Když jsme si domlouvaly rozhovor, tak jste mi řekla, že jste na krátké předprázdninové dovolené v Římě.
Vyšetřila jsem si několik dnů a vyrazila s kamarádkou na výlet, protože teď o prázdninách mám docela velký pracovní nápor. Měla jsem koncert s big bandem New Time Orchestra, který se konal na Letní scéně Musea Kampa v Praze, kde přes léto hrajeme i představení Marta. Mám taky natáčet slovenskou minisérii v Turecku a k tomu dabuju.
Stává se vám, že neodoláte nějaké zajímavé nabídce zkusit si něco nového, jenže pak je toho na vás někdy moc?
Než na práci kývnu – pokud to není něco jednoznačného, jako třeba právě nabídka na zmíněné představení Marta –, tak to hodně řeším. Řeším třeba i to, s kým budu pracovat, i když se samozřejmě někdy stane, že člověk přijme nabídku, která vypadá sympaticky, a nakonec výsledek není úplně podle jeho představ. To už je riziko povolání. Ale odolat umím. Mám ráda výzvy, pokud korespondují s tím, v čem bych se chtěla posunout a rozvíjet, ale určitě neberu všechno.
Když jste dostala nabídku ztvárnit zpěvačku Martu Kubišovou v představení Marta, převážila radost nebo strach z tak velkého úkolu?
Moje pocity byly kombinací obojího. Když mě osloví režisér s nějakou rolí, říkám si, že ve mně asi vidí něco, proč mi tu práci nabízí, a věřím tedy, že jeho představy budu schopna naplnit. Nabídka zahrát si Martu mě potěšila a nadchla, a samozřejmě že pak přišly pochyby, které se mě držely až do premiéry. Uklidnila mě až obrovská odezva diváků. Cítila jsem velkou zodpovědnost i vůči paní Kubišové, chtěla jsem, aby byla spokojená, když hrajeme její příběh. Jsem hodně intuitivní, když jsem na vážkách a převažuje nejistota, tak do projektu nejdu, výzva nevýzva.
Ovlivnila vás nějak tahle role?
Ovlivnila mě hodně. Mám za sebou v divadle škálu různorodých rolí, i v show Tvoje tvář má známý hlas (Hana Holišová vyhrála první řadu soutěže a pak i tu, v níž se střetli vítězové jednotlivých řad – pozn. red.) si člověk vyzkoušel ledacos, ale když ztvárňujete někoho hodně známého a s tak specifickým projevem, jako má paní Kubišová, a navíc někoho, kdo na představení osobně přijde, je to svazující. Je skoro až alchymie najít správnou kombinaci toho, v čem interpreta napodobíte a co do role vložíte ze sebe. Ona má zvláštní zabarvení hlasu, kterému určitě nahrává to, že je kuřačka, taky má nedomykavost hlasivek, její hlas je opravdu specifický. Berenika Kohoutová, s níž v roli alternuju, jednou řekla, že Marta Kubišová byla ve svých začátcích „oráchlá“, což mi přišlo výstižné.
Zásadní pro mě bylo i to, že jsem se po dlouhé době octla v novém kolektivu a s úplně novými lidmi. Po letech různých muzikálových představení byla pro mě tahle role jako odměna, tato forma hudebního divadla mi moc vyhovuje. Je mi s tou partou skvělých herců a muzikantů moc dobře a těšila jsem se, až přijde léto a budu moct Martu zase hrát.
Vy přes léto účinkujete taky v představení Noc na Karlštejně.
Noc na Karlštejně hraju na hradě Karlštejn v produkci Janise Sidovského. V uplynulých letech jsme hodně cestovali po českých hradech a zámcích, protože nádvoří Karlštejna bylo v rekonstrukci, loni poprvé jsme se tam vrátili. Jinak účinkuju i v nastudování, které hrajeme v Brně na Biskupském dvoře. Poprvé jsem začala hrát v Noci na Karlštejně před dvaceti lety v Hudebním divadle v Karlíně, tenkrát roli Aleny, ve dvou zmíněných verzích hraju královnu Elišku. Tak jsem zvědavá, jestli se s postupujícími roky přesunu k roli Ofky. (smích)
Účinkování v muzikálech je docela fyzicky náročné. Jak si udržujete kondici?
