Když jsem četla o vašem divokém dětství v Českých Budějovicích, táhlo mi hlavou, že je až s podivem, že jste to přežila.

Však si taky hejčkám svýho strážnýho anděla. Je pořád se mnou.

To se máte.

Taky ho máte… A kdo ho nevnímá, ten s ním jen málo mluví.

Zdroj: Youtube

Je tohle pro vás důležité?

Neumím si představit život bez víry. Je to jedna z mých základních životních potřeb. Tak jako voda a láska a vzduch. Nějakou cestu si hledá asi každý, ne? Mám svou víru, ale nehlásím se k žádné církevní partě. Party jsou pro mě svazující. Jsem sólistka. Nechci být zodpovědná za víc lidí. Obecně nemůžu být součástí party neznámých lidí. Mám jen pár lidí, za které dám ruku do ohně. Za svýho muže, za syna a pár nejbližších. Ono je ale nakonec jedno, jakou cestou se člověk ke své víře a duchovnímu životu vydá… My jsme se s Radkem, mým mužem, vydali cestou k buddhismu. A skončili jsme u Rudolfa Steinera (filozof, zakladatel takzvané antroposofie, vycházel z křesťanství, pozn. red.). Buddhismus a křesťanství jsou dvě spojité nádoby. A základním principem je soucit.

A to jste mi přihrála další téma…

Nerada bych, aby to vypadalo, že soucit znamená jet na obláčku a rozhazovat dobrý skutky a srdíčka a úsměvy. Soucit je něco hlubšího.

Jak ho vnímáte?

Je podstatný k přežití. A v prvé řadě musíte mít soucit sama k sobě, abyste ho mohla nabídnout těm druhým. A není to jen prchavá emoce. Soucit není lítost, nebo taky je to asi lítost, ale hlavně snaha pochopit, jak se cítí jiní lidé. Soucit je schopnost někomu pomoct. Ale ne s vědomím: to je ode mě hezké, že jsem někomu pomohla.

Na druhou stranu, proč ne. Často se říká „pomáháním jiným pomáhám i sobě“. Solidarita nebo soucit nám mohou přinášet dobrý pocit. Nejde o to, se s tím vytahovat, ale copak je špatně, když vnímám třeba charitativní dar i trochu jako odpustek, že se mám dobře a někdo jiný ne?

Ale jo. Můžete pomáhat pro dobrý pocit, to je v pořádku. Tady jde o ty chvíle, kdy někomu podáte ruku v bažině a vůbec nad tím nepřemýšlíte. Teprve když něco uděláte bez ohledu na to, co to přináší vám, anebo co na to řekne někdo jiný, stane se zázrak. A soucit nemusí být konkrétní nebo vědomý čin. Jsou momenty, o kterých třeba ani nevíte.

Kdy třeba?

Stalo se mi, že mě zastavil někdo a říká: „Báro, vy si mě nepamatujete, ale já jsem šla kdysi po ulici, měla jsem den blbec, něco mi upadlo, vy jste se shýbla a zvedla jste to a podala jste mi to a hezky jste se na mě usmála. A mně to tehdy úplně změnilo den.“ Nemusí se stát nic heroického. Ono někdy klidně stačí se na někoho usmát.

Říkáváte, že v momentě, kdy cítíte, že je ohrožená vaše svoboda, odcházíte. Z místnosti, z instituce… Ze země jste odejít nechtěla?

To ne. To neumím. Nevím, co by se muselo dít. Asi válečná vřava. Ale já si nedokázala představit ani za totality, že bych už nikdy neviděla místa, která tak miluju. Jezdím teď často ven, protože syn studuje a hraje divadlo v Paříži. Je to pěkný, ale je to výlet. A vždycky, když se vrátím, vidím věci, který už člověk jinak nevidí, protože je má za samozřejmost. Ten pocit se nedá popsat, je hluboko v srdci, v duši, je to takový malý huňatý kulatý a patří mi to. Trošku. Je to pro mě bezpečný.

Myslíte, že co se týče svobody, je to u nás zatím dobrý?

Rozhodně jo. Máme se strašně dobře, už přes třicet let. Někteří by se měli zamyslet, jestli na tom, že nejsou šťastní, sami nemají podíl, nebo jestli za to opravdu můžou jen ostatní, hlavně Kalousek.

Na druhou stranu jsou lidé, kteří jsou na tom opravdu zle, a ne svojí vinou.

