Herci a herečky mají konzervatoř nebo vysokou školu nebo přišli z prostředí amatérského divadla. Vy ale máte i divadelní školku!

Ano. To budu používat. Je to pravda.

Pojďme vysvětlit, že do prostor soukromé školky, kterou vybudovala vaše maminka, jste si chodily hrát s kamarádkou. A postupně jste začaly hrát divadlo.

Bylo to to tak. Byla jsem introvertní dítě, nepředváděla jsem se, netoužila jsem někde vystupovat… Ale všechno začalo pohádkami, které jsme si začaly s kamarádkou psát. Pak jsme si řekly, že bychom je mohly hrát, ještě s dalšími spolužačkami. Já hrála prince, které nikdo nechtěl. A začalo mě bavit se přetvařovat a vžívat do rolí. Měla jsem štěstí, že jsem potkala bytost, která měla stejné vnímání jako já. Je mojí nejlepší kamarádkou dodnes. Začaly jsme si například dávat herecké úkoly, aniž bychom věděly, že to je herecká práce. „Teď mi zahraješ odsouzeného k smrti. Poslední noc v cele. Co zažívá, jak to prožívá.“ Improvizovaly jsme. A jedna pro druhou jsme hrály. Bavilo nás to. Myslím, že tak bezděčně vznikaly hluboké základy našeho herectví…

Zdroj: Youtube

Z vás obou vyrostly herečky.

Veronika (Korytářová) hraje v Liberci. A letos dostala Thálii. Ano. Nehrály jsme si na princezny a na zlé víly, ale zabývaly jsme se hereckou prací. Doceňuju to až zpětně. Hrály jsme třeba i rozvodové hádky.

To jste už tehdy musely taky silně vnímat svět kolem sebe.

No vidíte, když to říkáte, tak asi jo. Byly jsme asi hodně vnímavé.

Kde jste ty situace odečítaly?

Hlavně ve filmech, v knížkách. Paní učitelka nám půjčila gramofonovou desku Bílé nemoci a to jsme poslouchaly pořád dokola.

Doma hádky nebyly?

My jsme veskrze harmonická rodina. Inspirací byly spíš filmy, knížky a fantazie. My jsme i četly vždycky stejnou knížku, pak jsme si k ní kreslily obrázky, jak si představujeme ty postavy nebo místa. A povídaly jsme si o tom.

Na přijímačky na konzervatoř jste prý jela v horečkách a vystřihla jste tam Johanku z Arku se skelnýma očima, která se nakonec rozpláče…

Porota zatleskala, jaký jsem podala výkon. Kdybych nebyla nemocná, třeba tady teď spolu nesedíme.

Nebuďte tak skromná...

Ale vážně. Je to o tom setkávání. Kdybych se nepotkala s Verunkou, třeba by mě osud zavál někam jinam.

Rozjímáte někdy nad alternativními životními scénáři?

Někdy jo. Třeba jsem mohla být prodavačka ve Vsetíně, proč ne. Možná bych byla taky spokojená a šťastná. Vydala jsem se touto cestou, která je asi určitě barevnější. Přináší mi radost.

Četla jsem o vás, že máte smutné oči. Mně to teda nepřijde…

Ne? Lidi mi to opravdu často říkají. Ale možná je to v energii. Když je víc lidí a baví se, tak raději pozoruju, nemám potřebu něco povídat… i když teď jsem teda užvaněná.

Tak akorát ve správnou chvíli!

Tak to je dobře. Jinak spíš pozoruju, stáhnu se víc do sebe a někdy si lidi myslí, že mám nějaký problém nebo že jsem smutná.

Teď zjevně nejste, to je fajn. Výrazně jste na sebe upozornila rolí zákeřné šéfky ve třetí sérii Případů prvního oddělení. Hrát takovou potvoru, to musí být sen každé herečky, ne?

Jo, ta role byla skvělá. Přitom rozsah nebyl moc velký, ale byla výrazná. Přiznám se, že jsem nejdřív měla obavy, jestli není až moc nestvůra, až moc protivná. Vždycky jen přišla, plivla a odešla.

Až karikatura potvory?

