Povídaly jsme si spolu naposledy loni v červenci a vy jste mi vyjmenovávala, co všechno chcete během prázdnin stihnout. Povedlo se vám to tehdy?
Chtěla jsem navštívit aspoň jeden hrad nebo zámek s prohlídkou, to se mi splnilo. Na holčičím prodlouženém víkendu v Krkonoších jsem taky byla, i když až na silvestra. A splnila jsem si i touhu vidět nějaké letní shakespearovské představení na Pražském hradě. Jediné, co jsem zatím nezvládla, byla výprava s dcerkou do zábavního parku v Rakousku. Mám to na seznamu jako položku číslo jedna na letošní léto.
Budete ho mít odpočinkové, nebo pracovní?
Práce mě nikam moc nepustí, do toho má Jasmínka tábory, na které se těší, takže my si společnou dovolenou uděláme až po prázdninách, tedy v září. Kam to bude, ještě netuším, ale určitě poletíme. Pro mě je ideální dovolená, kdy nemusím vařit, trochu se povalujeme a trochu chodíme na výlety, zkrátka „cochcárna“, jak říkají tanečníci. Ale někdy stačí i jen krátký výlet, třeba na Velikonoce jsme vyrazili do Nizozemska a moc jsme si to užili. A když máme jenom dva tři dny volno, vyrážíme na partnerovu (Kristininým partnerem je tanečník Václav Kuneš – pozn. red.) chatu na Zbečno na Berounce, kde to mám moc ráda. Naložíme Svištíka, jak jsem si přejmenovala naše Suzuki Swift, a jedeme.
Čím teď momentálně žijete?
Pořád moderuju Televizní noviny, točím magazín Víkend a občas i Polední a Odpolední Televizní noviny a každou středu mám ve Snídani svou „ženskou rubriku“ Kafe s Kristinou. Zvu si tam různé zajímavé hosty, lifestylové moderování mě moc baví. Taky jsem se začala učit jezdit na motorce. A skákat přes švihadlo. Dostaly se ke mně informace o dvou klucích, kteří si říkají Šviháci a vyrábějí česká švihadla. Tak jsem si jedno koupila a skáču, dělám si různé workouty a výzvy. A vůbec to není legrace.
Není švihadlo docela velký nápor na kolena?
Nemyslím si, skáču už dva měsíce a zatím nic nepociťuju. Když jsem chodila běhat, neobešla jsem se bez tejpů, ale od švihadla mě nic nebolí.
Čím dalším kromě švihadla se udržujete v kondici?
Hodně chodím, a docela rychle, takže se u toho i zpotím. Ráda cvičím čchi-kung, hlavně sestavu Osm kousků brokátu, a objevila jsem i korejské cvičení sundo, při němž krásně rozhýbete tělo a probudíte všechny vnitřní orgány. Já jsem hodně v pohybu, jezdím po celé republice moderovat různé akce, teď mě čeká jedna na Ještědu, v létě se těším na food festivaly.
Často moderujete taky tiskové konference Novy. Moderovala jste například i premiéru dokumentu o Ivetě Bartošové Málo mě znáš. Před lety, když jste ještě účinkovala v muzikálech, jste se musely potkávat?
Samozřejmě že jsme se potkávaly. Dokument, který se mi moc líbil, ve mně vyvolal vlnu vzpomínek. Úplně jsem zapomněla, jak byla Iveta talentovaná a krásná. A taky moc šikovná tanečnice. Hrála jsem s ní v Draculovi, Johance z Arku a Moně Lise, ale potkávaly jsme se i na různých dalších akcích. V zákulisí jsme si často povídaly. Právě při sledování dokumentu, v němž mluví různí lidé, kteří Ivetu dobře znali, mě napadlo: Měl jí člověk víc naslouchat? Ale já bych jí stejně tenkrát asi neuměla poradit. Teď, když mám sama zkušenost s kolapsem, ke kterému mě dovedl stres a syndrom vyhoření, kdy jsem pak tři roky chodila na psychoterapii, se na spoustu věcí dívám jinak. Hlavně jsem pochopila, že si člověk musí říct o pomoc. Nemyslím pomoc ve smyslu nakoupit, ale svěřit se odborníkům. Protože do hlavy vám nikdo nevidí. Lidi by si měli víc povídat, víc se svěřovat a nebát se sdílet svoje trápení. Nejen radosti. Po zhlédnutí dokumentu mě napadlo: Kdyby tenkrát zvedla telefon a někomu zavolala, někomu se svěřila, mohlo být všechno jinak? Kdo ví.
To je osud.
Přesně to si čím dál častěji říkám. Věřím na osud, ať v dobrém nebo ve zlém. Jen to zlé se těžko přijímá. Člověk může některé věci ovlivnit jen do určité míry. A taky si mnohdy neumí představit, kam ho osud zavane.
