Jak se vůbec stalo, že jste se rozhodla pro hereckou profesi?
Netuším, jestli za to může nějaký konkrétní impuls či zda mě někdo nebo něco popostrčilo. Co si pamatuji, tak jsem ji chtěla dělat odjakživa. A protože jsem o tom, že bych ráda byla herečkou, neustále mluvila, řekl mi můj strejda, který pracoval v plzeňském rozhlase, o konkurzu do Dismannova rozhlasového dětského souboru. Pracovali jsme v rozhlase a hráli divadlo, takže jsem už jako malá holka dobře věděla, co herecká práce obnáší.
Rodiče vás nezrazovali s tím, že herecká práce je nelehká?
Naopak, podporovali mě. Navíc jsem se po maturitě na konzervatoři rozhodla pro studium na filozofické fakultě, nechtěla jsem být nevzdělaná. Rozhodně jsem si po konzervatoři neřekla: „Tak, a teď jsem herečka!“ a nečekala, že mi svět padne k nohám. Naopak – zajímala mě spousta věcí a chtěla jsem se o nich víc dozvědět. A obor teorie kultury splňoval moji představu, mohla jsem nakouknout pod pokličku mnoha společenských věd a naučila jsem se, co stojí za přečtení a jak o světě přemýšlet.
Vy jste se nesnažila sehnat si angažmá? Mám to chápat tak, že jste dočasně herectví pověsila na hřebíček?
Nepověsila. Jednou za rok jsem něco natočila, hrála jsem sem tam v divadle, jen pro svůj dobrý pocit, takže mi nic nechybělo. A úspěšně jsem se živila dabingem.
To je pravda, patříte mezi špičkové dabingové herce, získala jste i prestižní Cenu Františka Filipovského, nezapomenutelný je váš dabing Rose alias Kate Winslet. Ne každý ale dabing umí a na konzervatoři se snad ani neučí...
Když jsem studovala já, tak se neučil, nevím, jak je to dneska. Já tehdy měla dva spolužáky, kteří dělali dabing od dětství – Michala Jagelku a Terezu Duchkovou – a Míša nás ostatní brával do televize na tzv. sbory. Třeba v tehdy oblíbeném seriálu Beverly Hills jsme povykovali na chodbě nebo na pláži a sem tam k někomu přišla i malá rolička. Asi v šestnácti letech jsem dostala větší roli – a od té doby jsem se dabingem živila. Říkávám, že tehdy jsem si „jen tak plula“, nic mi nebránilo, ani finance, v tom, abych dál studovala.
Vdala jsem se, narodila se mi dcera a pak, po pár letech, mi najednou došlo, že jsem gró své profese zanedbala a že mám nejvyšší čas se k divadlu vrátit, protože později už by se mi to nemuselo podařit. Přispěla k tomu i moje osobní krize středního věku – nic mi nechybělo, nechybí mi doteď, tak si říkám, že jsem byla tak trochu namlsaná… Nevěděla jsem, co se sebou, a chovala jsem se občas jako pěkná kráva.
V dabingu jste byla úspěšná a velice žádaná. Přesto přestal být vaší prioritou...
Byla to shoda okolností. Právě v té době, v roce 2014 došlo v dabingu ke krizi a já jsem patřila k těm, kteří nesouhlasili s podmínkami, jaké do té doby panovaly. Herecká asociace najala agenturu, která nás zastupovala tak, jak jsme si představovali, ale většina studií to neakceptovala. Od té doby dabuji jen párkrát do roka – kdo o mne opravdu stojí, tak se se mnou dohodne. Udělám to a ráda, ale už nesedím za mikrofonem v dabingovém studiu každý den. Dobře jsem tehdy věděla, co už nechci dělat a měla jsem štěstí, že jsem se hlasem mohla živit tak jako tak; upoutávkami, reklamami či čtením audioknih. Ovšem prioritní je pro mě divadlo.
Přijde mi neuvěřitelné, že jste si řekla: „Teď chci dělat divadlo!“ a vyšlo to. To je tak jednoduché se prosadit?
Přispěla k tomu náhoda? Nevím. Šla jsem se podívat na představení do Divadla v Řeznické – ve kterém jsem už předtím párkrát hrála – a potkala jsem tam kolegu Ondru Kavana. Přiznala jsem se mu, že bych si ráda zase zahrála na divadle – a on mi druhý den zavolá a povídá: „Pojďme něco udělat!“ A udělali jsme. Hru Midsummer. Pak začaly přicházet další nabídky… Vím, že to zní téměř neuvěřitelně a uvědomuji si, že jsem v tomhle směru měla a mám veliké štěstí. Ale to samo o sobě by nestačilo – je třeba být i pilný, mnohokrát jsem pohotově zaskočila za nějakou kolegyni a pak už jsme roli v dané hře spolu alternovaly. Midsummer režíroval Lukáš Pečenka, pro mě nejdůležitější režisér, protože mi moc pomohl v tom, abych se na jevišti přestala ostýchat.
