Žijete ve dvou zemích, často cestujete. Jaké výhody a nevýhody to má?

Většinu nevýhod eliminujete dobrým plánováním a organizací. A já i manžel (podnikatel Aleš Graf, pozn. red.) jsme hodně organizovaní lidé, takže s tím vůbec nemáme problém. Musíme si akorát plánovat program v rámci roku o trochu víc dopředu. Jinak máme přesuny vychytané do detailu, je to rutina. Naopak, to střídání a vzájemné doplňování české a americké kultury je velmi inspirativní. Jedinou nevýhodou, s níž se nedá nic moc dělat, je, že nemáme „po ruce“ naše rodiny a přátele. Jsme sice v kontaktu téměř každý den, ale osobní setkání plnohodnotně nenahradíte.  

Co vás vlastně přivedlo k rozhodnutí usadit se na Floridě? 

Na Floridu jsme s manželem přijeli poprvé asi před patnácti lety a naprosto nás okouzlila. Příjemné slunné počasí, krásné prostředí, milí lidé. Hned jsme oba dva věděli, že sem nechceme jezdit jen „na dovolenou“, ale chceme tu mít také domov. 

Co vás na tamním životě baví nejvíc?

Pohoda a uvolněnost, která tu čiší na každém kroku. Určitě na tom má svůj podíl všudypřítomné slunce a teplé klima. Připadá mi, že všichni mají takovou lepší náladu. A pak také otevřenost a vstřícná komunikace. Američané vás hned přijmou mezi sebe, nabídnou pomoc. Je pro ně důležitá komunita, pořádají různé akce, dobročinnost je pro ně naprosto přirozená. To je pro americkou kulturu typické a nás to moc baví.

Máte zavedené rodinné rituály nebo tradice, na které nedáte dopustit, a je jedno, na jaké straně zeměkoule se nacházíte?

Vánoce, ty úplně miluji a bez Vánoc v kruhu rodinném si nedovedu představit rok. Loni jsem si svůj vztah k Vánocům zvlášť uvědomila, když jsem na adventním koncertě v Drážďanech měla tu čest zazpívat se slavným chlapeckým sborem koledu Narodil se Kristus Pán v češtině a němčině. Zpívala s námi celá aréna, byl to pro mě velmi silný zážitek. Jinak se ráda ujímám role hostitelky a připravuji pro rodinu i přátele různá setkání, oslavy narozenin. Každá příležitost pro setkání se musí využít! 

Máte dvě děti. Mají zájem o hudbu?

Ano, je to jejich koníček. Tendence jít v mých stopách neměl ani jeden, ale vždy mi v kariéře moc fandily. Baví nás vzájemně sdílet oblíbenou hudbu, mít přehled, co kdo poslouchá a inspirovat se. Ráda jsem s nimi i výtvarničila, malovali jsme, vyráběli všechno možné. Doteď nás to baví. Já sama maluji, děti také. Pořád zkoušíme nové techniky. Malujeme a vyrábíme dárky, ty jsou nejkrásnější.   

Jak se snažíte zajistit, aby si vaše děti zachovaly spojení s českou kulturou?

Tím, že jsme trávili čas zhruba půl na půl na Floridě a v Čechách, je to přirozené. S prarodiči a širší rodinou mají naše děti krásné vztahy, Čechy jsou jejich domov.  

Zpívala jste jim? 

Ano, samozřejmě, na to jsem se v mateřské roli těšila a milovala jsem to. Měla jsem už „natrénováno“ z dob, kdy jsem učila v hudebce malé žáčky. Naše děti měly rády ukolébavky, ale nejvíc asi písničky Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře. Třeba při koupání jsem jim zpívala Voda, voděnka, to bylo krásné. Když byly malé, hodně jsme si zpívali v autě, i klasické lidovky. Nikdy nezapomenu na cestu do Rakouska, kdy si dcera prosadila písničku Já mám koně, vraný koně. Zpívali jsme ji cestou tam i zpátky. Teď už sice společně nezpíváme, ale hudba u nás doma žije stále. 

Jakým směrem se vaše děti vydávají? 

Právě to řešíme, obě děti čekají velké zkoušky a velké změny. Syn končí střední školu a vybírá si vysokou. Dcera dokončuje vysokou školu, ale určitě chce pokračovat dál. Jestli to bude v Česku, nebo v USA ještě není jisté. 

Zdroj: časopis Glanc

Související články