Říkala jste, že v létě máte drobné natáčení. Co konkrétně?
Od srpna mě čeká druhá série Dvojky na zabití, kde opět hraju maminku policistky v podání Sáry Sandevy. S Radimem Špačkem mám natáčet v jednom dílu kriminálky Stíny v mlze, v září pak s Tomášem Hoffmanem film Sladký život. Takže v létě se rozjede spousta projektů, které budu natáčet až do podzimu. A v září mě pak čeká taky v Národním divadle na Nové scéně zkoušení divadelního představení Valerie a týden divů, na to se moc těším.
Natáčíte spíš krátkodobé projekty, osmi, desetidílné, ale v dlouhodobých seriálech se neobjevujete.
Není to záměr, nedostala jsem žádnou takovou nabídku. Ale asi mi víc vyhovují krátkodobé projekty, snáz se mi ladí s divadlem.
Když jsme spolu dělaly rozhovor před časem, mluvily jsme o tom, že jste pro režiséry zařazená ve škatulce „blbka na různé způsoby“. Budete v těch zmíněných projektech hrát trochu jiné role?
Myslíte jiné blbky? (smích) Myslím, že ze své škatulky tady nevystoupím, i když jsou to role zajímavé a na práci na nich se těším. Mluvím o rolích před kamerou, v divadle dostávám zajímavější a různorodější postavy. Cením si ale taky proto hodně seriálu Vzteklina, který jsem před pár lety natáčela s Tomášem Bařinou a v němž jsem hrála docela ráznou patoložku. Myslela jsem si, že je to první vlaštovka, která by mě mohla posunout dál, ale zdá se, že byla první a zároveň poslední. (smích)
Kdybyste mohla vyslovit přání, o jakou roli byste si řekla?
Řekla bych si o nějakou šéfovou kriminalistického oddělení – například. Zkrátka o nějakou tvrdou ženu, byznysmenku, temperamentní vedoucí pracovnici. Nebo zase naopak o nějakou zdrcenou a zničenou ženu se spoustou problémů, která se z nich snaží vyhrabat. Ale základ je, aby byl dobrý scénář. Pak budu hrát klidně zase blbku. (smích)
Řekla byste o sobě, že jste temperamentní?
Myslím, že v sobě mám velký temperament, což mě vede i k určité ráznosti. Můj táta byl velmi dominantní, to mám po něm, ale malinko v životě postrádal humor. Já ho naopak mám a on se v mém životě „kloubí“ s dominancí. Řekla bych, že kamkoli přijdu, je mě plno. Nemusím situaci vyloženě řídit, ale nejsem občas k zastavení. Ráda uvolňuju atmosféru na natáčení různými vtípky, aby se tam všichni cítili dobře, a ne pod tlakem. Mám pocit, že když člověk udělá vtip, atmosféra se uvolní. Dělám dobrou náladu. Aneb jak říkáme v Osadě: „Tady bude pohoda, i kdybychom se měli pozabíjet.”
Myslím, že Radku Južanovou z Osady vám už nikdo neodpáře. Tahle postava ale rozhodně není blbka. Co ji čeká ve druhé řadě seriálu, která je už připravená do vysílání?
Naše rodina Južanových se na konci první řady přiznala, že není chudá, takže už se nemusíme převlékat do starých hadrů a nemusíme před příjezdem do Osady měnit auto. Já už tedy můžu nosit značkové, i když pro osadu poněkud netypické kousky. Ve druhé řadě se snažíme vypořádat s nemocí, která se objeví u mého muže Petra, tedy Igora Bareše. Z Osady taky odešla jedna rodina, kterou tvořili Pavel Nový, Jana Švandová a jejich dcera Lucie Pernetová s mužem Jaromírem Dulavou. Od nich chatu koupili manželé, které hrají Marek Daniel a Ivana Uhlířová. Moc sem nezapadají, on je taxikář a lidi vnímá úhlem pohledu, jestli mu z nich kápne nějaký kšeft. A tahle rodina začne zdejší pohodu narušovat, naše nepsaná pravidla jsou jí jedno, což přináší spory. Ale novinky se týkají všech rodin v osadě.
