Překvapilo vás, že postavu plukovníka Vondráčka vrátili producenti seriálu do hry?
Podobně dlouhodobé seriály, kterými Specialisté jsou, potřebují příběhy čas od času trochu vygradovat, vylepšit, ale také obměnit postavy, aby byly pro lidi stále atraktivní. To je důležité jak pro udržení pozornosti diváků, tak pro nás herce. Když něco točíte tři čtyři roky, máte sice radost, že je práce, na druhé straně je to hodně dlouhá doba na to, abyste měl hlavní závazky neustále ke Specialistům a nemohl dělat nic moc dalšího. Z logiky věci se proto tyto výměny dějí. Do Specialistů ovšem nyní vstupuji spíš zpovzdálí. Vondráček nebude na obrazovkách až tak často, bude s týmem spolupracovat hlavně z pozice ředitele. Mezi ním a jeho bývalými kolegy, kteří budou mít pocit, že je ze své dřívější pozice kontroluje, tak bude vznikat mírné napětí. Spolu se mnou se do seriálu vrátila i Zuzana Říčařová a přibyl k nám Marek Lambora, Martin Dejdar s Jirkou Hánou z minulého týmu zůstávají.
Podíval jste se po návratu už i do terénu?
Ano, párkrát. Rád jsem si to připomněl, protože lokace zůstávají stále stejné. Točíme většinou v Karlíně a v Dejvicích, kde jsou pěkná místa. Teď v zimě byla s exteriéry trochu potíž, protože pokud je fakt hodně pod nulou a vy jste celých dvanáct hodin venku na place, je natáčení celkem krutá práce. Naštěstí se mě teď týkají zejména věci odehrávající se přímo v budově kriminálky, takže bývám na rozdíl od kolegů hezky v teple. (směje se)
Projekt Specialisté vznikl před lety hodně narychlo…
Tehdy se mělo pro Novu natočit osm pilotních dílů na zkoušku, protože ta dost intenzivně spolupracovala s německou stranou. Ostatně hlavní dramaturgyně Specialistů je dodnes z Německa. V té době tam měli natočených už – možná to přeženu – čtyři sta až šest set dílů kriminálek, které vysílali od roku 1992. Základy těchto příběhů se začaly předělávat do modernější podoby, přičemž i děj se mohl v pohodě přenést do jiného města. V původním seriálu hrálo navíc roli napětí mezi východním a západním Německem. Západoněmecká kriminálka se totiž kdysi dívala na tu východoněmeckou trochu spatra. To celé se přepisovalo, aby seriál fungoval i u nás. Všech osm natočených dílů se uvedlo, a protože tehdy začínal boom kriminálek, Specialisté zaútočili ve vhodnou chvíli na divácký zájem, který se jich drží dodnes. Začaly se tedy připravovat další a další díly, jen já jich natočil i s těmi současnými přes osmdesát.
V podobných seriálech bývají akční scény. Zkoušel jste si nějaký takový kousek zahrát sám?
Nikdy jsem se do toho nehrnul, oni to ani producenti nemají moc rádi. Bojí se zranění herce. Když si nejste něčím moc jistý, je lepší, když za vás někdo zaskočí. Ono se může leccos stát i kaskadérům, kteří jsou ve svém oboru profíci. Vloni v létě jsem točil například film s režisérem Tomášem Kleinem Citlivý člověk (film podle stejnojmenné knižní předlohy Jáchyma Topola bude mít premiéru v kinech na podzim – pozn. red.), kde jsou některé triky spojené trochu s riskem. Kaskadér tam nad ránem skákal do lomu. Odrazil se a padal dolů asi patnáct metrů po nohou. Sice měl všechno možné jištění, ale stejně bývá v momentě, kdy se scéna točí, každý trochu napjatý, aby se něco nestalo. Člověk nikdy neví.
Jakou roli jste si ve filmu zahrál?
