Před časem jste ukončila tenisovou kariéru, která trvala dvě desítky let. Jak těžké je loučení s takovou etapou života?
Poprvé jsem myslela, že se loučím, když se mi narodil syn. Když jsem tehdy otěhotněla, byla i pandemie, takže mi kariéru přerušily tyto dva momenty, a ne já. Ale vrátila jsem se a mohla jsem si to ukončit sama. A že se podařilo vyhrát Wimbledon? To byla doslova pohádka, úplně nej, něco takového se nepodaří ani největším hvězdám. Ukončit kariéru na vrcholu je nezvyklé, byly i dny, kdy jsem si říkala, jestli dělám správnou věc, tekly mi i slzy a říkala jsem si, jestli to ještě nemám zkusit. Ale nechtěla jsem šidit své dítě kvůli tenisu, kterému jsem dala 26 let života. Jsem člověk, který trénoval, opravdu makal a stálo mne to hodně sil, tak jsem se do toho nechtěla vracet. Sport má spoustu nádherných stránek, ale i těch negativních, jako je cestování po turnajích, a to už jsem nechtěla. Loučení s kariérou bylo složité, ale zase ne tolik, jak jsem si myslela. Určitě mi však pomohl Vincent, díky kterému jsem věděla, že to dělám správně.
Máte v plánu zůstat u tenisu? Například formou trénování?
Ano, chtěla bych. Je to práce, kterou umím, mám mnoho zkušeností i ze světových turnajů a chtěla bych je tak předávat dětem, někomu, kdo začíná vlastní kariéru. Dělám i dětské kempy, ten nadcházející se koná od 29. do 31. července. Moc mne to baví a ráda bych, aby se třeba i více rozrostl. Může být i kemp pro dospělé.
Pokud se zastavím u tréninků samotných, můžete nám přiblížit, jestli můžete jako vrcholová sportovkyně začít trénovat, nebo i přes své zkušenosti potřebujete trenérský kurz?
To je skvěla otázka! Být trenérem a profesionálním hráčem, to jsou zcela odlišné věci. Jako hráč máte zkušenosti, vidíte chyby, které dělá ten druhý, ale musíte mu to umět vysvětlit. Také je důležité si s tím druhým sednout. A v neposlední řadě si musíte uvědomit, že už to není o vás, ale o tom hráči, kterého vy nově trénujete. Což je někdy pro ty, kteří skončili profesionální kariéru a chtějí být trenéry, složitá věc, protože do té doby se vše točilo kolem nich. Trenérský kurz je tedy důležitý, já osobně bych se i učila od svých extrenérů.
Když se ohlédnete za svojí tenisovou kariérou, vzpomenete si na někoho, kdo vám významně pomohl v kariéře?
Ano, je člověk, který mi pomohl, a čerpala jsem z jeho rad celou svoji kariéru. Jmenuje se Karel Rubáš, byl mým osobním kondičním trenérem od mých zhruba 8 do 18 let. S ním jsem se naučila, jak se správně pohybovat na kurtu, jak mám běhat, a to bylo pro mne zásadní, jelikož mojí zbraní byl vždy pohyb. Navíc Karel byl pro mne i jakousi vrbou. Jde o velmi důležitého člověka v mé kariéře, který přesně věděl, co na mě platí.
U tenisu nelétají vzduchem jen míčky, někdy to jsou i peprná slova. Dostala jste vy někdy pokutu za silnější výrazy?
Zrovna u mě ta peprná slova létala docela často, takže jsem pokuty dostávala. Jsem člověk, který se těmito výrazy uvolní, a ventiluje tak negaci, což i rozhodčí vnímají a dívají se na to rozumněji.
Po pandemii vzrostl počet dětí s nadváhou, místo sportu se raději věnují počítačům a mobilům. Máte vy sama nějaký tip, jak vzbudit jejich zájem o pohybové aktivity?
To je složitější. Myslím, že pandemie změnila nejen děti, ale i dospělé. Každopádně vše začíná u rodičů. Chápu, že spousta z nich se nemůže tolik věnovat dětem, protože chodí do práce. Měli by jim ale nastavit nějaké mantinely, aby například věděly, že když mají určitou sportovní povinnost, musí na ni jít, i když se jim nechce. Jak víme, v životě je spousta věcí, které se nám nechce dělat, ale když je splníme, máme lepší pocit. A takto bychom měli dítě vést k tomu, aby si to prožilo. Když ho dostanete od počítače a půjde na hodinu fotbalu, bude pak jiné. Sport patří k životu a je tedy dobré dítěti nastavit, že jej má párkrát týdně a přes to nejede vlak. Samozřejmě zase nemůžete dítě opravdu nutit přespříliš, aby se netrápilo. Když se ještě vrátím k těm počítačům nebo počítačovým hrám, tak to je zrovna něco, co bytostně nesnáším. Napadá mne nemít to doma, aby se dítěti chtělo ven.
Myslíte, že každý z nás může mít talent na nějaký sport, nebo jste potkala někoho, kdo byl tzv. dřevo opravdu na všechno?
