Kapela Lucie tehdy v rámci benefiční akce rozdávala po ústavech hudební nástroje. Proto přijeli i do ústavu pro slabozraké, kde pracovala Zuzana. „Doběhl mě na chodbě, zastavil mě, zeptal se, jak se jmenuju. Znala jsem ho, byla jsem jeho fanynka, ale dělala jsem, že je mi to trošku jedno. Zeptal se mě, proč tam pracuju. Líbila se mu moje odpověď. Zkonstatoval, že vypadám dobře a mám srovnané hodnoty, a zeptal se, jestli mu dám telefon. A já jsem řekla: Ne,“ vzpomíná na osudové seznámení Zuzana Kodymová s tím, že Robertovou fanynkou byla od mala, dokonce jí ve škole říkali Kodymka. „První rande, druhé… a nakonec se ze mě skutečně Kodymka stala,“ říká Zuzana.
Takoví dva hipíci
Po svatbě vystudovala speciální pedagogiku a pomáhala hendikepovaným dětem. Mnohokrát si vyslechla, že je její život podobný románu – osudový, zvláštní. „Cítím se skutečně jako románová hrdinka a dělá mi to dobře. A k tomu patří naše umění – Robertova hudba, moje výtvarno,“ říká Zuzana, která se svým manželem také často spolupracuje, například se podílela na klipu kapely Wanastowi Vjecy s názvem Kdo se bojí, nesmí do nebe.
Zuzana pomáhá i při návrzích přebalů cédéček, když už je přímo nenavrhuje, ráda poradí. „Náš společný svět, který s Robertem máme, miluji. Úplně přirozeně jsem do něj vplula – říkám, že ‚spolutvoříme‘.“ Do toho zapadá i zámek, na kterém Kodymovi žijí a společně se ho snaží dát do původního barokního stavu. „Někdy mám pocit, že rekonstruujeme už sto let, i když je to jen třiadvacet. Zámek je památkou druhé kategorie, zaslouží si to, přebýval tady dokonce generál Laudon,“ říká Zuzana a dodává: „Máme štěstí, že jsme dostávali dotace, jinak bychom žili v ruiničce romanticky dál… Ale nevadilo by nám to, jsme takoví hipíci!“
Láska k pastelkám
Když byla Zuzana malá, ještě ani nechodila, a už tvořila. První její vzpomínka je, jak drží pastelky. „A výtvarno šlo se mnou dál. Udělala jsem si různé kurzy, včetně olejomalby, mám i arteterapeutický, a dokonce psychoterapeutický výcvik. Psala jsem básně, které jsem si sama ilustrovala. Když jsem pracovala s dětmi, tak jsem s nimi kreslila a vytvářela různé plastiky – nebudete tomu věřit, ale nevidomé děti umějí vytvořit krásné plastické obrazy!“
Pak přišla první nabídka na ilustraci knihy, a tou byl titul Všechny ženy ve mně od Veroniky Hájkové. Z dalších projektů Zuzana vypichuje ten, kdy ilustrovala knihu básní, kterou napsali.
Žena je květina
Jedním ze silných okamžiků Zuzanina života bylo, když jako malá poprvé uviděla Botticelliho obraz Zrození Venuše. „Úplně mě to uchvátilo a říkala jsem si: Tohle chci umět! Ženská krása mě fascinuje a inspiruje, žena je pro mě květina, která přiláká muže na krásu a vůni. A mě, jako umělce, i když jsem sama žena, žena inspiruje víc než muž. Maluji a kreslím tedy i sebe, i naši dceru.“
Během jednoho ženského semináře se dala Zuzana do řeči s Veronikou Vieweghovou, dnes už příjmením Fey Křen, a porozuměly si. „Veronika právě psala svoji první knihu Být sama sebou. Někde viděla moji kresbu a ta ji natolik oslovila, že se mě zeptala, zda bych její knížku nechtěla ilustrovat. Doslova řekla, že se moje obrázky dotýkají jejího srdce,“ vzpomíná Zuzana na začátek jejich přátelství i spolupráce. Zatím ilustrovala dvě Veroničiny knihy a mají spoustu společných plánů do budoucna – diář, ženské karty i semináře pro ženy.
Nemám žádná pravidla
Výtvarno ovšem není jedinou Zuzaninou vášní. Už když byla dítě, se na ni kamarádi i cizí lidé obraceli se svými problémy. Jako by je přitahovala. „Sama se sebou jsem se cítila dobře, a tak jsem si troufla sem tam i poradit,“ říká Zuzana a dodává: „Té jsem pomohla, té poradila, tu inspirovala… takže jsem si říkala, že bych se mohla posunout dál.“ A tak se dostala k Bachovým kapkám. Začala studovat, o co jde, a udělala si výcvik. Věnovala se i ženským kruhům a taneční meditaci Loona Dance.
Aktivit má tedy Zuzana požehnaně. Jak vypadá její den? „Každý je jiný! Nemám žádná pravidla, jsem svobodný umělec. Dcera Amélie je samostatná jednotka, jenom ji denně vozím do školy. Pomáhám Robertovi, doprovázím ho na koncerty. A stejně jako mám ráda přírodu, miluji zvířata, a o ty se, pravda, musím každé ráno postarat. Projdu se s nimi do parku a vyvenčím je.“ Aktuálně mají Kodymovi psa Amy a čtyři kočky s originálními jmény – Markýz de La Fayette, Denis, Libuška a Mandy. „I zvířata mě inspirují. Taky bych ráda nakreslila knížku pro děti, kterou jsem pracovně nazvala Příběhy koček,“ uzavírá své povídání Zuzana Kodymová.
Zdroj: časopis Glanc