Vás osud – v dobrém – zavál k úplně jiné profesi.
To je pravda. Když jsem tančila v muzikálech, nikdy by mě nenapadlo, že budu jednou moderovat hlavní zpravodajskou relaci na Nově. Nešla jsem tomu naproti a ani to nebyl můj sen.
A co byl váš sen?
Chtěla jsem být primabalerínou. A tenhle sen se mi nikdy nesplnil. Můj oblíbený balet byla Giselle. Dneska se nad tím usmívám a vůbec mi to nevadí, protože mi osud přivál úplně jiné věci. Dnes už nemám sny, jen se těším, co mi život přinese. Mým přáním je mít zdravou a šťastnou rodinu.
Zmínila jste, že se učíte jezdit na motorce. Myslíte opravdu motorku, nebo nějaký skútr? A proč až teď?
Je to skútr, zkouším jeden model, ale pro mě je to docela velký stroj, vnímám ho jako motorku. Teď se možná motorkáři budou smát, ale to nevadí. Když jsem studovala taneční konzervatoř, jedna francouzská primabalerína z Pařížské opery jezdila na motorce do divadla, vždycky celá oblečená v kůži. Tenkrát mě fascinovala a chtěla jsem být jako ona. Ale můj strejda, který byl navigátor v autě, mě vždycky před motorkami varoval a já ho nějak intuitivně poslechla. Až teď si ten sen dospívající holky plním. A pořád mám na paměti, jak je to nebezpečný koníček. Před pár dny jsem měla ve Snídani v Kafi s Kristinou jako hosta třiadvacetiletého Matěje Čecháka, který si říká Maty. Vždycky miloval motorky a v sedmnácti letech sedl na motorku, že jede jen kousek. Vyboural se a zůstal na vozíku. Dál na ní jezdí, za pomoci kamarádů, a věří, že se vrátí i k závodění. Říkal, že tenkrát neměl peníze na kvalitní motorkářské oblečení s výztužemi, ale dnes má na sobě to nejlepší oblečení, jaké může mít. To je taky zřejmě osud. Ale Maty je pohodový a veselý kluk a líbí se mi, jak se se vším popral.
Motorkou si plníte sen, ale stejně asi budete raději jezdit autem?
Určitě. Jezdím ráda a hodně a záměrně nemám automat, protože mě baví řadit. Před časem jsem taky absolvovala školu smyku, což byla úžasná věc, a jsem šťastná, že jsem si mohla bezpečně vyzkoušet, jak se ovládá auto na vodě. Fascinuje mě, jaké má náš Svištík nejrůznější vychytávky. Vím, že se dá otevřít bez klíče, že má na to speciální čudlík, to ráda využívám, ale teprve nedávno jsem zjistila, že ten čudlík je i v kufru. Auto mám už rok, ale pořád na jeho ovládání objevuju něco nového. Protože samozřejmě nečtu žádné návody a všechno zjišťuju stylem pokus–omyl. (smích)
Říkala jste mi v předchozím rozhovoru, že Jasmínka nejde ve vašich stopách.
Už je všechno jinak. Chodí na školu s výtvarným zaměřením, protože ráda a hezky kreslí i maluje. Taky chodí na karate. A nedávno začala chodit tancovat. Našla jsem podle videí jednu taneční školu v pražských Řepích, kde lektoři děti moc pěkně vedou, a tak se Jasmínka vrhla na street dance a má před sebou první soutěže.
Když jste se zase oklikou trochu vrátila k tanci prostřednictvím dcerky, nestýská se vám někdy po jevišti? Navíc váš partner je tanečník a choreograf…
Divadlo jsem upozadila, když se mi Jasmínka narodila. Někdy se mi trochu zasteskne po potlesku jako okamžité zpětné reakci od diváků, po té atmosféře. Ale dobře si uvědomuju klady i zápory, tenkrát jsem měla tři práce, to bych dneska s dcerkou časově nezvládla, takže se tím netrápím. Teď už je starší a za pár let už mě potřebovat skoro nebude a možná ani nebude stát o mou společnost, možná bych si mohla něco přibrat, i když já mám pocit, že pracuju docela dost. Je mi líto odmítat práci, která mě baví. A taky si práce vážím. Moc dobře si vybavuju doby, kdy jsem byla na volné noze a byla jsem vděčná za každý kšeft. Teď jsem sedmnáctým rokem pod křídly Novy a šestnáct let jsem hrdý zaměstnanec. Pamatuju si, jak jsem před lety byla pyšná na to, že mám poprvé ve svém životě stravenky. (smích) Líbí se mi to, co dělá Vašek. Je šéfem souboru 420People a vytvořil i projekt 42+People, v němž jsou tanečníci nad čtyřicet let. Tam bych se hodila, ale nedonutila jsem ho, aby mi nabídl roli. (smích)
Zdroj: iGlanc.cz, časopis TV Magazín
