Prozradíte o vaší televizní novince něco víc?

Budu stručný – asi dva roky pracuju na krásném novém projektu, který je zatím určen pro zahraničí, ale možná se dostane i k našim divákům. Je plný vůní, zajímavých míst a ingrediencí, bude samozřejmě o pečení, ale z trochu jiné stránky. Nechte se překvapit.

Zdroj: Youtube

Vy umíte překvapit – třeba svým výkonem ve StarDance.

Vlastně bylo i pro mě trochu překvapení, jak mi tancování vstoupilo do života. Navíc jsem si to moc užil. Na začátku jsem si nabídky vážil, chvilku ji odmítal, ale pak mi intuice napověděla, že do toho mám jít. Také jsem věděl, že StarDance má jasně ohraničenou dobu trvání. Takže jsem se rozhodl tomu dát svůj čas, bez ohledu na to, do kterého kola se dostanu a kdy vypadnu. Postupem času jsem zjistil, jak neuvěřitelný přesah to mělo pro moje okolí.

Jak to myslíte?

Myslím, že tím, že jsem do StarDance šel, jsem vyšlapal cestu spoustě lidem, kteří si třeba moc nevěří. Ukázal jsem, že když se člověk do něčeho pustí, trochu věří sobě i svému okolí a udělá pro to maximum, pak se může stát, že vypadne až těsně před finále. A to si všichni mysleli, že budu první, kdo půjde z kola ven. To je dokonale přenosné poslání do života.

V takové show také hraje roli obliba, sympatie…

Ano, je toho mnohem víc, ale já to neodstál, neodšlapal z nutnosti. Dal jsem tomu opravdu moc s plným přesvědčením a radostí, vrátila se mi zkušenost mnohokrát větší. Je to stejné jako v kuchyni, kde to platí dvojnásob – co do hrnce strčíte, to z něj vytáhnete.

Přejděme k televizním pořadům, z nichž vás diváci znají – zaujala mě neuvěřitelná sledovanost Buchet po ránu.

Také mě pořád fascinuje, že více než tři sta šedesát tisíc lidí se rozhodne v neděli ráno po osmé koukat na pořad o pečení. A to nepočítám ty, kteří si to pustí zpětně. Ale abych byl zase upřímný, to není zničehonic. Před několika lety jsme společně s Terezou Bebarovou začali připravovat pořad o pečení doma v její kuchyni. Když potom přišla Česká televize s nápadem na pečení, řekl jsem ano, ale s Terezou. Jsme spolu bezvadně sehraní, navíc ona hraje skvěle tu zvídavou obyčejnou ženu, pokládá otázky, kterými mě nenapadne se zabývat – a ony jsou tak důležité.

Dáte mi nějaký příklad?

Pro mě je úplně běžné dávat například vlhkou houbičku pod plech, aby se mi nehýbal, když na něm něco připravuju. Když jsem to udělal poprvé při natáčení ještě u Terezy doma, tak z toho byla úplně nadšená a měla pětiminutový monolog na téma této malé jednoduché, ale geniální pomůcky.

Vy se svými radami a recepty netajíte, naopak je dáváte nejen ve svých knihách k dispozici všem.

Já nepřipravuju recepty pro profesionální cukráře, ale pro každého, kdo má chuť péct. Můj cíl je, aby každý, pokud umí číst, má doma váhu, ingredience nutné na pečení a pochopí recept, dokázal uspět.

Podle čeho se rozhodujete, když dostanete nabídku – ať už je to pečení, natáčení, tancování nebo psaní kuchařek?

Abych řekl pravdu, moc věci netlačím, poslouchám svoji intuici – svoje srdce. Tak to vlastně bylo v mém životě vždycky. Ať už se to týkalo odchodu z vesnice, rozhodnutí věnovat se cukrařině, odjezdu do zahraničí, přijímání jakékoli nové pracovní nabídky, vycestování na dva roky do Indie, návratu zpět do rodné země, odstěhování se opět na venkov nebo rozhodnutí žít tak, jak žiju.

Takže žádné velké plánování?

Opravdu ne, jen intuitivní, spontánní rozhodnutí s přihlédnutím k tomu, co se děje kolem mě… Tak to bylo třeba i s přijetím nabídky do StarDance nebo když jsem doslova chytil za pačesy nabídku jít do pořadu Peče celá země – v zahraničí vyhlášeného a opravdu velmi úspěšného, případně když právě Tereza řekla, pojďme to, Josefe, zkusit s pečením doma, jen tak pro radost, natočit to – a bylo z toho nakonec sedmdesát dílů. Tak bych mohl pokračovat dále.

Může to být tak trochu návod na úspěch?

Nemyslím si. Neexistuje univerzální návod, není možné něco opakovat, třeba jít mojí cestou. Každý si musí najít tu vlastní – nebát se neúspěchu, mít trochu odvahu, zkoušet nové věci, a hlavně na sobě hodně pracovat, nic nešidit, být k sobě poctivý nechtít jít zkratkami. Všude je chleba dvou kůrkách. Pak považuju za klíčové překročit hranice města, země, ale třeba i kontinentu, kde je možné potkat se s jiným světem, jinou kulturou, náboženstvím, to naučí každého komunikovat, přijímat připomínky, vyjednávat… Mě nejvíc naučila Velká Británie, kdy jsem poprvé začal přemýšlet ve větších celcích – přestal jsem řešit maličkosti a soustředil se na něco víc. Měl jsem možnost pracovat ve velkém týmu a s velkým týmem, kdy je každý odjinud, každý je individualita, ale mají jedno společné – dojít ke společnému cíli. To musejí chtít všichni a umění je pro to všechny nadchnout.

Pořad Peče celá země byl letos o Velikonocích propojený s charitativním projektem Pomozte dětem, kde je cílem vybrat finanční prostředky pro znevýhodněné děti. Máte nějakou zkušenost s charitou vy osobně?

Pokud nepočítám, že jsem bratrovi dělal úkoly, což byla moje první charita v životě, tak jsem například v britském Bathu spolupracoval na velké charitě, které předsedala princezna Anna, nebo v obchodním domě Harrods, kde se sháněly prostředky na vzdělávání negramotných dětí, jichž je v Británii téměř deset procent. V zahraničí platí, že čím větší společnost, tím prestižnější účast v charitativních projektech.

Podporujete nějaké další projekty i v Česku?

Pokud mohu, rád se účastním. Co podpořím, opět vybírám velmi intuitivně nebo musím vycítit spojení mezi mnou a daným příběhem, takže je jasné, že třeba podporuju Nadaci Dortem proti rakovině, báječnou Báru Maťovčíkovou, která má v boji s rakovinou mozku pečení jako formu terapie, nebo třeba asociaci Jsme fér. Když mohu, rád se přidám – jsem vidět, slyšet a netajím se svými názory, které mohou pomoci věci měnit.

Zdroj: iGlanc.cz, časopis TV Magazín

Související články