly klasické Vánoce se sněhem?

Rozhodně jim nevadí, že jim je přes den teplo. Nikdo z nás nelyžuje a nikoho z rodiny netěší, že je zima a ve čtyři hodiny tma. Takže pokud to jenom trochu půjde, i tentokrát o Vánocích zmizíme někam do tepla.

Co vás čeká po prázdninách?

Dál budu brouzdat republikou s divadlem, dál budu organizovat výpravy – a taky bych rád vyplodil první autorské představení. Pevně věřím, že to pro mě není příliš velké sousto. Nebude to žádná one man show, ale žánrově spíš kabaret, a podílet se na něm budou taky Libor Jeník, Světlana Nálepková nebo Jakub Žáček.

Umíte být někdy líný, nic nedělat? Plácnout sebou na kanape nebo na lehátko na pláži?

Velmi omezeně. Jsem neposedný a pořád musím mít něco, za čím můžu jít. Ale asi je to pro rodinu výhodnější, než kdybych se honil za ženskýma a za chlastem. (smích)

Lukáš Langmajer

  • Narodil se 25. srpna 1980 v Plzni.
  • Má o čtrnáct let staršího bratra Jiřího, který se také věnuje herectví, a o deset let starší sestru.
  • Viděli jsme ho ve filmech a seriálech Sanitka 2, Vinaři, Na vodě, Slunečná, Dobré zprávy či Muži v naději, proslavila ho především filmová sérii Bobule.
  • Je ženatý, s manželkou Lucií má desetiletého syna Mikuláše a šestiletou dceru Magdalenu Máriu.

Zdroj: časopis TV Pohoda

Související články