Barboro, vy o sobě říkáte, že jste chiruržka, a ne chirurgyně, je v tom nějaký rozdíl?
Kdepak, jen mi slovo chirurgyně zní skoro jako otrokyně a to se mi moc nelíbí. Ale vůbec mi nevadí, když mne lidé nazývají chirurgem.
A snila jste o profesi chiruržky už jako malá?
Překvapivě jsem opravdu vždycky chtěla být doktorkou, protože jsem cítila potřebu někomu pomáhat. Navíc mou babičku pořád hodně bolela záda a nemohla najít žádného lékaře, který by jí s nimi dokázal pomoct. A to byl asi ten moment, kdy jsem se rozhodla jít na medicínu.
Nakonec jste si ale nevybrala obor spojený s léčením zad.
Než jsem dospěla do studentského věku, tak byla babička velmi stará a už těm jejím zádům v podstatě nebylo pomoci. Taky jsem zjistila, že uspět v ortopedickém oboru jako žena nemám šanci, protože je to hodně maskulinní prostředí a já se netoužila prát s dalšíma deseti klukama. Chtěla jsem raději dělat něco, kde budu mít možnost se rozvíjet, a tak jsem se rozhodla pro chirurgii.
Studovat medicínu není zrovna jednoduchý obor.
Já jsem měla velké štěstí, že jsem se dostala na II. lékařskou fakultu v Motole. Studium na ní ráda přirovnávám k chráněné dílně, protože tam na nás všichni byli opravdu hodní a velmi podporující.
Jaký pak pro vás byl po ukončení studia střet s reálným lékařským prostředím?
Když jsem nastoupila do práce, tak jsem zjistila, že náročnost tohoto oboru není ani tolik o vědomostech, ale o vycházení s kolektivem, který má naprosto jasnou představu, jak byste podle nich měla správně žít.
Jak to myslíte?
Když chcete pracovat jako chiruržka, tak podle některých nesmíte mít děti, nesmíte být nemocná, ani si dovolit jít po 24 hodinách v práci domů. Musíte se stát robotem. Jenže ten pak nemá empatii s pacienty a stává se z něj v podstatě řezník.
Bylo náročné najít v takové situaci řešení, jak pokračovat dál?
Paradoxně díky systému, který mne nepřijal, jsem ho našla. Dovolila jsem si totiž mít hned po škole dítě. Všichni mi říkali, že si zkazím kariéru, ale já si nechtěla nechat někým diktovat svůj život. Za odměnu jsem dostala „poloviční úvazek“ s plnou pracovní dobou a podmínkou, že dokončím postgraduální studium, než mě pustí k atestaci. Byl mi tak trochu uměle určen obor, kterému se budu věnovat – operace kýly, což byl v podstatě neatraktivní obor.
Vás ovšem uchvátil a vypracovala jste se mezi špičky. Co vás u něj nadchlo?
Zjistila jsem, že je to obor ještě mladý a nabízí spoustu možností, v čem se zlepšovat. Naučil mne jako chiruržku spoustu technicky složitých i krásných věcí. Hodně chirurgů jím pohrdá, protože tento obor považují za jednoduchý, ale dokud ho nepoznáte, tak tu jeho pravou krásu nevidíte.
Mohla byste to laikovi trochu přiblížit?
Takovým evergreenem posledních let jsou kýly, které se vytvoří po nějakém zákroku – v jizvě. Skoro každý pátý pacient po operaci ji má. Přitom by se jí dalo ve většině případů poměrně snadno zabránit tím, že by chirurg na závěr použil určitou techniku zašití rány. Už dlouho na to poukazuje spousta odborných studií a tyto kýly jsou na spravení nejsložitější.
Jak si vysvětlujete, že se to tedy zřejmě neděje?
Nejspíš proto, že je chirurgie hodně široký obor. Možná je to tím, že je tato technika o deset minut časově náročnější. Setkávám se také s tvrzením, že jizva šitá tenoučkou jehlou a nití nemůže vydržet. Ale to je omyl.
Jak ale můžu jako pacient zajistit, aby mi v případě operace lékař zašil ránu co nejlépe?
Měla byste se vybraného chirurga úplně na rovinu zeptat, jestli se věnuje přímo tomu konkrétnímu oboru, jestli zná aktuální doporučení nebo kdy byl naposledy na nějaké konferenci.
Obávám se, že bych asi neměla odvahu takto se ptát.
Ale to je hrozně špatně. Je to vaše tělo a vy do sebe necháváte řezat někoho cizího. A když se o něm nic nedozvíte, tak nemáte vůbec žádné záruky. Když si lidé vybírají pračku nebo dovolenou, tak si předem přečtou čtyřicet recenzí, ale když do sebe nechávají zasáhnout nožem, tak se na nic nezeptají. Samozřejmě vám nikdo nemůže slíbit, že nedojde k nějaké nečekané komplikaci, ale ten lékař by vám měl zaručit, že skutečně umí to, co se vám chystá dělat.