Eva Leinweberová a její seriálový manžel Igor Bareš.
Byla jsem se vloni podívat na natáčení v den, kdy jste s Igorem Barešem zrovna natáčeli se dvěma ovcemi…
S ovcemi jsme si hodně užili. Vykládali jsme je z auta, vedli je k chatě, pak zase nakládali. Přesvědčila jsem se o tom, že spolupráce s nimi není jednoduchá, a docela jsme se s Igorem Barešem zapotili. Když ovce nechtěly, nemohla jsem je odtáhnout. Proč chováme ovce, prozrazovat nebudu. Na natáčení druhé řady jsem se těšila hlavně kvůli kolegům, že si to s nimi zase užiju. S Igorem Barešem jsme si jako seriáloví manželé skvěle padli do noty.
Když jsme natáčeli první řadu, rybník jsem jen pozorovala, při druhé už jsem se v něm i koupala, protože jsme tam v loňském létě chytili strašná vedra. A v nich měl na sobě Igor bačovský kožich, já nosila rozpuštěné vlasy, bylo to málem na kolaps. Ale pracovat s lidmi, kteří mi sednou, v hezkém prostředí je pro mě největší přidaná hodnota. My všechny holky, co jsme se tam potkaly, jsme chtěly společně dělat i nějaké divadlo, pak nám covid plány přerušil, ale hezký vztah nám zůstal. I se štábem a produkcí. Za ty dvě série jsme se všichni hodně poznali a sblížili. I proto, že jsme tam byli pořád ve stejné sestavě, jen sem tam někdo přijel natočit epizodní roli.
V seriálu hodně hrály i dekorace – chatky postavené kolem rybníka, které jako dekorace vůbec nevypadaly.
Dekorace se mimořádně povedly. Po natočení prvních třinácti dílů chatky zůstaly na místě a dva roky je – než začalo natáčení druhé řady – hlídal jeden pán se psem. Když jsme opět začali natáčet, prostor musel být oplocený, protože se tam objevovaly nájezdy turistů, kteří si chtěli místo prohlédnout.
Uvažuje se i o třetí řadě?
Určitě ne. Chaty už jsou zbourané.
Z jakého dalšího natáčení máte podobně intenzivní vzpomínky?
Z Účastníků zájezdu Jiřího Vejdělka. Tam jsme taky byli neměnná skupina lidí na jednom místě, tehdy v Itálii. Šlo o můj první film, Jirkův režijní debut. Natáčeli jsme na přelomu září a října, přespávali jsme tam, abychom se nemuseli vracet do Prahy, ale třeba Eva Holubová, která měla divadlo, se musela vracet denně. Jedna cesta trvala jedenáct hodin, párkrát se taky stalo, že se rozbilo auto. Jednou uvázla celá parta v Alpách a natáčecí plán byl v háji. Když jsme film konečně dotočili, všichni říkali, že se to rovná zázraku. Tehdy se v cizině tolik netočilo. Jirka protočil materiál, protože tehdy nebyl žádný digitál, ale film, tak si zbytek musel zaplatit ze svého honoráře. I když bylo natáčení chvílemi krušné, moc ráda na něj vzpomínám.
Vnímáte takovou partu, o jaké jste mluvila v Osadě nebo v Účastnících zájezdu, i v divadle?
Měla jsem kliku na divadelní kolektivy. Ještě jsem nebyla plnoletá, když jsem začínala v Divadle Husa na provázku. Tady jsem našla lidi, se kterými jsem si rozuměla. Byli to moji první kamarádi, věděla jsem, že jsem konečně našla místo, kam patřím. Něco podobného jsem zažívala po DAMU, když náš ročník založil divadlo Nablízko. Dodnes se s nimi ráda potkávám. A parta v Městských divadlech pražských, kde jsem stálý host, je po lidské i profesní stránce taky skvělá.
