Co vám přijde na charakteru Grubera herecky nejzajímavější?
Wilhelm Gruber je voják, příslušník wehrmachtu a vojenský velitel Prahy. Musím přiznat, že ani já netuším, kam se bude jeho osud ubírat. Scénáře seriálu vznikají až během natáčení, což je trochu nevýhoda, protože nevnímáte svoji roli komplexně a nemůžete s jistotou budovat její „tolik omílaný“ dramatický oblouk. Ale na druhé straně je to trochu jako v životě. Také nevíte, co vám osud chystá… Na začátku jsem Grubera vnímal jako vojáka na cizím území, s dokonalým vystupováním, elegancí, který pod vahou rozkazů koná, co musí. V osobním životě si působí řadu komplikací pro slabost k něžnému pohlaví. Byl to takový kocour kroužící kolem prodavaček a Ireny, tedy majitelky Zlaté labutě. Nicméně klube se z něj pěkný prevít, skoro ho začínám vnímat jako mafiána, kterému jde především o nekalé kšefty a vlastní prospěch. Jeho chování je stále bezcharakternější, nedá se ospravedlnit a obhájit. I tak se ho ale snažím hrát ambivalentně, aby Gruberovy vlastnosti byly pestré a choval se jako živý člověk a nejenom jako seriálová postava.
Myslíte si, že měli mít lidé po skončení války přece jen větší soucit s podobnými typy nacistů či pochopení?
Chybovat je lidské a odpouštět božské. Ale skutky prováděné nacisty na našem území byly strašlivé a neodpustitelné. Tyranie našeho obyvatelstva, vraždění, transporty, koncentrační tábory, bezdůvodné popravy, vyhlazování vesnic… To všechno bylo nelidské a odporné. S nacisty nebyl soucit na místě. Bohužel se tato nenávist k nacistickým okupantům po válce svezla i na obyčejné české Němce, kteří mnohdy válku odsuzovali a s nacismem nesouhlasili. Ta doba byla nesmírně složitá, zvrácená a pokřivená. Válka je vždy tím největším zlem, které může civilizaci potkat, a já bych si nikdy dřív nepomyslel, že ji téměř osmdesát let po ukončení té druhé světové budeme sledovat tak blízko od našich hranic na území Ukrajiny.
Jak na vás působí výprava a kostýmy Zlaté labutě?
Tvůrci Zlaté labutě si na nich myslím dávají velmi záležet. Samozřejmě, občas se nějaká chybička vloudí, ale to je dobře, protože dokonalé věci jsou vlastně trochu nudné. V ateliérech ve Kbelích jsou postaveny všechny interiéry obchodního domu. Ale jsem moc rád, že jezdíme točit i do exteriérů. Svezeme se na koních po lese nebo na kole po Vyšehradě. Gruberova rezidence se natáčí na zámku v Brandýse nad Labem. Tomu jsem opravdu jako milovník hradů a zámků moc rád. A samozřejmě hlavně kolegyně herečky oceňují perfektní kostýmy a dobovou módu. Vypadají skvěle.
Jaké období druhé světové války vám připadá nejzajímavější?
Jsem vlastně pacifista, i když od vypuknutí války na Ukrajině jsem své postoje dost přehodnotil… Nejsem úplně zapáleným divákem válečných filmů a dokumentů. Ale musím přiznat, že mám rád military památky. Různé typy opevnění od středověkých fortifikací – koneckonců každý hrad je vlastně pevností určenou k obraně – přes barokní pevnosti, jako je východočeský Josefov, až po opevnění naší státní hranice, které vzniklo před druhou světovou válkou. Pevnostní bunkry jako Hanička nebo Stachelberg jsou neobyčejná a důmyslná díla. Když před nimi nebo v jejich útrobách stojím a vnímám to množství lidské práce, stavebního materiálu, technického a armádního vybavení, vždy mne napadne, že jsme se tehdy měli bránit.