Trochu jsem se toho bála. Ale spousta lidí mi dodnes říká, že takové lidi znají. Já ne, ale asi žiju v bublině. A nemám šéfa. Režiséry vnímám jako partnery. Ale před pár dny jsem přemýšlela nad tím, že si moji roli lidi možná spojí s tou skutečnou paní z policie, kterou se pan Mareš prý nechal inspirovat. Někdo mi totiž poslal článek, že opustila policii na vlastní žádost. Trochu mě to trápí, jestli ji to nějak nezničilo, jestli za to nemůže i ten seriál? V tom seriálu to bylo možná až moc jednostranné… Co když jsem byla součástí něčeho, co jí změnilo nebo pošramotilo život? A znala jsem ze scénáře jen jeden pohled.

Lucie Štěpánková

Jako dítě závodně lyžovala, věnovala se baletu. Vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, v letech 2001 až 2007 byla v angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích. Od roku 2007 působila v pražském Divadle na Vinohradech, nyní je na volné noze. V roce 2009 získala Cenu Thálie pro činoherce do 33 let. Hrála mj. v seriálech Vyprávěj, Guru, Případy 1. oddělení, Ulice. Letos se objeví v rámci premiéry na Letních shakesperovských slavnostech v představení Jak se vám líbí.

Tvůrci všude upozorňovali, že se skutečnými postavami jen inspirovali a že často do jedné figury spojili více lidí…

Vím, nehrála jsem přímo ji, ale kdybych s ní třeba mluvila, našla bych tam ještě jinou strunu. Ale možná se tím zbytečně trápím…

Je to lidsky cenné, že o tom tak přemýšlíte. Ale vy za to fakt nemůžete. Miroslav Hanuš mi převyprávěl životopis jeho postavy Josefa Korejse, jak si ho sám pro sebe vymyslel, když o něm přemýšlel. Máte něco takového?

Do takové hloubky jsem nešla, ale myslela jsem na to, jestli žije sama, jestli má rodinu. V mém podání rodinu nemá. Myslím, že není ani ve vztahu. Cítí se nedoceněná. To ji pořád žene dopředu s pocitem, že všechno umí a ví líp. Režisér Petr Bebjak mi říkal, ať ji nehraju jako zlou, ale spíš jako ženskou, která je přesvědčená o své pravdě. To mi strašně pomohlo. Jasně, občas podkopávala nohy lidem, ke kterým cítila antipatii, ale v zásadě to chtěla dělat „správně“, zavést nové pořádky, ve které věřila.

V připravované minisérii Matematika zločinu, která se v televizi objeví na jaře, hrajete moji někdejší kolegyni, novinářku Magdalenu Sodomkovou, která celou tu kauzu zpracovala. Jaké nástrahy měla tato role?

Když jsem se tím začala zabývat, až fyzicky mě to bolelo. Ta marnost. Moje postava odkrývá, jak se v našem soudnictví nakládá s posudky. Jak je těžké s tím kolosem hnout. Neuvěřitelné. S jakou arogancí se novinářka, která pátrá po pravdě setkává. Pak jsem se skutečné Magdaleny ptala, jak tohle snáší, říkala, že lidi se tak odkopou a ukážou svoji tvář a že je ráda, že má materiál a nebere si to osobně.

Investigativní novináři musejí být takoví, to by jinak nemohli dělat.

Asi jo. Každopádně pro mě to byla zatím největší příležitost na kameru, ponořila jsem se do toho. Cítila jsem zodpovědnost. A bála jsem se, aby tam zůstala lehkost, protože jsem byla hodně zabraná do toho, ale to snad Petr pohlídal, abych nebyla urputná.

Před lety jste odešla z angažmá na Vinohradech. Nelitovala jste zatím odchodu na volnou nohu?

Ne. Ale asi díky tomu, že mám štěstí. Na krásné role napříč různými divadly v Praze. Kdybych neměla tak pěknou práci, asi bych to viděla jinak, ale zatím si můžu vybírat. Svoboda je neuvěřitelná. A taky jsem si mohla dopřát luxus a vzít si vánoční volno, které trvalo bezmála měsíc!

To jsou dlouhé Vánoce. Co jste dělala?

Byla jsem s rodinou a odpočívala jsem.

