Fotografka Alžběta Jungrová: Mám v sobě jasný etický kód, hranici věcí, co by se měly a neměly ukazovat

Kdy jste si poprvé uvědomila, že jste se stala respektovanou fotografkou?

Tento okamžik ještě asi nenastal. Je těžké takto vidět sám sebe. Pořád si připadám na začátku. Vždy mě překvapí, když mě pozná někdo na ulici. Nicméně po letech v oboru má člověk více kontaktů a zkušeností, to je velmi nápomocné.

Vášeň pro fotografii máte od dětství. Co ovlivnilo vaši kariéru?

Moje babička byla určitě zásadní postavou. Právě ona mi v první třídě koupila bakelitový fotoaparát za vysvědčení. Samozřejmě mě ovlivnila rodina a první roky v novinách, které byly tvrdé. Mezi další momenty v životě patří asistování v Londýně a cesty na Blízký východ. Každá životní etapa mě nějakým způsobem formovala.

Proč jste v dětství sahala po fotoaparátu?

Fotografie pro mě byla vždy formou deníku, potřeby zaznamenávat si obyčejné všední věci a vzpomínky.

Jakou fotografií jste se zabývala, než jste před lety dostala nabídku fotit ve válečném konfliktu?

Vystudovala jsem užitou fotografii na grafické škole. Prošla jsem pár novinami a nějakou dobu pracovala jako asistentka na reklamách. Řekla bych, že docela slušný mix.

Co považujete za svůj úplně první významný fotografický projekt?

Takhle zpětně se to už špatně skládá. Ale asi bych řekla, že to byla moje tři měsíce trvající cesta po Indočíně kolem roku 2000. Dělala jsem tam několik dokumentárních projektů v různých zemích ve spolupráci s neziskovými organizacemi. Byla to jedna z nejsmutnějších cest vůbec a dost mě to tenkrát zasáhlo.

Fotila jste také v konfliktních oblastech jako Pákistán nebo Afghánistán. Dá se na takovou práci připravit?

Připravit se do určité míry dá. Nesmí se podcenit produkce cesty před odjezdem. Je potřeba nakontaktovat místní organizace, novináře, popřípadě fixera, který má znalost místních poměrů. Bez toho by se vůbec odjíždět nemělo. Pak už to je cesta od cesty... Objeví se situace, na které vás nikdo nepřipraví, ale zázemí je nutnost.

close

Písničkářka a slamerka Tali: Komedii a slam poetry dělají lidé, které šikanovali na základce

gallery 4 video

Pracovala jste v nebezpečných a extrémních podmínkách. Promítly se zkušenosti a zážitky do vašeho každodenního života?

Určitě ano. Naučila jsem se vážit si základních vymožeností, které považujeme za samozřejmé – na splachovací záchod se zvyká velmi rychle. Uvědomila jsem si také, jaké máme štěstí, že jsme se narodili v bezpečném a stabilním prostředí. Zároveň jsem zažila pocit bezmoci a nesmyslnosti některých situací, kterých jsem byla svědkem.

Existuje fotografie, kterou jste nikdy nezveřejnila, protože její příběh je pro vás příliš osobní nebo bolestivý?

Těch mám mnoho. Mám v sobě dost jasný etický kód, hranici věcí, které by se měly a neměly ukazovat. Neznamená to, že v danou chvíli spoušť nezmáčknu, soustředím se při tom na spoustu jiných věcí. Ale od toho máme editaci, při které pečlivě vybírám, co jde ven.

Jak moc se liší kreativní proces v nebezpečném prostředí od klidu ateliéru, kde fotíte komerční fotografie?

Diametrálně. Dokument, komerce a výtvarná fotografie jsou rozdílné disciplíny, které vznikají za pomoci stejného nástroje. Dokument zaznamenává věci kolem nás, většinou si přeji být neviditelná. Reklama je naopak spíše režie a výtvarná fotografie je pro mě zlatý střed. Spojuje se v něm vše a z obou oborů můžu využít přesně to, co potřebuji k dosažení vyjádření emocí.

Došla jste postupem času k duchovnímu nebo filozofickému přístupu k této práci? Jsou teď vaše fotky hlubší?

V to pevně doufám. S věkem celkově více o věcech přemýšlíme a snažíme se jít k podstatě věcí. Mění se jejich důležitost, přehodnocujeme priority. Snažíme se klást podstatné otázky, hledat na ně odpovědi, a to již z pozice nějaké životní zkušenosti a nezbytného technického zázemí.

Co si myslíte o roli náhody ve fotografii? Spoléháte na plánování?

Ráda plánuju a připravuji focení dopředu, ale stejně tak si nakonec užiju nečekaný obrat nebo moment překvapení. Asi je to mix dokumentu a výtvarna ve mně.

close

Sporťačka Darina Vymětalíková je ženou ve světě mužů. „Být muž, asi bych se chovala stejně,” říká

gallery 6

Vaše fotografie jsou emotivní. Existuje v nich nějaký opakující se motiv nebo symbol, jenž má pro vás osobní význam, který by divák mohl přehlédnout, ale vy o něm přesto víte?

Těch věcí je hned několik. Ale nerada diváky navádím, nedávám vodítka, aby si svobodně mohli najít svůj motiv, symbol. Za nejdůležitější považuji emoci, kterou na diváka dílo přenese.

Setkáváte se s nepochopením nebo mýtem ve vztahu k práci?

O tom by mohla vzniknout celá vtipná příručka. Ale za evergreeny považuji věty: „Ono se to vyretušuje“ a „Cvakat umí každý“.

Jak jste na tom s technickými experimenty a inovacemi?

Snažím se držet krok s dobou, sledovat novinky spojené s fotografií. Je toho hodně a nebráním se ničemu. Některé i ráda využívám, ale jedná se spíše o technologický vývoj fotoaparátů. Nedávno jsem přešla na střední formát. Experimentuji hodně s formou tisku fotek. Tady se otočil celý vesmír. Nic není nemožné. Umělou inteligenci se zájmem pozoruji, ale zatím není ve stádiu, kdy by pro mě měla nějaký přínos.

Jak si v nastupující éře umělé inteligence představujete budoucnost fotografie?

Z mého pohledu v případě „fotek“ vytvořených AI bude muset dojít k přehodnocení názvu, možná zařazení do jiné kategorie? Sama definice podstaty fotografie nemá s touto uměle vytvořenou formou nic společného, jedná se spíše o koláž. Ale vývoj fotografie to rozhodně již ovlivnilo. Odpadnou některé segmenty a vzniknou jiné. Klasická fotografie zůstane. Přirozený vývoj věcí.

Prozradíte, jaké projekty jsou před vámi?

Na příští rok připravujeme hned dvě výstavy. Obě dost technicky náročné na instalace. Jedna se bude specificky vytvářet pro prostor, ve kterém bude viset, na to se těším obzvláště. Mám rozfocených pár dlouhodobých projektů a je radost v nich pokračovat a na plánu je i pár cest… je to radost!

Zdroj: iGlanc.cz, časopis Glanc