Vždy jsem říkala, že talent není důležitý, podstatné jsou píle, bojovnost, nevzdávat to a vydržet. Je hezké, když máte talent na sport, ale pokud tam není píle a pokora, talent je vám k ničemu. Samozřejmě pokud je někdo opravdu dřevo na sporty, tak to má těžší, ale může být v hlavě silnější než talentovaný sportovec. Chce to mít od všeho trochu. Talent samotný vám však turnaje nevyhrává.
Nejedna sportovkyně prozradila, že na ni během kariéry byl vyvíjen nátlak, aby zhubla, což vedlo i k poruše příjmu potravy. Zažila jste vy sama někdy hrubé jednání, které vlastně útočilo na citlivou stránku vás jako ženy?
To ne. Nikdy jsem nezažila takové jednání ke mně. Samozřejmě i já sama jsem s tou váhou během teenagerských let bojovala, přibrala jsem, ale ten tlak jsem na sebe vyvíjela já, jelikož jsem neměla ráda své tělo, vypadala jsem natekle a zavodněně. Což je v dospívání normální, po 20. roce se to srovnalo. Nátlak ze strany blízkých jsem ale nikdy necítila, maximálně mi napsal někdo zvenčí, od počítače, kdo mě neměl rád.
Na sociálních sítích máte silnou základnu fanoušků. Kolik času denně věnujete právě těmto aktivitám?
Jsem moc ráda, že mám na instagramu tak skvělé lidi, opravdové fanoušky, kteří se mnou drží i po skončení kariéry. Ti se mnou byli i ve chvílích, kdy jsem to neměla v kariéře nejjednodušší. Oni mne ale podporovali a jsem za ně skutečně ráda. Co se týká instagramu jako takového, trávím na něm někdy více času, baví mě a nacházím tam inspiraci. A pak jsou dny, kdy jej bytostně nesnáším, když vidím přehlídku všeho perfektního, nejlepšího a nejkrásnějšího. Ale je to jen můj pocit. Nechci na něm být přespříliš, spíš mi záleží právě na fanoušcích, s nimiž jsem zde v kontaktu, odepisuji jim a chci, aby věděli, že jejich zprávy čtu a že mi na nich záleží.
Četla jsem, že prý ráda vaříte. Jste zastánkyní zdravější stravy, nebo sebe a své blízké rozmazlujete i poctivou českou kuchyní?
Já strašně ráda vařím, ale strašně to neumím. (smích) U nás vaří můj přítel. Ale chtěla bych se to naučit, uklidňuje mne být v kuchyni, strašně ráda i peču. Asi si udělám kurz, abych se naučila vaření slaných jídel, obědů i večeří. Jinak preferuji zdravou stravu, nejsem však úplný extrém. I já si dám českou kuchyni, miluji koprovku nebo knedlo, vepřo, zelo. A kynuté buchty a koláče! Přes den ale přece jen jím zdravější jídla, protože pak jsem jinak v mdlobách.
S jídlem souvisí i linie. Jak jste se dostala do formy po porodu? A je něco, co díky zkušenostem z prvního těhotenství děláte už nyní?
Po porodu jsem rychle zhubla, ale nemyslím, že by to bylo stravou. Vinca nebyl moc spavé dítě, kojila jsem, kolem jeho šestého měsíce jsem se začala více hýbat, nejdříve jsem hodně chodila, pak i běhala, denně jsem dala i 13 kilometrů. To mi asi hodně pomohlo.
Splnila jste si nějaký sen, který jste si kvůli tenisové kariéře nemohla dopřát?
Splnila jsem si spoustu snů ve své kariéře. Dnes mne láká si třeba zaběhnout maraton. Také, i když to asi není úplně sen, bych se chtěla naučit italsky, zkusit si triatlon, procestovat Japonsko a Austrálii. Je to země, kterou zbožňuji, do které jsem se vždy ráda vracela a chtěla bych ji poznat i jinak než na tenisových kurtech.
Barbora STRÝCOVÁ
Na kurtu se pohybovala od dětství, první větší úspěchy slavila v juniorské kategorii, kdy vyhrála dvakrát za sebou juniorku Australian Open, a to v letech 2002 a 2003. Spolu s Lucií Šafářovou dokázaly v roce 2016 na Letních olympijských hrách porazit duo sester Williamsových. Mezi úspěchy Strýcové patří i post světové jedničky ve čtyřhře, kterou byla v letech 2019 a 2020. Drží i rekord z Australian Open, když v roce 2010 odehrála nejdelší utkání v ženské dvouhře. Zápas trval 4 hodiny a 19 minut. Svůj první titul ve Wimbledonu získala v roce 2019, kdy zvítězila ve čtyřhře s tchajwanskou spoluhráčkou Sie Šu-wej. V květnu roku 2021 oznámila ukončení kariéry, v rámci rozlučkového turné o dva roky později vyhrála opět se Sie Šu-wej wimbledonskou čtyřhru. Jejím partnerem je novinář Petr Matějček, s nímž má syna Vincenta, společně čekají příchod druhého potomka.
Zdroj: iGlanc.cz, časopis Glanc