O tom nepochybuju. Snažím se, kde můžu být solidární. Dávám ze svých prostředků nebo z toho, co umím. A dělá to tak spousta lidí. Ale myslím, že pokud tam není fatální problém jako nemoc v terminálním stadiu, vždycky se dá něco udělat.

Sama jste se v nějaké existenčně obtížné situaci neocitla?

Jsem herečka na volné noze, můj muž to samý, může přijít blbá doba. Ale mám čistej stůl, od státu neberu ani korunu. Vyhovuje mi to. Vždycky jsem si nakonec něco našla nebo něco přišlo, nikdy jsme si nemuseli půjčovat. Jediné, čeho se bojím, jsou půjčky. Ale když vám smrtelně onemocní někdo blízký a vy s tím nemůžete už vůbec nic dělat, pak teprve je to zoufalý. To je největší zkouška. Musíte fungovat, zkusit mu udělat aspoň ty poslední chvilky co nejlepší. Starosti o peníze? Na to je život krátkej, pár nadechnutí. A to říkám jako člověk, který je na volné noze, v divadle a měl většinou míň peněz než lidé ve stabilním zaměstnání. Kdysi dávno, v Divadle Na zábradlí jsme běžně nechali plat na baru, protože jsme tam snídali, obědvali večeřeli…

A popíjeli. A bylo to krásný, ne?

Bylo. Ale to jsme neměli dítě a byli jsme svobodní mladí nezávislí umělci.

Teď je tomu vašemu dítěti pětadvacet. Pořád je v Paříži?

Ano. Vyhnali jsme ho z domova poté, co ho dvakrát nevzali na DAMU. Má francouzskou maturitu na francouzském lyceu, Francie dávala smysl… Vystudoval muzikálovou školu v Paříži, má tam maličkej podnájem, pár představení měsíčně, teď trochu pendluje. A já doufám, že na podzim budeme mít společnou premiéru v Kalichu.

V Kalichu mimo jiné hrajete v dramatizaci Felliniho Silnice. Bohužel jsem to neviděla, ale říkám si, že se v tom musíte rochnit, když se sama kamarádíte s lidmi na okraji, s Romy, bezdomovci, se světskými. Že je vám v takovém světě dobře.

To víte, že jo. To je můj svět, tomu rozumím, tady jsem doma, tady se neztratím. Když byl Toník malej, šli jsme na pouť… cukrová vata, žužu, houpající se koráb, zvonková dráha a autíčka a střelnice. A všichni světští říkali: „Čau Báro!“ A Tonda povídá: „Oni tě všichni znají?“ „Vlastně jo, jsme jedna rodina, víš, protože já jsem herečka, oni jsou kolotočáři, všechno je to jeden cirkus.“ A lidi z tohohle velkýho cirkusu se poznají, mají stejnou duši, nemusí mít zlato a řetězy jako poznávací znamení. Jedou v tom po staletí a tisíciletí, vždycky se poznají. Je to mžik, kdy potkáte někoho, koho jste v životě neviděla, ale víte, že se znáte. Můžete se obejmout a jít zas dál. To jsou kolektivní cirkusové duše… I proto jezdím s romskýma kapelama. Je mi s nima dobře. To je taky moje rodina.

S romskými dětmi jste v podstatě vyrostla. Byla jste skoro dítě ulice, přestože jste z milujícího a pečujícího prostředí. Pamatujete si na okamžik prvního dětského střetu s opovržením?

Jo. První druhá třetí třída byla skvělá, měli jsme báječný učitelky. Ale od čtvrté třídy začal teror. Měla jsem samý jedničky, ale evidentně jsem měla problémový chování, nebo spíš chování, které nevyhovovalo tehdejším „autoritám“. Učitelkám jsem vadila, ale nedokázaly to pojmenovat, prostě jsem se jim nelíbila. Takže to někam přijdete, a je dusno. Proč je tady takový dusno, co se stalo? „Ty dobře víš, Hrzánová, co se stalo!“ A já nevím! Tohle nesnáším a takhle to bylo. Tahle soudružka jednou řekla mé babičce: „Paní Šmídová, já mám smůlu, mám ve třídě buďto Cikány, nebo herecký děti.“ No, pak mi došlo, že teda asi nejsme „top“ České Budějovice.