Vzpomenete si, kdy jste hrál poprvé v nějaké dobovce?
Natočil jsem jich už spoustu. Vlastně i každá pohádka je tak trochu dobová, i když má svoji stylizaci a fantazii. Ale hrál jsem i v pohádce, která velmi respektovala dobové reálie a architekt i kostýmní výtvarník si dali velmi záležet, aby vše odpovídalo období druhé poloviny 19. století. Ta pohádka se jmenovala Hodinářův učeň a režírovala ji skvělá Jitka Rudolfová. Navíc jsem se v ní setkal se svými kamarády a velmi oblíbenými kolegy Janou Plodkovou, Vaškem Neužilem a Viktorem Preissem. Dost zásadní byl pro mě i dobový seriál Bohéma Roberta Sedláčka, kde jsem hrál Miloše Havla. Seriál popisoval osudy českých umělců a filmařů v období protektorátu a po něm. Mimořádně precizně a do hloubky. Mám taky moc rád film Poslední závod režiséra Tomáše Hodana a diváci teď můžou opět sledovat Zločiny Velké Prahy. To byla určitě největší a nejnáročnější dobovka, jakou jsem kdy natočil.
S jakou vzpomínkou máte Zločiny Velké Prahy spojené?
Určitě nezapomenu na scénu, kdy jsem dostal skoro infarkt při pronásledování podezřelého v lese. Scéna se točila nedaleko hřebčína a zámku ve Slatiňanech. Bylo časné jaro, asi březen, a my s Jirkou Langmajerem pronásledovali v lese vlastně téměř profesionálního sportovce. Ten chlapík, který podezřelého hrál, byl v civilu rekordmanem v dost kuriózním běhu v plaveckých ploutvích. No fakt! Při natáčení ploutve pochopitelně neměl, ale tempo běhu měl přímo vražedné. A já jsem spíš kavárenský typ. Nicméně jsem se nechtěl znemožnit a v tom měkkém lesním podrostu jsem v lakýrkách a hodně hřejivém obleku z tlusté látky uběhl asi tak tři sta metrů. Jenže záběr se několikrát opakoval a já se pak už jenom plazil v roští a nadával na pana režiséra Brabce, který se tou situací náramně bavil.
Musel jste se někdy s nějakou postavou hodně sžívat, než jste pochopil její jednání?
No, abych to vzal trochu oklikou… Nejdéle ze všech postav hraju Hamleta. Vlastně už podruhé v životě. Ten první měl premiéru skoro před dvaceti lety, režíroval ho šéf Dejvického divadla Miroslav Krobot a byl to překlad Jiřího Joska. A pak jsem zažil trochu schizofrenní situaci, kdy jsem dostal nabídku na tuto roli od Michala Vajdičky na Letní shakespearovské slavnosti. Tehdy jsem na to hned kývl. Říkal jsem si, mám vlastně půl práce za sebou, když už text umím z Dejvického. Ale omyl. Na Pražský hrad jsem se musel Hamleta naučit v překladu Martina Hilského. A to byl mazec! Nicméně možná i díky tomu jsem se musel Hamletem znovu do hloubky zabývat a možná jsem i rozkryl některé jiné roviny a pohnutky Hamletova chování. To představení se hraje dodnes a mám ho stéle raději. S žádnou jinou rolí se nesžívám tak dlouho.
Vrátil jste už někdy roli, protože jste posléze zjistil, že není pro vás?
Role moc nevracím. Spíš je nepřijmu po přečtení. Ale že bych něco rozezkoušel v divadle anebo roztočil ve filmu, a pak to vrátil, se mi naštěstí ještě nestalo. Tedy občas přijde prozření trochu pozdě a vy se namočíte do něčeho, z čeho byste nejradši utekl, jenže už to nejde. Musíte napnout všechny síly a snažit se svůj výkon obhájit, přetavit ho z banálního scénáře do role, kterou diváci, a především vy sami před sebou respektujete. Není nic horšího, než když herec ví, že hraje strašlivě. A tohle není z mojí hlavy. To je Čechov.
