Jsme na tiskovce Novy, co vás na této televizi čeká?
Adéla: My jsme tady náhodou spolu, protože jsme každý vstoupili do jednoho projektu. Já jsem vstoupila do Ulice a Jirka?
Jiří: Do Kriminálky Anděl.
Adéla: Takže velká práce.
Jaká je spolupráce na Kriminálce Anděl? Přece jen je to už zajetý projekt.
Jiří: Měl jsem trochu obavu, abych mezi tak dobré herce zapadl. Přijali mě a já jsem si užil šest měsíců skvělé práce, skvělé party a výborné režie. Pevně doufám, že celý ten seriál bude divácky úspěšný.
Adélo, vy jste vstoupila do nekonečného seriálu, měla jste ohledně nabídky dilema, když se Ulice vysílá sedmnáct let?
Adéla: Hrozně vtipné je to, že já si pamatuji Ulici ještě, když jsme na Nově pracovali s bratrem. Vím, jak to vznikalo. Tehdy jsem nastupovala do Ordinace, která začínala souběžně. Od začátku jsem věděla, že tam budu omezený čas, i když to říkají všichni herci, že tam nastupovali jen na omezenou dobu, a pak tam zůstali delší dobu, to u mě ale nehrozí. Ale hrozně jsem se na to těšila, mám tam spoustu kamarádů, které znám dlouho. Zatím jsem tam byla párkrát.
Radíte se s manželkou o tom, do jakého projektu nastoupit, jestli to má hlavu a patu?
Jiří: Já se s ní spíš radím, co si mám vzít na sebe.
Koukám, že jste se dnes krásně sladili.
Jiří: Tak dlouho mě prudila, až jsem si vzal dlouhé kalhoty a košili, což nenávidím. Já bych normálně přišel v tričku a kraťasech.
Adéla: Říkala jsem si, že když já jsem modrá, tak ať si vezme taky něco modrého. Ale vypadalo to na kraťasy a na triko. Chvíli to tak bylo, tak jsem řekla, že ne, že by se to tady nehodilo. I když Jirka si může dovolit všechno. Myslím si, že by to bylo přijato stejně. Viď?
Jiří: Jestli mám říct pravdu, tak je mi to upřímně jedno, jak to bude přijato, protože s tím člověk stejně nic neudělá.
Takže módní policii neřešíte?
Adéla: Ne, to zase ne. Já jsem tady ani nečekala takový červený koberec, když je to tiskovka. Jak já to mnohokrát moderuji, tak mi to přijde jako stůl s lidmi, kteří přináší nějaké informace, ale ne jako společenská událost. My jsme šli tak normálně, nesnažili jsme se jako ve Varech, viď?
Vy jste si pořídili stejného pejska, zlatého retrívra, do kterého jste se, alespoň podle Instagramu, zamilovali. Dokáže vás ještě něčím překvapit či naštvat?
Jiří: Každý den, každou hodinu se jí to vede. Myslím, že se jí to dlouho ještě vést bude nás překvapovat.
Adéla: Překvapuje tím, že občas utíká, pořád neposlouchá. Což si říkáme po třech letech, že bychom si už mohli zvyknout, ale stejně nás to vždy překvapí. Ale už jsme klidnější, protože víme, že se vrátí. Ona je radostná, taková dětská, i když už jí je tři a půl. Je to zvláštní, protože my jsme velcí nepejskaři, nebo spíš, že jsme nikdy nebyli pejskaři. Je to pro nás velký šok, velké překvapení a neuvěřitelná láska.
Vy bez ní, Jiří, nedáte krok? Alespoň podle Instagramu.
Jiří: Třeba s ní dlouze hovořím. A to s nikým tak dlouze nehovořím. Když hovoříme s Adélou, tak mluví jen ona a já mlčím. S tím pejskem se učím mluvit jenom já a ona se mnou komunikuje. Jsem spokojený. Jak bych to řekl? Nemusím odpovídat na jakékoliv zvídavé otázky, což dnes ještě budu několikrát muset, a to nemám moc rád. Ona se mě právě na nic neptá, všechno chápe a se vším souhlasí. To je pro mě hrozně důležité.
Vy jste možná přišel na recept na spokojený vztah. Nechat manželku vypovídat, mlčet a dělat, že rozumíte.
Jiří: Když se mě manželka ptá, tak si i sama odpoví, takže já jsem úplně v klidu.
Je to pravda, Adélo?
Adéla: Je pravda, že Maybe převzala moje manželské povinnosti. Když Jirka přijde večer domů, ona ho vítá a já mohu klidně ležet u televize. On je šťastný. Ale je pravda, že to stýskání je veliké a mnohdy takové překvapivé.
Zdroj: iGlanc.cz
