Jak byste popsal svoji roli v seriálu?
Moje postava leží na onkologii s mladým klukem a je mu průvodcem léčbou rakoviny. Radí mu, na co si má v určitých fázích hospitalizace dávat pozor, co ho bude čekat, protože ten můj důchodce už toho v nemocnici absolvoval hodně. Geniální bylo, že většinu natáčení jsem proležel v posteli, takže odpadly všechny ty režijní pokyny typu: Teď přijď zleva, tady si sedni a pak odejdi stejnou cestou, kterou jsi přišel. Opravdu geniální role. Navíc jsem zjistil, ač jsem rodák z Pardubic, že je Hradec Králové zajímavější město. Odtočil jsem tam několik dnů.
Není to už extrém, když váš nový hrdina vlastně jenom leží?
Společně s Karlem Poláčkem tvrdím, že Žid a herec patří do kavárny. Do kopců opravdu nechodím. Jednou po mně něco takového chtěli, a tak jsem je přesvědčoval, že mám ve smlouvě výslovně napsáno, že jsem pouze rovinný herec. Chvíli mi to i věřili. V Teorii tygra si na mě Radek Bajgar dokonce vymyslel jízdu na kole, navíc do mírného kopce. To jsem rovnou zavrhl, protože jsem na kole seděl naposledy tak dávno, že jsem si to ani nepamatoval. Radek se nedal a argumentoval, že je to jako s plaváním, to se údajně taky nezapomíná. Posadili mě tedy na bicykl. A tehdy jsem pochopil, že kola jsou dneska už tak dokonale zpřevodovaná, že na nich mohu jezdit i já. Tak jsme scénu nakonec natočili.
Proč jste v případě Smyslu pro tumor udělal výjimku a přijal roli dědy, které většinou odmítáte?
Role mi totiž přišla mimořádně zajímavá. A hlavně to nebyl jenom dvoudenní natáčecí maraton. Režisérka Tereza Kopáčová mi nabídla krásnou velkou roli.
Pro seriál jste si nechal oholit vousy i vlasy. Nebyla to příliš velká oběť?
Každý den mi maskéři opravdu hodinu před natáčením dokonale holili hlavu. Ale jde o to, jak si vůbec budeme definovat slovo oběť. Jak velká má být, jak jsou nastavené její mantinely a jaká role si ji vyžaduje. Obdivoval jsem třeba Zuzanu Bydžovskou, která se pro film Alice Nellis Mamas & Papas naučila potápět v moři, a to má hrůzu z vody. Nebo Zuzanu Kronerovou v Bábě z ledu. Ta se kvůli roli začala otužovat. Já třeba bytostně nesnáším čepice a rukavice a jako dítě jsem nesnášel ještě punčocháče. Dodnes na hlavě nic nenosím, takže jsem při natáčení Smyslu pro tumor i dost mrznul s tou oholenou hlavou. Obětí bych to ale nenazval, to je součást profese. Když má herec pocit, že ten biják bude dobrý, tak pro roli zkrátka udělá cokoli.
Po letech se nyní vracíte do prostředí bílých plášťů. Co si pamatujete například z natáčení dnes už legendární Sanitky?
V rámci příprav jsme tehdy museli povinně chodit na stáže a jezdit po Praze se skutečnými záchranáři. Znaly mě zdravotní sestry ve všech nemocnicích, na všech příjmech a dělaly si ze mě legraci a posílaly mě třeba na nádraží, že tam na mě čeká pacient s přejetýma nohama. Asi rok po natáčení Sanitky mi praskly vředy. Hodně jsem krvácel a do nemocnice mě vezli v bezvědomí. Pak jsem se od lékaře, který mě v autě udržoval při životě, dozvěděl, že ty kluky ze záchranky ještě nikdy neviděl jet tak rychle, jako se mnou. Dodnes se ke mně záchranáři hlásí jako ke svému kolegovi. Sanitka byla ve své době mimořádně populární, a to trvá dodnes…
Zdroj: časopis TV Star, ČT