Žádná honorace…

Spíš spodina… Ale pokud jsou spodina lidi od divadla, náš „herečák“, Bendíkovi, Žigovi nebo Horváthovi, tedy celý můj svět, mí kamarádi a je mi v tom dobře, tak budu spodina s radostí. A to mi zůstalo.

I s tím velkým cirkusem?

Tak jsem se narodila. Táta to v sobě měl. I máma. Výborně zpívala, měla absolutní sluch… Bývala by se tomu věnovala, ale můj dědeček s babičkou správně odhadli, že na život zpěvačky nemá maminka povahu. Utrápila by se.

Proč?

Myslím, že jí nad některýma situacema chyběl nadhled. Byla perfekcionistka, byla na sebe strašně náročná, chtěla být dokonalá a zároveň všem vyhovět, všem splnit to, co od ní očekávají. Neunesla by některé drsné poznámky. Já je umím pouštět jedním uchem tam a sem. Pokud to mám brát vážně, chci, aby lidi měli podložený, co říkají.

Extrém jste zažila, když na vás agent Zifčák podal trestní oznámení za výroky na udělování Thálie, kdy jste citovala ze hry Hrdý Budžes, za kterou jste cenu dostala: „Jsem strašně šťastná, že můžu říkat na veřejnosti, že Rusáci a komunisti jsou svině.“ A byla jste i na výslechu v Bartolomějské. V roce 2003. I zpětně je to pořád absurdní.

To vůbec byla legrace. Celý ten večer trval dlouho, já to nemám moc ráda, takový ceremonie. Navíc moc dramatických umělců a umělkyň a to je peklo, jednotlivě mám mnohý z nich ráda, ale když je jich plný divadlo, je to náročný. Nicméně nějak jsme to s Radkem zvládli, vázu jsem dala mamince, která odjížděla domů, a řekla jsem Radkovi, že půjdeme na pivo. Ale pak za mnou kdosi přišel, že musím ještě do salonku. „Čeká tam na vás Špidla.“ Tehdejší premiér. Divný… Přišla jsem tam. Nejdřív, že mi gratuluje. A pak povídá, že musí napsat omluvnou nótu na ruské velvyslanectví. A já jsem si myslela, že to je vtip. Moje cirkusová hlava si domyslela, že je to vtip, tak mu to přece nezkazím. Povídám: „I vy, vy, pane premiére, jestlipak už není pozdě.“ On vůbec nepochopil, co tím chci říct. Tak jsem mu to vyložila po lopatě: „Už jsem to představení hrála asi stokrát, ta věta je z toho představení, jestlipak já už jsem tu studenou válku dávno nerozpoutala znovu?!“ A ha ha ha. Pořád jsem myslela, že vtip. On zbledl a najednou měl naspěch. Na shledanou… No nic, jdeme domů… Ale pak mě zastavila moje agentka Hanička: „Hele, Báro, tak já jsem volala doktorce Burešový, ona už tu praxi nemá. Doporučili mi doktora Jablonského.“ Nechápala jsem, proč volala advokátce, která hájila disidenty, proč mi doporučuje advokáta… „Báro, je tam podnět k trestnímu stíhání pro hanobení rasy a národa.“

Co vy na to?

„Hele, to ne, to Dejdar, to je nějakej jeho fór, znáš ho.“ „Ne, Báro, není. Zítra máš sraz s doktorem Jablonským.“

Tak jste se sešli.

Prý mu moje agentka řekla, že na policii nesmím vůbec promluvit. Šli jsme na víno a probrali to. A on pak povídá: „Udělám to gratis. A máte skvělou agentku. Měla pravdu, vy opravdu nemůžete mluvit, ani slovo.“ „To myslíte vážně? V roce 2003 nesmím mluvit na policii? Pane doktore, já vypadám jako punk, ale nejsem. Ale dobře, mám k vám důvěru.“

Jak to vypadalo tam?

Přišli jsme na Barťák (do Bartolomějské ulice, kde sídlí policie, pozn. red.). Tam dva policajti, paní, co datlovala do stroje, doktor Jablonský a já. A on mluvil a mluvil a mluvil. Vyšli jsme ven a pan advokát: „Smetou to ze stolu, ale je to škoda, to by byla kauza!“ „Taky bych si to užila, pane doktore, ale nemůžeme chodit po soudech, na to nemáme čas.“ A tím to skončilo.

Přijde mi to úplně šílený, jak může někdo, kdo by měl chodit kanálama, podávat trestní oznámení na herečku.