Je náročné fyzicky i co se týče disciplíny. Mnoho let jsem intenzivně pracovala, a kondici jsem si tak udržovala nějak automaticky, až donedávna, kdy jsem se rozhodla, že zvolním. Chtěla jsem zpomalit a vybalancovat práci tak, abych se mohla věnovat i jiným věcem a abych dělala především to, z čeho mám radost. A tím trochu opadla i má kondice. Když mám dvě tři představení za sebou, z prvního jsem vyřízená, ale při těch dalších to doženu. Mě musí pohyb bavit. Jenže cvičení v posilovně mě nebaví a běhání nemám ráda, takže chodím na dlouhé procházky s kamarádkou a se psem.
Vždycky jsem byla energický člověk a energii jsem potřebovala někde vybít. Dlouho jsem přemýšlela o józe a až nedávno jsem se k ní konečně dopracovala. Vyloženě jsem cítila, že se potřebuju zklidnit. Stáhla jsem si do telefonu aplikaci, protože mi nevyhovuje cvičit ve skupině lidí – mimo jeviště nebo mimo společnost blízkých lidí jsem poměrně velký introvert –, a pomalu si cvičím jógu doma. Chci to konzultovat s kamarádkou, která vede jógové lekce, abych věděla, že si nějak neubližuju, a zatím zjišťuju, jak má na mě různé protahování dobrý účinek. Poměrně dost času trávím za volantem, což dává zabrat mým zádům.
Teď vás můžeme vidět v kině také v romantické komedii Nikdy neříkej nikdy.
Hraju manželku Ondry Sokola, jsme trochu šílená a lehce afektovaná rodinka se dvěma syny, která si vyrazí na výlet. Pleteme se do života hlavním představitelům, které hrají Tereza Kostková a Tomáš Maštalír, a jsme nositeli humorné linky. Ve všem jdeme do extrému a jsme velmi extrovertní a lehce takříkajíc přepálení.
Pro mě to byla příjemná zkušenost, bavilo mě to moc, protože jsem ve filmu takhle stylizovanou roli ještě nehrála. Taky jsem se od natáčení pořadu Tvoje tvář má známý hlas zase ráda potkala s Ondrou. Mám k němu důvěru, jsme kamarádi a jsem po jeho boku taková klidnější, že si mě taky jako zkušený režisér určitě ukočíruje. Je výborný improvizátor a má specifický humor, obojí mám na něm ráda, tak pro mě bylo zajímavé ho při těch improvizacích sledovat a učit se od něj. No a produkce filmu se o nás při natáčení moc hezky starala, připadala jsem si trochu jak v Hollywoodu, což se v našich vodách tak často nestává.
Vy jste v mnoha romantických komediích nehrála. Ve filmu Gump – pes, který naučil lidi žít jste měla hodně zápornou roli, v seriálu Pálava jste hrála vážnější postavu – osamělou ženu se dvěma dětmi.
Nějaké nabídky na filmy tohoto typu přicházely, ale neoslovily mě. Mě romantické úlohy až tak nelákají, byť je hraju v muzikálech, ale láká mě vyzkoušet si spíš stylizované role. Nebo hrát nějaký charakter, který jde proti mému typu. Nikdy jsem netoužila hrát Julii, a když teď účinkuju v muzikálu Pretty Woman, tak trochu v uvozovkách závidím kolegyni, která hraje mou kamarádku Kit, taky prostitutku, ale živelnější a ráznější, která se může v roli víc vyřádit. Jinak moje srdeční záležitost je Edith Piaf v inscenaci Vrabčák a anděl, to je velký protiúkol.
Účinkovala jste i v seriálu Policie Modrava.
Moje postava byla chatařka a jmenovala se Olinka. Byla to žena s komplikovanějším osudem, z obyčejné holky se stala tanečnicí u tyče, chodila oblečená v kůži a živila se jako prostitutka. Byla to menší role a objevila jsem se jen v několika dílech – a její osud taky neměl zrovna romantický happy end.
