Darija Pavlovičová o snovém období: Jen tak na něj nezapomenu

Loni zvítězila ve StarDance, diváci si ji oblíbili ve dvou řadách série Kukačky a v posledních týdnech ji vídáme jako Evu Zajícovou v seriálu To se vysvětlí, soudruzi! Právě prostřednictvím své nejnovější role se prý Darija Pavlovičová (22) mohla ohlédnout za svým dospíváním.

Co vás nejvíc zajímá při prvním čtení scénáře?

Sleduji způsob, jakým je napsaný, jaké dějové linky postavy mají, a především pozoruji na sobě, jak se při jeho čtení cítím, jestli mě baví, nebo naopak. Snažím se udělat si celkový obrázek o seriálu nebo filmu a samozřejmě se také zaměřuji na svoji postavu.

Na co z natáčení seriálu To se vysvětlí, soudruzi! rozhodně nezapomenete?

Rozhodně na levitování, před nímž jsem si prošla kaskadérskými zkouškami. Točilo se v Karlově Studánce, kde jsem měla levitovat nad jedním barákem ve výšce asi dvacet metrů. Zavěsili mě na lanka a pomaličku mě vytáhli nahoru. Byl to jeden z mých největších životních zážitků. Mělo to jen dvě malé chybičky. Daný postroj nebyl moc pohodlný, a navíc svítilo sluníčko, takže bylo šílené horko. Ale miluju výšky, takže jsem si přišla na své.

Jak na vás působí móda osmdesátých let, v nichž se seriál odehrává?

Strašně se mi líbí. V osmdesátkových kostýmech jsem se cítila opravdu příjemně. Sice šlo o velmi svéráznou módu, ale mě baví svou barevností, i když sama moc barevný šatník nemám. Za mě byly kostýmy naprosto skvělé. Oblečení ze Soudruhů bych klidně zvládla nosit i dnes, tedy někdy směje se Obecně ráda točím cokoli dobového. Například ve Zločinech Velké Prahy jsem nosila nádherné šaty a ráda jsem se dívala i na kolegy a kolegyně, jak jim to slušelo.

Zločiny Velké Prahy byly váš první seriál. Jestlipak si ještě vybavíte svou nejnáročnější scénu?

Naprosto přesně. Šlo o krátký obraz, v němž jsem měla mluvit maďarsky. Nebyla jsem schopná se to naučit. Záběr jsme jeli několikrát, což už bylo trošku trapné, ale já jsem to fakt nedávala. Nešlo totiž jen o jednu repliku, ale o celý dialog, který jsme za pochodu museli ještě ostříhat, protože mi fakt nešel. A to jsem dostala všechny repliky dopředu, abych se je naučila. Hodně mi s nimi přímo na place pomáhala maďarská herečka Ildikó Varga, která hrála služebnou Enikö. Nakonec se to k radosti všech zúčastněných přece jen natočilo

Kdy se u vás projevila touha po herectví?

Přišlo to plynule, nikdy jsem nezamýšlela být herečkou. V mých představách se objevovaly spíš profese jako baletka, veterinářka, psycholožka, astronautka, ale zároveň jsem několik let chodila do dramaťáku. Když jsem se rozhodla odejít z víceletého gymplu, hledala jsem střední školu, která by mi vyhovovala. Od kamarádů jsem zjistila, že existuje konzervatoř, což mě zaujalo. Šla jsem tedy na přijímačky a vzali mě. Tím všechno začalo. Hned v prvním ročníku nás nafotili, zaregistrovala jsem se do agentur a začala jsem chodit na castingy.

Jak proběhl váš první casting?

Velmi jednoduše. Bylo to na film Perinbaba a dva světy, kde mi nabídli roli smrti Zubaté. Režisér Juraj Jakubisko měl hodně konkrétní vizuální představu o tom, jak by měly postavy v jeho filmu vypadat, takže jsem ani nemusela dělat herecké zkoušky. Z agentury mu poslali jen moji fotku, a když mě pak uviděl naživo, řekl, že v Perinbabě musím být. Na natáčení mě oblékli do původního kostýmu Zubaté, opatřili mě kosou a stříbrnými zuby. Byla jsem k nepoznání. Zajímavá zkušenost. Druhý casting jsem dělala na Zločiny Velké Prahy, což pro mě bylo docela překvapivé, protože se na něj vydala velká část holek z konzervatoře. Nikdy bych nečekala, že z té spousty lidí na roli Julie Budíkové vyberou právě mě. Byl to hezký pocit.

