Jak byste představili své seriálové postavy?

Eva: Anička Malá je velmi schopná žena, která se umí otáčet a zorientovat v každém prostředí. Na vesnici, kde začíná, i v prostředí politickém, kde (ne)slavně končí.

Zdroj: Youtube

Po několika zklamáních a životních fackách zjistila, že v některých situacích není na místě brát ohledy na ostatní, ale je důležité kopat sama za sebe. Někdy, pravda, i dost nečistě. Zpočátku se snaží přežít, později je motivovaná touhou po moci. Musím se jí však zastat, když ji hraju. Potřebuji ji obhájit před divákem i sama před sebou, přestože bych na jejím místě jednala pochopitelně úplně jinak.

Jiří: Můj Tomáš Vichr v průběhu série vyroste. Začíná jako ministr kultury, mravně uvědomělý, rovný politik – pravdař, který má smysl pro čest a spravedlnost, ctí pravidla a mravní zásady. Cestou se umaže a končí jako „kominík“ a nakonec bez práce. Ale mezitím to stihne dotáhnout na předsedu vlády.

Jaký osud tedy Annu a Tomáše čeká?

Jiří: Jak se říká, kam čert nemůže, tam nastrčí ženskou. Zamiluje se. Zblázní se tak, jak se to v určitém věku stane spoustě chlapů. Zahodí všechno, na čem mu dosud záleželo. Sice ho to dostane do určité pozice, ale zároveň za vše zaplatí vysokou daň. Tenhle příběh je ale především o ženě Anně, která se domnívá, že k ní nebyl osud moc spravedlivý, a tak ho vezme do svých rukou. Rozehraje poměrně vysokou hru, protože je chytrá a schopná.

Eva: Trochu Jiřího doplním… Na počátku se seznamujeme s Annou jako s obyčejnou, ovšem schopnou holkou z malého města. Pracuje v hospodě, kterou vede s kamarádkou a svým tehdejším přítelem. Stará se o nemocnou maminku, kvůli níž musela přerušit studia v Praze. Vztahy na malém městě se jí ovšem rozpadnou a ona zjišťuje, že je nejvyšší čas začít nový život. Snaží se najít práci, kterou po čase získá v parlamentní kantýně. Politici a jiní vlivní lidé se tam chovají úplně jinak než před televizními kamerami a Anna začíná chápat, že ne všechno se rozhoduje oficiálně v parlamentních lavicích. Zkrátka a jasně, že se některá klíčová rozhodnutí dají ovlivnit i z jiných místností, například z ložnice…

Sedm schodů k moci je příběh o silném vztahu, takže v seriálu je opravdu dost lechtivých scén… Chtělo se vám do nich?

Eva: Když je profesionální štáb a pohodový příčetný kolega, tak se natáčet dají. A pokud jsou napsané ve scénáři, tak se dokonce natočit musí. My jsme se jimi prosmáli, aby se ta absolutně bizarní situace dala vůbec přežít. Ale také je potřeba říct, že nám s natáčením těchto scén pomáhali profesionálové. Naše postavy jsou tak složené ze dvou lidí. Moje je většinou jen hlava, tělo od ramen dolů patří dublérce.

Jiří: Vždycky počítám se vším, naštěstí scénáře dostáváme dopředu. Věděl jsem, co nastane. Erotických scén je tam poměrně dost, ale v rámci vysílatelnosti kolem osmé hodiny večer. Zase taková divočina to není.

Jak snášíte natáčení těchto scén?

Eva: Každý máme přirozeně nastavené jinak, co kameře ukážeme a jakým způsobem se ještě zvládneme navzájem dotýkat. Mně se na toto změnil pohled od té doby, co jsem matka.

Jiří: Tyto scény nemám rád, ani doma je nemají rádi. Všichni ostatní ale na ně čekají, i když říkají, že ne. Tak se s tím vždycky nějak popasujeme. Ale profesionálně, hrajeme to.

Nelimituje vás stud?

Jiří: Stud jsem zapomněl používat. Mám pocit, že na jeviště nebo před kameru nepatří. Míval jsem ho kdysi, ale teď už problémy s nahotou nemám. Mám rád saunování, tam to také nikdo neřeší, je mi to víceméně jedno. Přesto jsem se nechal při natáčení těchto scén zastupovat. Tentokrát nastoupili „kaskadéři“, protože tam byly nějaké, řekněme, fyzicky náročnější choreografie. Nebojím se pistole, ježdění v autě, na koni, padání odněkud, ale zrovna tohleto… Tady jsem si o „kaskadéra“ řekl.

Na co z natáčení rozhodně nezapomenete?

Jiří: Budu mít krásné vzpomínky, skvělý štáb, výborní režiséři, kamerová osádka. Strašně kamarádská skupina. V časových možnostech, kdy je potřeba natočit hodně materiálu v krátkém čase, se to tady obešlo bez nervů a křiku, což je skvělé. A s Evičkou jsme se potkali vůbec poprvé a bylo to příjemné setkání. Když se potkají dva Moraváci, je to vždycky v pohodě. Ale to v Praze neříkejte…

Eva: Byly tam scény, u kterých mi bylo dokonce do pláče. Šlo o vypjaté repliky s Pavlou Gajdošíkovou, v příběhu Aniččinou nejbližší kamarádkou. Nebo s paní Janou Krausovou, seriálovou maminkou, s níž má Anna problematický vztah. Napojily jsme se totiž na sebe, a to už se pak nehrálo, ale doopravdy plakalo. Jinak budu vzpomínat na celý projekt. Od radosti na začátku, kdy jsem roli přijala, až po dotočnou, kdy jsme vše se štábem oslavili a zapili. Byla to dobrá zkušenost, která mi ukázala i moje limity a co jsem ještě schopna zvládnout. Myslím si, že takhle velká, rozsáhlá a pestrá role už mě asi nečeká. To by bylo příliš mnoho náhod.

Dozvěděli jste se díky seriálu o politickém zákulisí něco nového?

Eva: Utvrdila jsem se, že kolem některých osob nejspíš stále panuje bahnité prostředí plné kompromisů, výměn, služeb a protislužeb. Tak trochu mi seriál tohle zákulisí poodhalil. My jsme ale netočili hraný dokument, známé kauzy se prolínají s drby, jsou tam propojené skrze fabulace a scenáristovu fantazii. I tak ale seriál jisté skutečnosti odkrývá.

Jiří: Vlastně nic zásadního, snažím se držet v obraze, žádné nové zjištění mi to nepřineslo. Jestli něco, tak jen potvrzení některých faktů, ale stejně mám pocit, že realita v tomto příběhu, podle kterého se seriál natočil, byla daleko tvrdší a ostřejší…

Zdroj: časopis TV Star

Související články