Tatínka svého filmového syna. Jde o hlavní roli, přičemž syn v příběhu celou dobu mlčí, a já mluvím od začátku až do konce. Nikdy jsem myslím nic tak technicky náročného netočil, a to nám na začátku natáčení na jaře navíc i nečekaně nasněžilo. Film jsme točili v Krnově a všechny ty exteriéry byly produkčně dost obtížné, protože jsme pracovali s početným komparzem, do toho byla zima a my plavali v ledové vodě nebo jsme běhali polonazí po lese.
Na chvilku jste se stal před kamerou myslivcem?
Ano, a dozvěděl jsem se díky němu všechno možné o myslivcích. Asi si dovedete představit tu legraci, když mě, Lálu Dulavu, Marka Taclíka a Ondru Pavelku navlékli do mysliveckého úboru, a ještě nám k tomu přidělili knírače na vodítku… Ale na druhé straně jsme v té uniformě vypadali fakt důvěryhodně, jako opravdoví myslivci. A víte, co je zajímavé? Dnes už se myslivosti, která dříve bývala výsadou mužů, věnuje hodně žen i mladých holek, navíc jsou opravdu šikovné. Měli jsme na place dokonce poradkyni myslivkyni, která nám vysvětlovala, jak zacházet s brokovnicí, jaké jsou druhy dalekohledů, jak se chovat na posedu, a dávala nám i další užitečné rady.
Televizní diváci vás znají především ze seriálů, ale vy jste vyhledávaným divadelním hercem. Kromě vašeho domovského pražského Národního divadla hrajete v Divadelním spolku JEDL a v Divadle Verze, tedy v naprosto rozdílných repertoárových scénách. Co vás na takové pestrosti baví?
Zatímco jsem v Národním divadle veden jako státní zaměstnanec, jsme financováni ministerstvem, Divadelní spolek JEDL žije z grantů a Divadlo Verze si na sebe musí vydělat ze vstupného, proto hrajeme především komedie. A mě docela baví být součástí všech tří divadel, člověk tak aspoň může s odstupem času objektivně zjišťovat, co má kde svoje výhody, a naopak. Verze je příjemná i kvůli divadelním zájezdům po republice, které mám rád, tedy pokud jich není moc. Seznamuji se tím s celou řadou krásných divadelních sálů Čech a Moravy. Každé větší město má nějaké divadlo, nějak se o něj líp či hůř stará, ale váží si ho. S Igorem Chmelou jsme ale třeba hráli naši komedii Mesiáš už i v hospodě. Ani si nedovedete představit, jak má takové představení zase úplně jinou atmosféru, protože se tamní lidé z vesnice mezi sebou znají. V Mesiáši jsou navíc intermezza, kdy diváci hrají s námi, skandují. A jestliže je společnost náležitě uvolněná, hraje se nám skvěle.
S mnoha divadelními cenami oceňovaným spolkem JEDL jsou spojeni režisér Jan Nebeský, s nímž se znáte dlouho, a herečka Lucie Trmíková. Vzpomenete si, kdy jste se seznámili?
Bylo to tuším v roce 1991, kdy jsem přišel do Činoherního klubu a měl jsem s režisérem Honzou Nebeským zkoušet Oresta. Honza se mě ptal, jestli neznám Lucii Vorlovou, jak se tehdy jmenovala, a jaký mám na ni názor, přičemž si v roli Elektry myslel právě na ni. „Odsouhlasil“ jsem mu ji a on ji obsadil. Tak se vlastně seznámil se svojí budoucí ženou. Od té doby se známe s Lucií i osobně. I když… počkejte. Hráli jsme spolu už v roce 1988 v pohádce Dvojčata, kterou režírovala Eva Sadková.
Tuto pohádku Česká televize pravidelně reprízuje.