Jakým směrem jste se vydala po odchodu z konzervatoře?

Najednou jsem se cítila volná, mohla jsem totiž jít jakoukoli cestou, podle svého rozhodnutí. Vůbec jsem neměla obavu, že bych se ocitla v nějaké nejistotě. Nic jsem neřešila a věci ke mně přicházely samy. Naštěstí. Až během studia jsem začala hrát v Divadle 10, ale po škole jsem si musela dát pauzu. Divadlo dodnes nehraju, i když jsem ho měla vždycky moc ráda. Z osobních důvodů jsem si od něj potřebovala odpočinout, abych k němu neměla negativní vztah.

Není to brzy?

To ano. Víte, já z konzervatoře neodcházela úplně šťastná. Není to tedy ani tak chyba samotného divadla, jako spíš lidí, které jsem na své cestě, a to zejména na škole, potkala. Samozřejmě ne všech. Byli jsme ročník, kde se nám prostřídala spousta profesorů, nešlo o kontinuální práci. Popravdě mě škola vůbec nenaplňovala, a tak jsem hned po maturitě odešla, nenazkoušela jsem ani žádnou absolventskou inscenaci. Konzervatoř mě spíš omezovala, než aby mi dávala možnost se rozvíjet.

Pojďme k veselejším věcem. Vím, že ráda cestujete. Jakou výpravu jste podnikla naposledy?

Byla jsem na Bali, ale nepovaluji se jen tak na pláži, potřebuji cestovat dobrodružně. Na Bali se chci určitě jednou vrátit. Pokud do těchto končin někdo ze čtenářů pojede, moc doporučuji podívat se na sever, kam cestuje málo lidí. Nevím proč. Je tam přitom neskutečně krásná příroda, vodopády, moře, klid, hodní lidé. Člověk se nemusí ničeho bát. Nádhera.

Jaké zážitky jste si odtamtud přivezla?

Většinou jezdím sama. Na cestách potkáte spoustu úžasných lidí. Seznámila jsem se tam třeba s jednou slečnou, která mě učila se potápět. Pochází ze Švédska a na Bali se přestěhovala asi před dvěma lety. Udělala si zkoušky a už se do Evropy nehodlá vrátit. Jsem s ní stále v kontaktu a doufám, že se ještě navštívíme. Potkala jsem i dva super kluky z Francie a Venezuely, kteří se poznali v Austrálii, kam jeli pracovat, a nakonec se tam přestěhovali. Strávila jsem s nimi asi týden, projeli jsme několik měst a džunglí.

Jaké to je, vyjet si do džungle?

Super. Viděli jsme tam hady, pavouky, různé druhy opic, ale i jedovaté rostliny, kterých se člověk nesmí ani dotknout, jinak se otráví. Přitom ale vypadají úplně normálně. Je jich několik druhů. Na druhé straně jsme ochutnali podobné lístečky, které chutnaly jako nezralé banány… Vždycky jsme ale chodili s průvodcem, většinou majitelem hostelu, v němž jsme bydleli, sami bychom si tam jít netroufli. Hodně se mi líbili gekoni, což jsou nejroztomilejší ještěrky na světě, navíc vydávají vtipný zvuk „geko!“. Od toho je odvozeno jejich jméno. Viděli jsme i velké můry, které žijí jen tři dny, a pak zemřou. Těch zážitků je spousta

Vloni jste spolu s tanečníkem Dominikem Vodičkou zvítězili ve StarDance. Jak často nyní vystupujete?

Většinou tak třikrát měsíčně, což se s koncem plesové sezony jistě změní.

A váš oblíbený tanec?

Strašně bych si chtěla zatančit paso doble, ale Dominik ho nechce dělat, protože k tomu potřebujeme stůl a židle, takže mi tohle přání zřejmě neprojde, protože ani pořadatelé plesu nikde nebudou riskovat případné poničení stolu. Často ale tančíme sambu a rumbu, což jsou mé dva oblíbené tance. Ze standardu to bude asi waltz a quick step.

Byla jste překvapenější, když přišla nabídka na StarDance, nebo když jste soutěž vyhrála?

Asi když jsem ji vyhrála, čímž ale nechci znevažovat fakt, že jsem absolutně nepočítala s tím, že by mi někdo někdy dal takovou nabídku. Na rozmyšlenou jsem tehdy dostala tuším dva týdny, přičemž jsem původně chtěla odmítnout, ale nakonec jsem se rozhodla to zkusit. A udělala jsem dobře. Bylo to totiž krásné snové období, na které jen tak nezapomenu.