Právě vás diváci mohou vidět ve vašem domovském divadelním prostředí v dokumentárním cyklu Dejvické divadlo…
Cyklus vznikl tuším během posledních dvou let vlastně jako reflexe organizace, která trvá třicet roků. Když jsem před dvaadvaceti lety přišel do Dejvic, říkalo se, že šťastná období vydrží sedm let. Jenže ono to pořád funguje – mé šťastné období trvá takhle dlouho. Pánbůh zaplať! Na ten dokument jsem dost zvědavý, snažili jsme se k němu přistupovat s velkou upřímností, která možná poodkryje i to, že nebylo vždy vše dokonalé a s nebem plným houslí. Ale to je správně. Nechtěl bych, aby seriál vyzněl jenom jako paján a chvalozpěv. Divadlo je živý a citlivý organismus. Je to rodina lidí, kteří jsou si strašně blízko. Naše práce je o vztazích a emocích, a to se propisuje i do civilního života.
Jaké to je mít stále za zády kameru?
My jsme vlastně kameru neměli pořád za zády. Režisér Aleš Kisil se s malým štábem pohyboval kolem nás velmi citlivě. Natočily se záznamy jednotlivých představení a s každým z nás proběhl rozhovor. No, jak jsem říkal… Jsem na to sám zvědavý. V den natáčení máte třeba nějakou náladu, která může vaši výpověď ovlivnit. Dokument vlastně nikdy není zcela dokumentární, vždy je ovlivněn tím, že je tam kamera, o které víte. A člověk se nechová absolutně přirozeně, jako kdyby tam nebyla.
Po této zkušenosti – dokážete si představit, že byste kývl na natočení časosběrného dokumentu o vás?
Ne. Můj život je můj život!
Na co byste teď na počátku sezony pozval televizní diváky do Dejvického divadla?
Určitě na novou inscenaci Kde je ta ryba? Vznikla jako autorské divadlo na základě improvizací na docela vážná a zásadní témata. Třeba bilancování různých fází života až ke smrti. Zároveň jsme chtěli udělat komedii a vlastně i muzikál. Písničky napsal Marek Doubrava a choreografii připravil Marek Zelinka. Režíroval a improvizace zpracovával David Ondříček, můj kamarád, s nímž jsem skoro před dvaceti lety točil svůj první film Grandhotel. Premiéra Ryby byla na jaře a jsem strašně rád, že se komedie divákům líbí a že se u ní královsky baví.
Nedávno se v přímém přenosu vysílala vaše inscenace Každý má svou pravdu. Byly to „nervy“?
Samozřejmě, byly. „Pravdu“ sice už hrajeme docela dlouho, ale je to poměrně složité představení, spousta textu, situace, které vyžadují absolutní hereckou pozornost. A když víte, že na vás v přímém přenosu kouká několik desítek, možná stovek tisíc lidí, tak to zavazuje. Nepřeřeknout se, nemít „vokno“, nepokazit to kolegům. Ale zároveň je to obrovský adrenalin. A ten já potřebuju k životu jako živou vodu.
Jaroslav Plesl
- Narodil se 20. října 1974 v Hradci Králové. Vystudoval brněnskou JAMU.
- Od roku 2001 hraje v Dejvickém divadle.
- Zahrál si v mnoha filmech a seriálech – Čtvrtá hvězda, Zkáza Dejvického divadla, Četníci z Luhačovic, Hlas pro římského krále, Zločiny Velké Prahy, Svatojánský věneček, Hodinářův učeň, Kdyby byly ryby, Vánoční příběh, Poslední závod, Mimořádná událost, Vyšehrad: Fylm nebo Přání k narozeninám.
Zdroj: časopis TV Mini
Související články
Sledujte nás v Google Zprávách