Jano, kvůli roli ve filmu Jak přežít svého muže tě obarvili na blond. Byla jsi s tím svolná?

Byla. Sama jsem chtěla, abych byla jiná. Všichni herci prošli proměnou – Roman Zach má dlouhé vlasy, Pája Dostálová, se musela nechat ostříhat na mikádo, Iva Pazderková šla z blond do zrzava. Jediná Mahulena Bočanová zůstala stejná. Ale zase dostala protiúkol – právě proto, že je svojí přirozeností divoká a temperamentní, je její postava klidná, rozvážná… Musela se hodně umírnit.

Zdroj: Youtube

Když jsi knížku psala, napadlo tě, že by z ní mohl být film?

Vůbec! Když vycházela, slyšela jsem kolem sebe z jedné strany: „Cha cha, zase nějaká herečka vydává knížku!“, ale jiní mě podporovali: „To je super, natočíš podle ní film!“ Smála jsem se tomu. Ze začátku bych byla bývala ráda, kdyby se jí prodalo alespoň pět set kusů. Jenže když se stala bestsellerem, začali volat z různých produkcí, že by ji chtěli natočit. A tehdy se toho chytil Ruda (Janin manžel, scenárista Rudolf Merkner – pozn. red.); utvrdilo ho to v přesvědčení, že by film stál za zamyšlení. 

Rudolf nakonec nejen napsal scénář, ale film i produkoval a režíroval. A ty v něm máš hlavní roli. To je takový trochu rodinný podnik…

O tom takhle nepřemýšlíme. Nebudeme se omlouvat za to, že jsme si udělali film. Když jsme řešili režii, prohlásila jsem, že nebudu nikomu zase znova vysvětlovat, jak si to představujeme. „Celý život jsi chtěl režírovat, jdeme do toho, chci, abys to dělal ty!“ řekla jsem Rudovi, a tím to haslo. A byla jsem ráda, byl skvěle připravený a látce rozuměl líp než já. Děláme si teď legraci, že natáčení bylo něco jako Zpívá celá rodina, protože nechyběly ani naše děti – Justýnka hraje v jednom obrazu mě za mlada a Tedík je v komparzu.

Rudolf napsal scénář podle tvé knihy. Jak moc jsi mu do toho mohla mluvit?

Ruda filmu věřil mnohem víc než já. Já jsem taková strašilka a nevěřila jsem, že by na to vůbec mohlo dojít. A tak se začal trápit se scénářem a hledal klíč, jak to udělat, protože kniha je spíš na osmidílný seriál! Scénář mi přinesl až po roce a dal mi ho přečíst. Byl hrozně dlouhý, měl asi 220 stran a bylo třeba ho zkrátit na sto. A tady jsme se začali bavit o tom, koho obětovat, kterou dějovou linku vyškrtnout, ale nechávala jsem to především na něm. Představ si, že napsal devět verzí! A já jsem až u finální verze začala bojovat o to, co jsem rozhodně chtěla ve filmu mít.

Jak probíhalo obsazování herců?

Zajímavě. Ruda měl nějakou představu, já také. Pak tam byli další lidi, kteří přišli s nápady. Samotnou mě překvapilo, že by mi některý herec vůbec nepřišel na mysl, a přitom jeho obsazení byl ve finále skvělý nápad. Některé postavy vypadají úplně jinak než v knížce, a dokonce to došlo tak daleko, že už se románoví hrdinové v mé hlavě změnili ve filmové.

Bylo hned jasné, že budeš hrát hlavní roli?

Nebylo. Sama jsem váhala. Jedna věc byla, že po zkušenosti s audioknihou jsem věděla, že bych hlavní hrdinku měla hrát. Načetla jsem totiž první knížku, ale druhé dvě jsem přenechala Jitce Ježkové, která je v načítání knih rozhodně lepší. Přesto byly čtenářky zklamané, protože mají knížky spojené se mnou. Na druhou stranu jsem věděla, že nejsem ve věku hrdinky knihy, takže jsme ji museli trochu zestaršit, abych ji mohla ještě hrát. Kamera je neúprosná a rozhodně nevypadám na třicet a kromě toho čtyřicetiletá žena už neřeší problémy ženy o deset let mladší. Naší filmové hrdince je proto okolo pětatřiceti. 