Jitka Ježková
Absolventka herectví na Pražské konzervatoři a teorie kultury na FF UK. Diváci ji poprvé zaznamenali v seriálovém přepisu Škvoreckého Prima sezóny (1994) či v adaptaci Vieweghových Báječných let pod psa (1997). Známá je ze seriálů (Prima sezóna, Nováci, Doktoři z Počátků, Rapl aj.) i filmů (Tady hlídám já, Intimity, Past aj.). Svůj hlas propůjčila např. Kate Winslet v Titanicu či Liv Tyler v Pánovi prstenů.
Takže když z některé disciplíny herecké profese člověk vypadne, tak se pak hůř naskakuje? Není to jako s tou proslulou jízdou na kole, která se nezapomíná?
Jasně, potřebujete na ně sice talent, ale je to taky řemeslo. A když je děláte dnes a denně, tak jste logicky uvolněnější, protože to máte zažité. Ovšem jiné je to na jevišti a jiné třeba při natáčení seriálu. Například já jsem svůj první seriál natočila v šestnácti letech. Takže jsem ten rychlý styl práce uměla a nebyl pro mě problém naskočit v roce 2013 do Doktorů z Počátků, kdy se točilo rychle, na tři statické kamery, hodně obrazů za den. Ale stejně jsem se do toho musela dostat. Nebo když jsem přišla do dabingu po půl roce, tak jsem se nebála říct: „Musíte mít se mnou dneska trpělivost,“ protože když jsem tam seděla každý den, tak i když jsem dostala těžký úkol, věděla jsem, že to zvládnu. A s divadlem je to to samé, čím víc to řemeslo provozujete, tak se některé věci na jevišti pro vás stanou automatické, tudíž nad nimi nemusíte přemýšlet a můžete přemýšlet nad tím, co je opravdu důležité.
A co text? Je pro mne nepochopitelné, jak si herci mohou všechny své role pamatovat!
Každý kolega to má jinak, vím o některých, kteří si pamatují všechny svoje role, i z inscenací, které byly už dávno staženy z repertoáru. To já neumím a mrzí mě to, protože třeba v Dostojevského hře Zločin a trest jsem měla krásný monolog Soni, který se mi už dávno vykouřil z hlavy. Jakmile můj mozek věděl, že jsem něco zahrála naposled, tak to vypustil. Když mám dlouho pauzu – třeba když v Divadle v Řeznické hrajeme po čase inscenaci Scott a Hem – vezmu do ruky text, začnu si ho opakovat a ono se mi to vrátí. Můj mozek ví, co ještě musí a co ne. A s rolemi mi pomáhá i pohybová paměť – když se na jevišti někam postavím, tak už vím, co mám říkat. Mimochodem, ve hře Scott a Hem hraju se dvěma svými kamarády, Mírou Noskem a Míšou Slaným, se kterými jsem nazkoušela zájezdovku Přátelák.
V brněnském Divadle Bolka Polívky jste hrála ve hře Horská dráha s Milanem Kňažkem. Jaký to je pocit stát na jevišti s „panem hercem“?
Vnímám ho jako každého jiného kolegu, on by si ani nepřál, abych ho brala jinak. Ve finále jsme na jevišti spolu a musíme si pomáhat. Je ale obdivuhodný. Není už nejmladší, ale na jevišti kraluje – a ještě hraje v češtině! Shodou okolností jsem četla knížku S otvorenými očami, kterou mi věnoval, je to jeho životopis v rozhovoru se spoustou fotek. Takže jsem s ním nějaký čas i usínala…
Věřím, že je velice inspirativní… Máte i mezi svými kolegyněmi nějaký vzor?
Když nad tím přemýšlím, tak vyloženě vzor asi ne… I když – teď si vzpomínám…někdy v roce 2003 mi Viktor Polesný nabídl roli ve hře Král umírá, shodou okolností to bylo v Divadle v Řeznické. Hráli v ní Jirka Bartoška, Vilma Cibulková, Honza Vlasák, Linda Rybová a Zdeněk Dušek a tenkrát jsem strašně moc obdivovala Vilmu Cibulkovou. Ne že bych měla před ní vyloženě ostych, ale vzhlížela jsem k ní. Taky mě teď napadají Marika Procházková a Lucka Žáčková, ač jsou to vrstevnice, ale miluju je v inscenaci Činoherního klubu Tramvaj do stanice touha. Ale na druhou stranu jsem vděčný divák, jednou mi ředitel Činoheráku řekl: „Jitko, vám se taky líbí všechno!“ A proč ne? Ve většině věcí si umím najít něco, co mě zaujme.
Kdybyste si mohla vybrat dobu, ve které byste chtěla žít, jaká by to byla?
V době osvícenství. Chtěla bych být nezávislou ženou a mít svůj salón, ve kterém by se scházeli encyklopedisté a kde bychom všichni debatovali. Ale určitě bych nechtěla být v té době, a ani v žádné jiné, než v jaké právě žiju, obyčejným člověkem. Teď žijeme ve svobodné a blahobytné společnosti. Pořád bychom si to měli opakovat. Neměnila bych. Uvědomuji si, že jsem měla a mám ve svém životě štěstí a že nepatřím k těm, komu osud ublížil. A za to jsem vděčná.
Zdroj: iGlanc.cz
