Soňu v Ulici hrajete tak přesvědčivě, že některým divákům už prý pěkně pije krev.
Děkuju. Ona je Soňa dost drsná. A vypadá to, že bude i pěkná mrcha. Na to u mě diváci nejsou zvyklí a asi jsou i jemně v šoku, protože mrchy jsem sice hrála, ale jen v divadle. Ve filmech to byly vždycky hodné holky od vedle nebo pohádkové poplety.
Lidé si ovšem často ztotožňují postavu s její představitelkou, nemáte obavu, že někteří vás budou považovat za Soňu?
Nastat to může, protože je to opravdu čím dál ďábelštější potvora. A mě nebezpečně baví ji hrát. Právě proto, že je úplně jiná než já. Pořád do něčeho strká nos, vyzvídá a začíná manipulovat s informacemi. Ale zatím mi připadá, že se na mě pořád ještě kolemjdoucí v Praze usmívají. Takže je možná baví jako mě.
Proč jste vůbec roli v nekonečném seriálu přijala?
Za prvé šlo o něco nového. Dříve jsem totiž hrála jenom v kratších a dějově uzavřených seriálech. Ne že bych nechtěla hrát v „nekonečných“ sériích, ale nemohla jsem je přijmout, protože buď jsem žila na jiném kontinentu, anebo jsem rodila děti (smích) a chtěla jsem s nimi být doma a věnovat se jim co nejvíc. Takže když se tenhle rok ozvali z Ulice, přišlo to ve správný čas a v pravou chvíli. Navíc jsem si uvědomila, kdo všechno už Ulicí prošel, například moje profesorka herectví Hana Maciuchová, pan Hrušínský, Zdena Hadrbolcová, paní Syslová, jak skvělí to byli a jsou herci… Byla bych blázen, kdybych na nabídku nekývla. Ale stejně mi trvalo dost dlouho, než jsem se rozhoupala. Nejdřív jsem se totiž chtěla vrátit k řemeslu, a to hlavně v divadle. To je pro mě grunt.
A co tedy nakonec rozhodlo?
Mám ráda, když jedna herecká práce vyplývá z jiné. Loni jsem hrála na Nově v seriálu O mě se neboj a na základě této role mě oslovili producenti z Ulice. A to se mi líbilo. Je fajn, když někdo sleduje váš způsob práce a vaše možnosti a pak vám dá lano. A samozřejmě se mi líbí sama postava Soni, protože je hodně nejednoznačná, není ani úplně kladná, ani úplně záporná, takže je herecky šťavnatá. Navíc když jsem pak přišla mezi tým, který v pražských hostivařských ateliérech Ulici natáčí, zjistila jsem, že tam panuje velice hezká atmosféra, nikdo svou práci nešidí, všichni k ní přistupují zcela profesionálně a jsou za ta léta skvěle sehraní. Co víc si může herečka přát?
Jaká tedy je „šťavnatá“ Soňa?
Soňa je učitelka angličtiny a tělocviku a je to huba nevymáchaná, která má „co na srdci, to na jazyku“, což mimo jiné znamená, že do školy neustále přináší nějaké inovace, jež vehementně prosazuje a někdy je to skousnutelné, a jindy ne. Někdy je dost hrrr a ředitelka Magda (Veronika Čermák Macková – pozn. red.) to s ní nemá jednoduché, ale tím je mi právě Soňa celkem sympatická. I když na druhé straně se teď dost vybarvuje a začíná vystrkovat růžky. Jde ale v každém případě o zajímavou postavu, která by do seriálu měla vnášet čerstvý vítr. Ale někdy je fakt na facku.
Je nepsanou tradicí, že každá seriálová postava se musí citově „namočit“ s jinou figurou. Můžete prozradit, jestli se k něčemu takovému schyluje?
Ano, ano… Už to tak trochu začíná, ale nemůžu nic prozrazovat. Zatím Soňa řeší jen pracovní záležitosti, ale už to je hodně zajímavé. Takže až přijde nějaké případné citové vzplanutí, bude to ještě lepší a možná se divákům trochu osvětlí, proč je taková, jaká je. Ale nebudeme předbíhat. Teď je to potížistka, které neunikne ani myš a ona má oči všude. Myslím, že si s ní ještě okolí užije a diváci ji budou chtít přetrhnout jako hada.
Jak vám sedí styl práce v dlouhotrvajícím seriálu?
Dost mi vyhovuje, že se až s postupem času dozvídám, jak to s námi v příběhu půjde dál. Jednou jsem to už zažila i v Divadle Kalich, když jsme zkoušeli Tajemství s Danem Landou, a vůbec jsme nevěděli, kam děj půjde dál, protože on hru během zkoušení teprve dopisoval. Mě to tehdy nesmírně bavilo a teď zjišťuju, že nešlo o náhodu a že je tenhle způsob práce velké dobrodružství. Vždycky začnu číst další díly scénáře a říkám si: „No tak tohle už snad ta Soňa přehání, ne? A pak se mi ta holka hraje ještě líp. Je totiž úplně jiná než já, což je vždycky pro herce perfektní. Prostě postava jako víno.
Máte za sebou řadu různorodých postav. Čím je pro vás v této široké škále zajímavá role učitelky?
Je zajímavé, že v poslední době dostávám hodně nabídek na nejrůznější psycholožky, profesorky a učitelky, což mi nesmírně vyhovuje, protože jsem vždycky chtěla učit. Nakonec jsem se rozhodla pro konzervatoř a pak jsem vystudovala filozofickou fakultu, obor teorie kultury, takže kolem učení jsem se neustále motala a role učitelky tak trochu splňuje můj dětský sen. Navíc se strašně ráda učím nové věci a je pro mě úchvatné objevovat šílenou Soňu a její svět. Jsem celkem ve svém živlu. A to nemluvím o těch kvantech textu, co herci z Ulice musejí načíst a naučit se. To je velký trénink paměťových buněk.