Stejně jako spoustu dalších pohádek, které občas v televizi zahlédnu. Ve Dvojčatech měla Lucka dvojroli princezen, jedna z nich byla hezká, ale ne moc chytrá, druhá na sebe moc nedbala, ale zase byla chytrá. Pamatuji si, že jsem tam hrál šaška, který přišel do jejich zámku s princem Filipem Renčem. Také jsem tam zpíval písničku. Lucka měla na place dvojnici, která za ni hrála v momentech, kdy musely být obě sestry v jedné scéně. Ta druhá byla pokaždé nějak otočená, aby jí nikdo neviděl do obličeje. Lucka byla tehdy ještě taková oplácanější, po dětech pak krásně zhubla.
Hrál jste už jako malý a později účinkoval v mnoha pohádkách. Na které rozhodně nezapomenete?
Určitě na Kdo probudí Pindruše…?, protože to byla opravdu vtipná pohádka, ale taky podivně ujetá. Když vidím některé scény, směju se jim ještě dnes. Byl to dobrý punk. Pak určitě nezapomenu na Co poudala bába Futéř, kde jsem hrál například s Libuší Havelkovou. Na škole nás učila jevištní řeč. Byla to velmi dobrá učitelka, která nás měla ráda jako vlastní děti a my milovali ji. Škole se obětovala, na DAMU učila snad čtyřicet let. Byla v té době jedním z mála lidí, kteří se nám věnovali, jak se říká, „na plný plyn“.
Bavila mě ale také surrealistická pohádka Třináctery hodiny v režii Josefa Platze. S Věrou Jordánovou a Jiřím Růžičkou, synem Heleny Růžičkové, jsme také hodně točili pořady pro děti. Bylo nám tehdy asi devět let. Vzpomínám si, jak jednou přišel Růžička s tím, že mu máma říkala, že nám za natáčení dávají málo peněz. Udělali jsme tedy dětskou stávku. Kromě režisérky přijela do studia i někdejší produkční Československé televize. Bylo to někdy v roce 1974 a my dva mladí hejsci tam trucovali, že nebudeme točit, když nám dávají tak málo peněz. Strhl se kolem toho velký poprask. Samozřejmě nám nakonec nepřidali ani korunu a doma mi ještě vynadali. S Evou Sadkovou jsem dělal také večerníčky o jakémsi listonošovi, kterého hrál Jirka Hrzán. Tehdy jsem chodil do třetí třídy a nejvíc pro mě znamenal fotbal, hrál jsem za Montáže. A co se nestalo. Měli jsme v Karlíně zrovna zápas a já zapomněl, že mám točit. Volali mi kvůli tomu z televize, jenže já odmítl přijet na plac, chtěl jsem na fotbal.
Co vám na to řekli?
Dojel jsem do Karlína, převlékl se do dresu, vyběhl na trávník, a najednou doprostřed hřiště vběhl chlap v černém kabátu, produkční z televize, který hledal Prachaře. Sbalil mě, já plakal, ale nic to nebylo platné. Přivezli mě na plac v dresu, kde stála nemilosrdná a hysterická paní Sadková, které se každý bál. Sadková na mě celá šokovaná křičela, jak jsem mohl vyměnit natáčení za nějaký blbý fotbal?! Když jsem jí odpověděl, že mám fotbal raději než natáčení, šly z ní hromy blesky. Byla nepříčetná. Dodnes si pamatuji, že jsem ji tím svým činem a prohlášením téměř zabil. Ale vydržela to. (směje se)
A co vás čeká v nejbližší době?
Čím víc se mi blíží důchod, tím víc chci dělat hlavně věci, které mi dávají smysl. Třeba i z toho důvodu jsem v momentě, kdy vyšel dramaturgický plán na novou sezonu, zašel za vedením Národního divadla, aby mě neobsazovali do Našich furiantů. Nic proti té hře, ale já už v jedné inscenaci Furiantů hrál třináct let a nechtěl jsem s nimi žít dalších deset. Snažím se držet kontinuálně všechna tři divadla, tak doufám, že se to bude dařit i nadále.
Zdroj: časopis TV Star
