Měla jste ke sportu vztah odjakživa?
Ano, ale sport neměl výsadní postavení v mém životě. Hrozně ráda jsem četla, chodila na kroužky a měla jsem spousty jiných koníčků. Nicméně jsem byla takové to klasické dítě, co vyrůstalo v 80. a 90. letech, takže prázdniny výhradně v Česku na kánoích, na běžkách, sjezdovkách, bruslích. Do toho táta hrál fotbal, máma volejbal a bratr jezdil na kajaku. V 1. třídě jsem začala chodit na volejbal. Sport jsem sledovala s tátou i pasivně v rámci TV přenosů, ale do určitého věku bych rozhodně neřekla, že mě to bude živit.
Jak dlouho už se pohybujete v prostředí sportu pracovně a čím to začalo?
Chvíli jsem chtěla studovat biologii, ale zhruba ve druháku na gymnáziu mě chytla média a žurnalistika. Byl rok 1997, internet znalo jen pár šílenců na ČVUT, sociální sítě nebyly, takže jsem zjišťovala, co mi pomůže při přijímačkách na VŠ. Všichni se shodovali, že praxe. Tak jednoho dne moje mamka skoupila všechny celostátní deníky a podle informací v tiráži obvolávala šéfredaktory. Všichni se jí vysmáli, na sedmnáctiletou gymnazistku z Kralup nebyl nikdo zvědavý, ale v tehdejší MF Dnes mi dali prostor v příloze Střední Čechy. Tehdejší vedoucí rubriky Roman Jireš se zmínil, že v Kralupech potřebuje člověka hlavně na fotbal a hokej, ale že to asi nebude pro mě. Sledovala jsem tehdy všechno, takže když jsem mu vyjmenovala sestavy obou klubů, zaradoval se a dal mi práci ve sportovní redakci. Stejně tak to mohla být kulturní nebo politická, možná rozhodla náhoda, ale když jsem pak šla o dva roky později na přijímačky s šanonem plným článků z MF Dnes, tak mi to hodně pomohlo.
Jaké to je, být žena ve světě mužů?
Nepřemýšlím nad tím. Být muž, asi bych se chovala stejně. Jsou novináři muži, kteří to s hokejisty hrají na notu „jsem taky chlap, zavtipkujeme o pivu, ženách, hahaha, jsme si blízcí“, ale já bych to asi nedělala ani jako muž. Vztah mezi novinářem a sportovcem má být založen na vzájemném respektu, ale taky alespoň minimálním profesionálním odstupu. Snažím se balancovat na hraně empatie–profesionalita. Jsem sice jako žena občas trochu stranou, ale to já jsem i v ženských kolektivech, takže to fakt nevnímám a neřeším.
Trvalo, než jste si vydobyla respekt v tom, co děláte?
Myslím, že na dnešní poměry to trvalo extrémně dlouho, ale tehdy mi to tak nepřišlo. Byla jsem s tím v pohodě. Do ČT jsem přišla v roce 2000 a teprve o 4 roky později jsem dostala možnost alespoň přiblížit se hokeji. A když říkám přiblížit se, myslím soft témata jako je „kdo má nejhezčí dresy“ a tak. Jako reportérka jsem mohla dělat extraligu až po 8 letech v TV a k národnímu týmu jsem se dostala až po 14 letech. Ale strašně mi to dalo, tahle pomalá cesta. Během té doby jsem poznala všechny lidi kolem hokeje, i ty, kteří nejsou vidět, ale bez kterých by to nešlo. A to samé platí i o ČT týmu, který se podílí na přenosech. Dnes někdo sotva projde vrátnicí a už je na obraze. Logicky nemůže znát všechny zvukaře a osvětlovače a na stadionu všechny kustody. Já pak slýchám: „On/ona je arogantní, ani mě nezdraví.“ Třeba není arogantní, jen ten jeho vývoj probíhá strašně rychle a on nemá šanci si to vše osahat.
Nežárlí občas partner?
Těžko říct. U nás platí rčení, že doma není nikdo prorokem. Řekla bych, že partner moji práci moc neřeší.
Nechybí vám někdy více ženský kolektiv?
Já mám v mužském i ženském kolektivu úplně stejnou pozici. Myslím, že nejsem úplný outsider (aspoň teda doufám), ale zároveň nikdy nechodím pařit, neznám nejnovější společenské informace, když se sváří dvě strany, zjišťuju, že nestojím ani na jedné. Vlastně jsem vždycky dobře fungovala jak v mužském, tak v ženském – i když úplně nejvíc asi bez – kolektivu. Mám ráda lidi, ale nejraději mám, když jsou nadávkovaní po jednom, maximálně po dvou. Tři už jsou dav.
Podle statistik ženy v Česku mají stále nižší platy. Vnímáte nepoměr mezi mužskými a ženskými platy i ve svojí branži?
Na tuhle otázku nedokážu odpovědět, protože netuším, kolik berou kolegové a kolegyně. Řekla bych, že u nás v tomto oboru genderové rozdíly nebudou.
Jak je na tom prostředí sportu celkově, co se týče platového ohodnocení muži versus ženy?
Platy sportovkyň a sportovců se dost liší, ale musíme si uvědomit, že profesionální sport funguje v určitých ohledech podobně jako šoubyznys. V odborné literatuře se mluví o tzv. „sporting triangle“, čili existuje vzájemný vztah mezi sportem, sponzory a médii. Na všechny vrcholy tohoto trojúhelníku pak tlačí veřejnost (na sponzory lidé kupující značku, na sportovce fanoušci, na média čtenáři a diváci). Pokud bude veřejnost raději sledovat mužský fotbal, budou mít fotbalisté více sponzorů a tím i více peněz. Nelze teď na sílu říci: „všechny ženy musí brát stejně jako Messi“, pokud neexistuje stejná poptávka po jejich výkonech. ALE! Zároveň existují ženské sportovkyně, jejichž výkony jsou úctyhodné, dokonce jsou hodně sledované v médiích a přitom dostávají málo peněz nebo třeba žádné. To je v Česku případ ženského hokeje a tam se snažím o medailizaci a tím pádem o nějaké narovnání. Jsem ve všem umírněný středový člověk řídící se spíš rozumem než dominantní společenskou ideologií, což teda často znamená, že zklamu obě strany. Ale mně je to fuk.
Zdroj: iGlanc.cz