Umíte odpočívat, nebo jste se to musela naučit?

Umím. Spíš se musím někdy nutit do práce. Nabírala jsem síly, protože teď mě hodně pracovní období čeká. Ale ještě k té volné noze… Vždycky jsem měla pocit, že musím někam patřit, což nám vtloukali už na škole. Šest let jsem byla v Pardubicích. Pak na Vinohradech. Jenže divadla už nefungují tak, že by herec v souboru dostával role, na kterých by mohl růst, spíš naopak. Nakonec je pro mě i nějaký můj růst lepší potkávat se s jinými lidmi v různých divadlech v různých polohách.

Teď navíc hodně točíte.

Jo. Ale snažila jsem se vždycky práci a rodinu vybalancovat, nechtěla jsem, aby holky byly hodně večerů beze mě. Stanovila jsem si nějaké číslo, kolik představení měsíčně budu hrát, a to plus minus nechci překročit.

Váš muž je taky herec. Dojíždí do Pardubic…

Někdy to je náročnější, když zkouší a večer hraje, ale nějak to všechno řešíme za pochodu. Je to v takových vlnách.

Potkali jste se v Pardubicích, v divadle. Jak dlouho jste spolu?

Asi patnáct, počkejte, sedmnáct let… Nejsme pár, který by to nějak počítal.

Jak jsem pročítala rozhovory, získala jsem pocit takové poklidné lineárně vzestupné kariéry bez velkých propadů, i na té osobní rovině jako by to bylo srovnané a harmonické. Je to tak, nebo jen optický mediální klam?

Samozřejmě ošklivé věci člověk třeba nepouští na povrch, ale vlastně to tak je. Hlavně myslím, že všechno má svůj čas. Snažím na věci netlačit, to se týká třeba i té kamery. Neměla jsem ambice být vidět, když jsem netočila, dělala jsem víc divadlo a přinášelo mi to radost. Pak to přišlo, beru to tak, jak to je. A je to fajn. Proto možná máte pocit, že věci jen tak jdou. Protože opravdu jdou. Všechno přijímám s pocitem štěstí a s velkou pokorou. A čím dál víc si uvědomuju, jak moc v tom hraje roli setkávání s lidmi. Jak se to v oblouku vrací, protože lidi, se kterými vám bylo fajn, se chtějí i pracovně potkat znovu. Všechno se cyklí.

Jaký jste tehdy měli start vztahu s vaším mužem?

Bylo to velký! Čtyři roky jsme kolem sebe chodili, aniž jsme si moc všímali jeden druhého, Radek dojížděl do Prahy, v Pardubicích nežil. Jenže pak jsme spolu začali zkoušet jednu velkou věc, začali jsme si povídat a zjistili jsme, že jsme si strašně blízcí. A bouchlo to. A bylo to velký.

Co jste hráli?

Stabat Mater. Já jsem hrála matku. On Ježíše. Přitom je o třináct let starší. Všechno se to tam zrodilo. V biblickém příběhu, bylo to zkrátka fatální!

Měli jste vůbec někdy horší období? Nějaký propad?

Když jsem toho měla pracovně opravdu hodně, špatně jsem zvládala, že nejsem s dětma, měla jsem pocit, že se mi to doma sype. Byla jsem zvyklá mít všechno tak nějak jakoby pod rukama, i když můj partner velmi pomáhá… Teda nepomáhá, nemám ráda, když se říká „pomáhá“, protože my se o péči o děti a o domácnost prostě dělíme. Vadí mi, i když se říká „manžel dnes hlídá“.

Jasně. Není hlídač nebo aupair, je otec. Nehlídá, jsou to prostě jeho děti.

Přesně tak. Ale stejně jsem měla pocit, že bych s nimi měla být víc, trvalo mi přijmout, že stoprocentní máma neznamená, že budu s dětmi pořád. Všichni se učíme. Já i holky. Nějak to vybalancovat. Teď je to spíš ve vlnách. Někdy je hodně práce, ale jak jsem měla volno, užívali jsme si. Byli jsme ve Vsetíně. A pak lyžovat v polských Beskydech.