Ovšem Soňa učí nejen angličtinu, kde jste pevná v kramflecích, ale i tělocvik. Jak jste na tom s tělocvikem ve svých letech?
Nejdřív ještě k té angličtině: nesmírně mi vyhovuje, jak inovátorka Soňa přistupuje k výuce tohoto jazyka, kdy děti nemusejí sedět v lavicích a všechno je jim předkládáno formou soutěží a her, což je přesně způsob, jakým bych učila já. Tělocvik jsem zatím sice před kamerou neučila, ale doufám, že až něco tělocvikářského budeme točit, tak nevypustím duši. (smích) Teď však hrajeme muzikál Zapomeňte na Shakespeara, kde je dost tancování, takže jsem snad jakžtakž v kondici.
V našem posledním rozhovoru jste mi s nadsázkou říkala, že jste máma na plný úvazek. Jak jste skloubila výchovu synů s někdy dost intenzivním natáčením Ulice?
No, byl to oříšek, ale kluci, Matyáš a Adam, jsou každým dnem starší a starší – je jim skoro dvanáct a osm let – a už to máme rozdělené tak, že všechno logisticky krásně funguje. Jsou to šikulkové, ale stejně jim pořád musím číst před spaním příběhy. To trvá už dvanáct let. Jsme spolu hodně a je nám hezky.
Kde vás můžou diváci vidět naživo?
Od minulého roku, kdy jsem se po deseti letech vrátila na divadelní prkna, už ve čtyřech kusech. Začalo to přesně před rokem premiérou krásné francouzské hry Štěstí. Na tu můžou diváci přijít do pražského Divadla Palace, ale jezdíme často i do jiných měst. Hra se u lidí krásně chytla a diváci na ni hodně chodí. Je psaná jen pro dva herce a hraní s Hynkem Čermákem je bezvadné. Je to takový mužsko-ženský duel. O Vánocích se znovu vrátí kouzelné představení v Divadle Broadway Vánoční zázrak. To je vždycky sál naplněný až po strop. Legendární písničky Janka Ledeckého, moc hezký příběh a spousta skvělých herců.
Těsně před letními prázdninami jste měla další úspěšnou premiéru hry, kde máte opět pro vás netypickou roli.
Asi mluvíte o Hračičce. To byla opravdu velká herecká výzva. Je to zase hra jen pro dva – a navíc psychothriller. Hraje se v Divadle Radka Brzobohatého a diváci jsou při ní dost přikovaní k sedadlům a bojí se. A pak jsou rádi, že se něco takového nestalo jim. Další mimořádná a šťavnatá role. No a teď měla premiéru hra Zapomeňte na Shakespeara, o níž jsem se už zmínila. Je hlavně o tom, jak to v divadle chodí. Jak se hra zkouší, jak se to všechno hezky semele a jací jsou divadelníci srdcaři. A do toho písničky a hodně stepu a tance.
Když mluvíme o práci, nemůžeme opominout vaši hudební kariéru. Co nového od vás uslyšíme?
V poslední době se věnuju spíš herectví, takže příprava muziky u mě malinko dýl trvá, ale teď letěla do světa prskavka zvaná Rekordérka. Text k ní napsal legendární Kamil Peteraj, který spolupracoval i s Miroslavem Žbirkou, Marikou Gombitovou nebo Richardem Müllerem, a je o ženě, která věnovala život svému muži, a tak trochu zapomněla na sebe. Mám na ni krásné reakce a myslím, že v mnoha ženách dost rezonuje. A co se názvu mého nového alba Letokruhy týče, chtěla jsem, aby vyjadřoval každou z písniček. Je jich hodně a každá z nich má v sobě špetku moudrosti a zkušeností, které člověk nasbírá cestou životem. Navíc já miluju stromy a sázím je, kde se dá. A jejich letokruhy vám prozradí, kolik toho ten který strom prožil.
Kde sázíte stromy?
Nejradši tam, kde prostě chybí. Potřebujeme je jako sůl. Léta budou čím dál horčejší a každý přirozený stín se bude hodit. A těch míst, kde by se mělo sázet, je opravdu hodně. Ale zatím se bohužel víc kácí.
Co vám ještě kromě sázení stromů dělá radost?
Spousta věcí. Když to klukům vyjde na závodech – oba závodně dělají plavání –, když objeví něco nového, co je baví a fascinuje, když jdeme všichni na prochajdu se psem do lesa, když se mi podaří nepřipálit jídlo – já dost často lítám v myšlenkách nebo se učím texty, a pak zapomenu, že mám něco na plotně –, když se mi rozhoří krb i bez pepa, když se mi podaří navrhnout hezký interiér, když mi diváci píšou, jak je Soňa baví a pije jim krev, když je velký potlesk po představení a když jsou všichni moji kluci zdraví a spokojení. To jsem pak šťastná. I jako máma, i jako herečka i jako žena.
A na závěr: co vštěpujete do života svým synům?
Pokud něco nezasadíš, nedáš něčemu život, něco nevyrobíš nebo nevytvoříš, nemáš ani právo to bourat. Když vidíš na pískovišti postavený hrad, nezničíš ho. Když vidíš mravence, necháš ho jít. Má jistě nějakou práci nebo jde domů k mámě. Vidíš berušku, pomůžeš jí letět. Vidíš klavír, nezačneš do něj třískat, ale zahraješ si na něj. Líbí se ti práce někoho jiného? Je vidět, že to jde, a ty to tím pádem jednou budeš moct udělat taky. A zvládneš to, pokud svůj čas neproflinkáš. No tak snad to pochopili.
Zdroj: časopis TV Magazín