Chucpe. Tohle je přesně chucpe, jak říkají židé. Když syn zabije tatínka a zabije i maminku a u soudu naříká: „Vždyť já jsem oboustranný sirotek.“

Na druhou stranu, ne že byste kvůli výroku o Rusech – sviních měla chodit na výslechy, ale taky asi není správný to takhle zobecnit, ne?

Víte co, měla bych mít asi soucit a neříkat, že všichni Rusáci jsou nějací. Ale já jim prostě nevěřím nos mezi očima. Od svých šestnácti let. Celá naše rodina byla antikomunistická, ale měla jsem ráda ruskou literaturu, recitovala jsem Puškina, měla jsem ráda ruštinu. Na gymplu jsem po odpolednách uklízela u mámy ve špitále na Bulovce, šúrovala podlahy, abych si vydělala na letenku do Moskvy. Toužila jsem se tam podívat. A odjely jsme tam s kamarádkou výtvarnicí na prázdniny. Na zimní. Zdůrazňuju.

Jakože když už Moskva, tak ultra Moskva?

Jo. V centru Moskvy pronajatý ateliér. Jedna plus jedna plus švábi. Ale bylo mi šestnáct, hrála jsem avantgardní divadlo v Rubínu a chtěla jsem nasát ruskou duši, takže mi to přišlo romantický. Byla jsem jak houba, člověk všemu otevřenej. Koukali jsme přes Něvu na Kreml a na hvězdy. Impozantní. Ale během tří dnů jsem upadla do takový deprese! Z těch lidí, z té negativní energie, šedi, z mizérie… Nepotrpím si na velký gesta, ale když jsem se vrátila, tak jsem líbala zem. Že už tam nikdy, nikdy nepojedu. Všechno tam bylo na sílu. Jak se lidi chovají k sobě na ulicích, v dopravních prostředcích, naprostá neurvalost, bezcitnost, bezohlednost. Každodenní boj jen přejít ulici, aby vás nesrazilo auto. Lidský život nemá žádnou hodnotu. Vůbec. Přeskočili několik vývojových etap, tam je pořád samoděržaví, jen vyměnili vládce. Žádná gotika, žádný romantismus, renesance, baroko, žádní trubadúři, kteří by roznášeli dobré a špatné zprávy do vzdálených končin, žádné rytířské turnaje, kde by se tříbily charaktery lidí. Nic. Jen karabáč a díra v zemi. Peklo.

Barbora Hrzánová

Ve filmu debutovala rolí chovanky psychiatrické léčebny v Requiem pro panenku (další filmy Díky za každé nové ráno, Spiklenci slasti atd.). Začínala na jevišti Národního divadla, pak působila v Divadle Na zábradlí. Od odchodu z angažmá až dodnes je na volné noze, nejčastěji však hraje v divadle Kalich. Její nejslavnější role je Helenka Součková v dramatizaci knihy Hrdý Budžes Ireny Douskové (od roku 2003).
Je dcera zdravotní sestry Věry a herce Jiřího Hrzánových, dětství prožila v Českých Budějovicích, pak se přestěhovala do Prahy. Jejím mužem je herec Radek Holub, mají dnes už dospělého syna Antonína. Hraje s romskou kapelou Bachtale Apsa (Slzy štěstí), za covidu vytvořila kapelu pro Cigán Tour, od roku 1984 zpívá ve skupině Condurango. „Měli jsme šest let pauzu, když byl Toník, náš syn, v Paříži. Ale řekla jsem klukům: Klidně se mi posmívejte, ale já chci mít k těm šedesátinám vinyl. Jako má Hanka, Helenka i Kája! A budu mít vinyl. Dvoualbum. Stará studiovka a živák z koncertu.“

Máte nějaké úzkosti? Válka, energetická krize?

Někdy je dobře, pak jsou dny, kdy člověk musí bojovat víc, aby přežil. Nepoddávám se tomu. Když člověk už jednou spadne, tak už se mu blbě hrabe nahoru. Když to můžu trochu podšprajcnout nebo zakytovat, tak to udělám. Vždycky je dobrý si uvědomit, že nám se fakt nic neděje, máme střechu nad hlavou, postel. Mám vedle sebe někoho, kdo mě má rád a já jeho. Voda teče. I kdyby jen studená, tak pořád dobrý. Nehladovím. Nic moc víc nepotřebuju.

Zdroj: časopis Glanc