Prošly jsme se spolu a tvým pejskem po Pyšelech, kde bydlíš. Nestýská se ti po Praze?
Vůbec. Občas se mi stýská třeba po vánočních trzích, jít si na svařáček na Mírák, to mi chybí. Nebo se jít projít na Hrad, ale ono je všude hodně turistů. Tu covidovou dobu jsem prošvihla, kdy na Karlově mostě nebyla ani noha. Bohužel, to už asi nezažiji. Hrozně ráda chodím za kulturou, ale zvykla jsem si tady na to. Mně ta půlhodina v autě v noci nevadí. Nebo dvacet minut z Chodova. Poslouchám si rádio, většinou telefonuji. Teď jsem měla půjčené auto a ono mě kontrolovalo. Napsalo mi to, že už telefonuji deset minut, že bych si měla odpočinout a soustředit se na jízdu. Ale žít za Prahou není pro každého, třeba pro mladé rodiny, když začnou různé kroužky, tak se pak lidé složitě vrací domů. Buď do toho musíte zapojit celou rodinu nebo je to pak v tom ježdění náročné.
Jak si tady zvykl tvůj manžel Jirka Langmajer?
Myslím si, že on je uzpůsobený žít v přírodě. Vznikl si hned a my jsme o tom ani nemluvili, protože nejdřív začal pomalu dojíždět, tento kraj mu nebyl cizí. Je tady hrozně rád. Máme velké okno v kuchyni, ze kterého se koukáme rovnou do zeleně, to byl jeho sen. Když chci jet za kulturou nebo na ten advent, tak se vždycky na mě podívá a řekne: "Do Prahy?" On je na tom hůř než já, tomu se tam nechce vůbec.
Pořídili jste si pejska. Koho to napadlo?
Nejhůř na tom byl Jirka v tom smyslu, že on ho opravdu vůbec nechtěl. Já byla nalomená, protože znám lidi, kteří mají psy. Ale nikdy jsem nebyla pejsková, jenže dcera ho chtěla už od malička. Z druhé rodiny, od jejího táty Ondřeje, vždycky všichni měli psa, spala s nimi v posteli. Já na to koukala přísně. A teď s námi chrápe tahle obluda. Dceru vysune z postele a má na spaní tak deset centimetrů. Vůbec jsme si to nedovedli představit, je to pro nás něco úplně nového a Jirka byl největší nepřítel. Ten řekl, že pes v žádném případě, že se nebude moct cestovat, že je to obtěžující a zavazující. Pak jsme na naší svatební cestě, kde s námi byla i Nelinka, na něj zasedly, poplakaly si a to na něj zapůsobilo. Následně jsem řekla osudnou větu, která ho hrozně zranila a on řekl: "Dobře, ale budeme to plemeno řešit společně". Pak jsem si říkala, že kdybych to dceři dovolila dřív, měli bychom něco malého, co bychom šoupli k babičce či dědovi a bylo by to bez problémů. Jenže jak vyrostla, řekla, že už chce velkého psa, že se jí líbí zlatý retrívr. Já řekla, že žádném případě! Jedině, kdyby byl u boudy. S tím nesouhlasila.
Ve finále byli oba proti mně, když jsem to zakázala. Jirka ale říkal, že má Nela pravdu, začal se jí zastávat. Nakonec jsme dali na doporučení Jany Paulové, která už těch retrívrů měla hodně. Maybe jsme si přivezli z Královských teras. Jana mi radila, ať si vybereme štěně, které je nejlínější, které tam jen leží a o nikoho se nezajímá, to bude nejklidnější. Domů jsme si ale přivezli neuvěřitelné šídlo. Všichni nám říkali, že do dvou let se to zklidní. Je jí 3,5 a zatím se nic nezklidnilo. Ale je to největší zlato. Vždycky říkám Jirkovi, že nás vůbec neposlouchá a on mi odpoví, že je s ní aspoň pr*el.
Jak vidím na Instagramu, pejsek se nakonec stal největší Jirkovou láskou.
To je ten paradox, který mi všichni říkali. Všichni ti pejskaři a kamarádky, že ten největší nepřítel bude největší miláček. Já jim nevěřila, protože to má všechno striktně dané, ale on si s ní teď povídá, Maybe ho vítá, shodí ho na zem, jemu to vůbec nevadí. Je z ní úplně nadšený. Možná je to i tím, že je to holka. Ale nejvíc poslouchá Nelinku, protože s ní spí v posteli, pořád se mazlí. Já jsem taková ta předpisářka a Jirka si ji rozmazlil.
Lidi si občas pořizují domácí mazlíčky jako náhražku za dítě. Vy jste se s Jirkou poznali v pozdějším věku, je to třeba kompenzace za společné miminko?
Myslím, že by bylo hrozně rozmazlené, že je dobře, že ho nemáme. Dopadlo by to špatně. Ale takto jsme nad tím nepřemýšleli. Nejdřív jsme plnili sen naší dceři a nepřemýšleli jsme nad tím, že by to pro nás měla být taková náhražka. Ale tady je aspoň vidět, jak by to špatně dopadlo.
Zdroj: iGlanc.cz