Vybavíte si něco romantického, co jste v poslední době zažila?
I když netoužím po romantických rolích, romantická určitě jsem a romantiku vnímám. Vnímám krásné západy slunce, kochám se ráda stromy a květinami. Teď v Římě jsme s kamarádkou bydlely v hotelu, který měl krásnou střešní terasu, a koukat ráno i večer na střechy Říma byla velká romantika.
Narodila jste se v Brně, s nímž je spjatá i vaše kariéra, ale práce vás často zavádí do Prahy, ostatně už několik let účinkujete v seriálu Ulice, který se taky natáčí v Praze.
V Praze se střídavě pohybuju už od zhruba třiadvaceti let. Vždycky jsem chtěla mít rozptyl a dělat konkurz, kamkoli mě to bude lákat, hrála jsem i v Bratislavě. A tak jsem už nějakých dvacet let pořád na cestách mezi Prahou a Brnem. Čas za volantem mi nevadí, je to čas, který mám sama pro sebe. Učím se texty, poslouchám písničky nebo podcasty nebo telefonuju, nestresuje mě ani řízení, ani doprava. Jsem takový kočovník. Myslím, že lidi jezdí za prací větší dálky. A já nejezdím denně, snažím se organizovat si závazky tak, abych nejezdila na otočku.
Když jsem začala hrát v Ulici, produkce nás žádala, abychom se trvale přesunuli do Prahy, protože jsme byli hodně vytěžovaní a na seriálech bývají často brzké nástupy, tak jsem si v Praze před lety zařídila zázemí. A do Brna jezdím hrát, protože zdejší divadlo a kolegy mám ráda. Z angažmá jsem odešla až loni, ale několik inscenací tam pořád hraju. V Ulici jsem teď méně, i tam jsem zvolnila. Hodně natáčím s Lindou Rybovou, Anetou Krejčíkovou, potkáváme se v módním salonu, kde pracuju, probíráme životy, radosti a starosti.
Přesuny mezi Prahou a Brnem musejí být někdy náročné na logistiku – co kde potřebujete a tak. Vracet se pro něco z Brna do Prahy nebo naopak by asi bylo docela náročné, že?
I to už se mi stalo. Ale když je potřeba, umím být poměrně dost organizovaná a soustředěná a přesně plánovat, co a kam potřebuju mít s sebou. A pracovní termíny mi hlídá hlavně moje manažerka. Když mám úkol, zadání, mám velké nasazení a neumím z něj slevit. Nikdy si neřeknu: to nějak dopadne. Neumím nad něčím mávnout rukou. V tom jsem na sebe náročná. Ale pak je druhý extrém, kdy jsem typický bohémský Lev a umím být i dost líná. Jak intenzivně pracuju, stejně intenzivně umím nedělat nic. (smích) Díky covidu jsem si uvědomila, jak moc by mi chyběl řád, najednou nebyl a měla jsem velký problém si v sobě nějaký nastavit a čas si uspořádat.
Vaší sestrou je herečka Michaela Horká, obě jste hrály v seriálu Velmi křehké vztahy, ale dlouho jsem o ní neslyšela…
V seriálu jsme se prostřídaly, nepotkaly jsme se v něm. Míša je o šest a půl roku mladší, do seriálu nastoupila dřív než já, v muzikálech začínala taky dřív než já. Ona měla odjakživa jasno, že chce zpívat a dělat divadlo, já ne. Hodně mě ovlivňovala, poslouchala světové muzikály a já to vstřebávala přes ni. Pak se vydala na konzervatoř, já jsem až na konci střední školy pochopila, že bych mohla jít podobným směrem. Potkaly jsme se pak v Městském divadle Brno, třeba v muzikálu Papežka (Hana Holišová získala za hlavní roli papežky Jany v roce 2013 divadelní Cenu Thálie – pozn. red.), a na koncertě s New Time Orchestra. Míša teď intenzivně pracuje v Divadle Jiřího Myrona v Ostravě, kde má spoustu krásných muzikálových rolí, a myslím, že se jí velmi daří. Takže ona teď cestuje zase mezi Prahou a Ostravou.
Zdroj: časopis TV Magazín