Jedno zajímavé představení hrajete taky v Divadle Minor…
Jmenuje se Demokracie a dětem – protože Minor je divadlo určené hlavně jim – se snaží ukázat, jak se volí. Takže děti mají hlasovací zařízení a volí strany se jmény Cvičit, Učit, Hrát si, Neřešit, Dožít a Tančit. Je zajímavé, jak jsou děti překvapené, že někdo vyhraje, ale nemá většinu a musí s někým udělat koalici. To představení hrajeme devátou sezonu, máme za sebou asi dvě stě repríz. Baví i dospělé. Já hraju stranu Učit. Občas si říkám, že takhle by se měla učit občanská výchova. Je to jednak edukativní představení, ale zároveň kvalitní umělecky. Proto říkám, že Minor je porsche mezi dětskými divadly.
Jste známá jako velká cestovatelka. Na svatební cestu jste odjela na několik měsíců do Indie. Kde jste byla v poslední době?
Vyrazily jsme s mou exšvagrovou a našimi dcerami do Maďarska – do Budapešti a termálních lázní. Ty mě nadchly, stejně jako zdejší jídlo, a Budapešť mi připadala hodně podobná Praze, jen trochu větší. Jak nemám partnera, nemám parťáka na cesty, na které bych ráda vyrazila – Jordánsko, Írán nebo Vietnam, Laos, Barma, všechny tyhle země bych chtěla vidět. Jenže do nich bych se neodvážila s kamarádkou, natož sama, v nich by se hodil chlap. Zažila jsem to už tenkrát v Indii. Já jsem mluvila anglicky a všechno vyjednávala, ale místní se automaticky obraceli na mého muže a se mnou komunikovat nechtěli.
Máte letos čas trávit dny na své milované chatě?
Letos ano. A zase se tam totálně zničím prací na zahradě. Nedávno jsem měnila něco na křovinořezu, pak jsem posekala, ale udělala jsem si na ruce takové mozoly, že jsem ji ani nemohla dát v pěst. Pak jsem odjela do Prahy na představení a zjistila jsem, že mám modřinu na boku a šíleně poškrábané nohy, až jsem si říkala, že si snad ani nebudu moct obléknout kostým. Evidentně se chataření s divadlem moc neslučuje. Na chatě to miluju, ale obtěžují mě některé spíš chlapské práce. Zaberou mi pětinásobek času. Nebo se mi stalo, že jsem chtěla odřezat nějakou větev a pila se mi ve stromě zasekla. V noci přišel vítr a větev mi spadla na chatu.
Jak tyhle kalamity řešíte?
Mám kolegu z divadla Petra Konáše, který je nesmírně šikovný a kutilské práce ho baví. Naučil mě pracovat s motorovou pilou, s křoviňákem, každou chvíli s ním po telefonu něco konzultuju. On je výjimka, herci jinak v tomto smyslu nejsou bůhvíco, pracují něčím jiným než rukama. (smích)
Naposledy jsme spolu mluvily i o kočkách, máte prý tři?
Kdysi jsem měla čtyři, ale jedna se rozhodla bydlet u sousedů. Na chalupě jsou šťastné, baví mě sledovat, jak se v nich probudí šelmy. Jeden z kocourů, Bubo, má osm kilo a doma je dominantní, prohání mnohem menší kočku Želvičku a ona se před ním nemá kam schovat. Na chatě se situace změní. Kocour je tlustý, takže nepřeskočí plot, tak mají ona i druhý kocour Koko před ním navrch. Když totiž stříhám stromy křovinořezem nebo sekám trávu, postupuju od místa, kde je to nejnutnější, a ještě jsem se nedostala k tomu, abych mu dosekala trávu až k díře v plotě. V době nejtužších opatření mi během covidu Koko spadl v Praze z balkonu a hodně se zranil, zlomil si obě přední packy. Všechna ošetření a operace mě stály asi čtyřicet tisíc, tak říkám, že je to nejdražší kocour ve střední Evropě. Když pak zase na zahradě ulovil myš, byla jsem šťastná, že je v pořádku. Od toho úrazu je na mě hodně fixovaný, jsem pro něj maminka. Každá z koček má jiný způsob lovu. Želvička myš zabije a přinese, nesežere. Koko zabije a sežere. A poslední Bubo mi vždycky připraví zábavu, myši nosí živé! Takže lovím i já. (smích)
Zdroj: časopis TV Magazín