Ha! Pro záznam: lyžování jste vyslovila první vy! Nechtěla jsem to slovo vyslovit, abyste se mi pak s mužem nesmáli, že jsem další novinářka, která se ptá na lyžování.

Už jsem právě byla napjatá, že se neptáte, tak jsem si říkala: „Musím ji naťuknout!“

Jako malá jste párkrát na lyžích závodila, ale pak jste z toho sportu zdrhla. Nakonec jste si k lyžování tedy vztah našla?

Našla. Mě bavilo chodit do lyžařského oddílu, ale vadily mi závody, ty jsem se snažila nějak očůrat. Teď to má trochu podobně jedna z mých dcer. Chodí do atletiky, ale před závody ji často „bolí bříško“ a „bolí nožičky“ a pořád něco. Ale já říkám: „Ne, pojď, pojď do toho, budeš z toho mít dobrý pocit.“ Já jsem se tomu kdysi snažila uniknout, povedlo se mi to, ale myslím, že to nebylo dobře. Už od dětství by měl člověk vystupovat z komfortní zóny.

Hráli jste spolu s vaším mužem někdy od dob pardubického angažmá?

Ne, až teď. Právě v Matematice zločinu mi hraje manžela! Někoho napadlo, že by to mohlo fungovat. Takže jsme spolu byli poprvé před kamerou. Chtěli po nás nějaké společné fotky, aby je rozmístili po našem seriálovém bytě. Vtipný bylo, jak lidi ze štábu chodili a obdivovali, jak jsou věrohodné. Většinou je to totiž nějaká fotomontáž, na cizí rodinné fotky se namontují hlavičky herců… Oni totiž nejdřív nevěděli, že jsme i ve skutečnosti spolu, tak říkali, jak dobře to vypadá.

Nevím, jestli bych měla větší ostych hrát intimní scénu s někým „cizím“, nebo se svým mužem. Cítím, že by to možná s manželem bylo ještě horší…

Přesně tak. Máme tam jednu lechtivější scénu, lidi ze štábu říkali, že nám to prý aspoň nebude vadit, jenže ono je to přesně naopak.

Nahlížení do intimity, ne?

Jo. Jako by se nám koukali přímo do ložnice. Divný to bylo. A všichni mají pocit, že to je v pohodě, když jsme partneři. Ale zvládli jsme to. Hezký bylo, že můj muž tam hraje takovýho uhlazenýho kravaťáka v diplomatických službách, přitom normálně je spíš sportovní typ. Tak to bylo taky moc osvěžující vidět ho jinak. „Čoveče, tobě to sluší!“ Říkala jsem mu.

V divadle hrajete často dramatické role, těžce zkoušené postavy ve složitých životních situacích. Líbilo se mi, jak jste někde říkala, že přemýšlíte, kolik toho ještě mohou unést… Jak to v sobě člověk hledá, když má to štěstí a jeho život neměl takové tem

Moje postavy mají opravdu hodně za sebou. Ve Smrti a dívce je to žena, kterou kdysi dávno mučili znásilňovali a ona na jedné večeři podle hlasu pozná jednoho z mužů, kteří jí to provedli. V Podzimní sonátě hraju dceru slavné klavíristky, kterou celý život tíží pocit, že není dost dobrá pro svou mámu. V Ungeltu ve hře Dobrou noc, mami řeknu na šesté stránce textu své matce, Táně Medvecké, že se dnes v noci zabiju. To mě na herecké práci baví nejvíc, ten proces. Ponořit se do hloubek svých postav a být mnohdy překvapená, kam mě to celé dovede. Nechci jen tlačit na hlas a vnější prostředky, měla bych pocit, že sebe i diváky podvádím, takže si rozhýbu představy, přemýšlím, co všechno musely zažít, jak jednají v určitých situacích, představuju si třeba jejich večery, než usnou, na co myslí. Ono se to začne skládat a postava se vám „zpuclíkuje“… Smrt a dívka byla asi nejnáročnější, chodila jsem ze zkoušek a klepala jsem se. Muž říkal: „To nemyslíš vážně, jen si to tak trochu ošlapávej, ale nesmíš se v tom utopit.“ Tehdy jsem zažila asi nejhlubší ponory.

ZDROJ: časopis Glanc