Jak může taková kýla v jizvě například vypadat?
Chodí ke mně třeba ženy, ale i muži, kteří kvůli ní mají tak velké břicho, že vypadají jako těhotní. Znamená to, že v jakémsi „pytlíku“ pod břichem vlastně nosí svá střeva. Rozhodně se nejedná jen o estetický problém. Bolí to, omezuje a výrazně snižuje kvalitu života. Část těchto pacientů přitom svou kýlu vůbec nemuselo mít, pokud bychom ta břicha po operaci zašívali pečlivěji.
Jak se pak cítí, když je odoperujete?
Když přijdou po roce na kontrolu, tak se mi třeba starší dámy chlubí, že už zase chodí v plavkách a nestydí se. Nebo mi jeden pacient pyšně sdělil, že zvládl přeházet sám fůru sena a už k tomu nepotřeboval další čtyři pomocníky. To jsou pak chvíle, které mi dělají obrovskou radost, protože dokazují, že má práce má smysl a můžu díky ní opravdu někomu jinému zlepšit život. Navíc mi poskytuje nepostradatelný „luxus“, že se při práci dokážu starat ještě o své děti.
Můžete popsat v čem konkrétně?
U operací kýl není nezbytně nutné pracovat v noci, držet pohotovostní služby nebo být dalších padesát let neustále na telefonu, protože většina operací probíhá během dne. Díky tomu můžu mít normální rodinný život, i když mi okolí spoustu let tvrdilo, že to není možné.
Práce špičkové chiruržky se tedy dá skloubit s mateřstvím?
Zrovna v tomto případě to právě jde. Ale samozřejmě je to také o tom, že je pro mne práce velkým koníčkem a to doslovně. Jeden syn je ještě malý, a tak co si v nemocnici vydělám, to do poslední koruny zase vydám za hlídání. Ale děti vyrostou a jednou se tím budu třeba i živit.
Pokud vím, tak vaším velkým koníčkem bývala také rychlostní kanoistika. Co vám náročný sport dal do života?
Udělá to z vás velmi odolného člověka, protože je to sport, za kterým se skrývá spousta dřiny. Od jara do podzimu máte sedřené ruce i zadek, pořád je vám zima a většinou na vás někdo křičí z motoráku. Být ale jako puberťák součástí týmu, pořád někam jezdit, to bylo strašně fajn. Do teď jsme všichni jak sourozenci, je to víc než přátelství.
Dá se říct, že už tehdy jste trochu pronikla do toho mužského světa?
Ano, myslím, že právě díky tomu sportu pro mne bylo přirozené pracovat mezi spoustou mužů, ale bohužel jsem zjistila zásadní rozdíl. Na chirurgii totiž často neplatila pravidla fair-play, na která jsem byla v kanoistice zvyklá.
Přesto byste chirurgii doporučila studovat i budoucím lékařkám?
Rozhodně. Nesmějí se nechat odradit, ale najít si třeba jen menší část oboru a stát se v něm opravdu dobrými. Moc ráda bych se třeba za deset let podívala do statistik a zjistila, že se ten poměr mužů a žen na chirurgii změnil a že si toho začínají v pozitivním smyslu všímat i pacienti, protože se díky tomu chirurgie promění z takového siláckého řeznictví na mnohem empatičtější obor a zvýší se zároveň kvalita poskytované péče pro pacienty.
Když je součástí vaší práce to poctivé zašívání rány, tak mne napadá otázka, jestli jste třeba jako malá ráda vyšívala?
Ne, ale vždycky mne bavilo tvořit něco rukama, ať už ve výtvarce, nebo třeba teď na zahradě.
Je to tedy činnost, u které dokážete vypnout hlavu a relaxovat?
Ano práce na zahradě mi hodně pomáhá. Hrabat listí, vytrhat plevel ze záhonku nebo něco sázet. To je taková krásná očista duše, která mi vždycky zafunguje.
A máte nějaký sen, kam byste se chtěla třeba za deset dvacet let dostat nebo dělat?
Asi vybudovat Kýlní centrum, kde by se mohli vzdělávat mladí lékaři, kteří by se za ten obor nestyděli a pomohli ho ještě více zlepšit. Jestli se mi to splní, netuším, ale myslím, že karty jsou rozdané docela hezky.
BARBORA EAST
- V roce 2009 dokončila studium na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
- Rok pracovala na chirurgické klinice v Royal Infirmary of Edinburgh.
- V současnosti působí na III. chirurgické klinice 1. LF UK a Fakultní nemocnice v Motole.
- Spoluzakládala sekci Ženy v chirurgii při České chirurgické společnosti.
- Je tajemnicí pro kvalitu Evropské kýlní společnosti a vede Evropský registr kýl.
- Napsala či se podílela na tvorbě více než 40 odborných publikací.
- Podílí se na projektu Kultimed, jehož cílem je zlepšit vzájemnou komunikaci v medicíně.
- Je vdaná, má dva syny.
Zdroj: iGlanc.cz, časopis Glanc