Kniha působí velice autobiograficky a jistě ji tak mnoho čtenářů vnímá. Nabízí se otázka, zda jsi tím, že sis Lucii zahrála, nedala prostor drbům nebo spekulacím bulváru…

S tím už nemůžu nic dělat. Ať tomu diváci klidně věří, aspoň to pro ně bude autentičtější zážitek. Nakonec je to tak, že mě často lidé spojují s mými rolemi, pro mnoho z nich jsem pořád Iveta ze seriálu Vyprávěj. Ale přiznávám, že v knížce je hodně ze mě, i když se odrážím i v jiných svých postavách, ale to už není tak snadné poznat.

Vypadá to, že jsi všechny tři knížky napsala jen tak mimochodem, jakoby nic… Bylo to tak?

Ne zas tak úplně. Strachy tam byly, u první jsem se bála, jaké bude vůbec její přijetí, u druhé, zda první nebyla jen z leknutí a jestli naplním očekávání čtenářů, a u Kolouška jsem cítila velký tlak, abych se neopakovala, protože si všechna témata, která jsem rozebírala, už nepamatuju. Dokonce jsem si pouštěla audioknížky, abych si připomněla, o čem jsem psala a taky se naladila a psala ve stejném stylu. Ale Koloušek mi nešel vůbec snadno a chtě nechtě jsem s ním narazila na bažinu zoufalství.

Prosím? Co to je?

O té mi řekla Bára Balgová, která moje knížky ilustruje. Šli jsme spolu na kafe, abychom se domluvily na ilustracích, a já byla v té chvíli s Kolouškem v koncích a povídám: „Nevím, Báro, jestli ta knížka vůbec vznikne. Mám pocit, že mi to nejde a nepůjde…“ „Tak to je dobrý,“ uklidňovala mě, „to je klasická bažina zoufalství.“ Pak mi to vysvětlila. Je to tak, že máš skvělý nápad, vrhneš se do práce, pak to začíná být těžké, myslíš si, že to asi nepůjde… až se dostaneš na úplné dno. A v tu chvíli svůj nápad lidi opouštějí, ať už jde o tvorbu, nebo třeba o podnikání. Většina to zkrátka vzdá. Jenže ty si musíš říct: „Musím jít dál, musím to dokončit,“ začneš hledat novou cestu a v tu chvíli se z té bažiny začneš vyhrabávat. 

Tvoje knihy jsou plné erotiky. Byla jsem tím dost překvapená… Kde všude jsi hledala inspiraci?

Pro pobavení prozradím, že jsem si stáhla audioknihu Padesát odstínů šedi a pokaždé jsem u poslechu usnula a nedostala se k jediné erotické scéně! Takže jsem to zabalila s tím, že aspoň nebudu ničím a nikým ovlivněná. S erotikou je to zvláštní v tom, že jak jsi na psaní sama, tak se vůbec nestydíš. Popisuju to tak, jak to vidím a cítím v danou chvíli a nevím, jak jinak to sdělit. Když jsem svoji první knížku načítala jako audioknihu, byla jsem zpocená až na zadku!

A pak jsi ty erotické scény ještě hrála…

To je fakt a podotýkám, že je to můj první film – v mých čtyřiceti letech – ve kterém jsem hrála erotické scény. Takže to vypadá, že abych si je konečně zahrála, musela jsem si je napsat sama! A byl už nejvyšší čas, že… Je to zvláštní, ale nikdy mě nikdo nechtěl svlíkat. Buď jsem hrála v seriálech, kde je všechno jen naznačeno, nebo jsem ve filmech hrála slušňačky. 

Jaké tedy pro tebe natáčení lechtivých scén bylo?

Přirozené. Důležité bylo, že jsme měli všechno nazkoušené předem, takže jsme věděli, do čeho jdeme – vlastně to byla taková choreografie, kterou jsme s Rudou, kameramanem a kolegy herci nazkoušeli – oblečení – už před začátkem natáčení.

Bude čtvrtá kniha?

Když nám vyšel film a Koloušek byl úspěšný, tak jsem jela na vlně euforie a rozepsala jsem ji. A teď mi to vůbec nejde. Troufnu si říct, že jsem v bažině, ale protože mám krásné téma i postavy, na které se těším, věřím, že se z té bažiny zase vyhrabu ven. 

Zdroj: časopis Glanc

Související články