Tématem rodičovství se Zdeňka, která dnes stojí za úspěšným projektem Děti jsou taky lidi, začala zabývat do hloubky, když se jí narodila nejmladší dcera, které jsou dnes čtyři roky. Ale už předtím ji zaujal unschooling a svobodné vzdělávání.

Zdroj: Youtube

Její nejstarší, dnes dvacetiletý syn ještě absolvoval klasickou prezenční školní výuku, patnáctiletá dcera ovšem praktikuje unschooling – nikdy nechodila do školy. Ale představa, že by s mámou seděly doma zavřené a učily se z učebnic, je mylná. „Setkávaly jsme se s mnohem větším množstvím lidí i jiných podnětů, než kdyby absolvovala klasickou školu, kde je vše neměnné, kde se nemůže najíst, když má hlad, dojít si na záchod, když potřebuje…“ Společně zvládly doma i druhý stupeň. Podle Zdeňky jde o to, aby dítě konkrétní téma zajímalo, pokud ho nezajímá, nemá smysl se s ním trápit, protože jeho mozek na to není připravený a stejně mu v hlavě prakticky nic nezůstane. Jak to ale aplikovat v praxi? „Je třeba najít školu, která je nakloněná domácímu vzdělávání a která tohle všechno chápe,“ vysvětluje Zdeňka. 

Jesle a školky vznikly proto, aby rodiče mohli chodit do práce. Zdeňka ovšem nechce chodit do běžné práce od 8 do 17, protože chce být co nejvíc se svými dětmi – a během 21 let rodičovství si dokázala takové podmínky vytvořit. Podle jejího názoru je to ideální řešení. „Mám kolem sebe řadu rodin, ve kterých si rodiče přeskládali priority, aby mohli být se svými dětmi,“ tvrdí. „A pokud dítě nechce do školy, je pro mě nemorální nutit ho tam chodit.“

Životní cesta

Zdeňka vyrůstala jenom s maminkou, která ji porodila v pětatřiceti letech. Prošla jeslemi i školkou, kde byla velice nešťastná, připadala si zrazená. „Hloubku těchto pocitů z raného dětství jsem si uvědomila až mnohem později, v dospělosti. Ani škola mě neuchvátila, nejdřív jsem byla jedničkářka, ale pak jsem se zhoršila, nebavilo mě to tam. Děti na útlak, nesvobodu reagují různě; někdo se uzavře do sebe, někdo je rebel a začne zlobit… Ale dávají nějakým způsobem najevo, že trpí,“ zdůrazňuje Zdeňka. „Poslední kapkou byl na střední škole konflikt se zeměpisářkou, která si na mě zasedla, a to byla taková nespravedlnost, že jsem nakonec přestala do školy chodit úplně.“ 

V jedenadvaceti letech se Zdeňce narodil první syn a maturitu si nakonec dodělala o pár let později. Dva roky pak pracovala jako učitelka ve školce, začala i studovat předškolní pedagogiku na vysoké škole. „Tehdy si musely doplnit vzdělání i starší paní, které pracovaly s dětmi a neměly pedagogické vzdělání. Povinně jsme hrály na klavír, a když některá z nás špatně zmáčkla klávesu, starý učitel nás klepal ukazovátkem přes prsty. Nebylo to zvrácené? Na vysoké škole pedagogické? A tak jsem odešla.“

Základy psychologie by měl znát každý

V té době měla Zdeňka už celkem jasný názor na to, že by děti měly mít stejně jako dospělí právo ovládat svůj život a mít nad ním moc. „Vadilo mi, že nemají zastání, co se týče jejich práv, která ony považují za důležitá. Copak jsou něco míň než my, dospělí? Pustila jsem se do studia vývojové psychologie a začala se zabývat tím, jak naše dětství ovlivňuje to, jakým jsem rodičem.“ Výsledkem byl projekt Děti jsou taky lidi.“ 

Podle Zdeňky si většina lidí myslí, že dětství byla pohoda – ale stačí prý položit pár otázek a… „To, že vyrůstáme v traumatizujícím prostředí může způsobit, že ztrácíme empatii sami se sebou i s okolím, a tím pádem i se svými dětmi. Navíc naše děti mají schopnost vyvolat v nás ta nejhorší zranění z dětství. Jsou naším zrcadlem – a to, co my sami jsme si nemohli v dětství dovolit, nás vytáčí. Třeba projevy emocí. Když má dítě (i dospělý) možnost pouštět emoce ven, je to to nejzdravější, co může být,“ tvrdí Zdeňka. 

Podle ní se stačí podívat na to, jak žijí přírodní národy – dítě se narodí a visí na matce, dokud „neodpadne“, matka ho kojí tak dlouho, jak chce. „Kojení není ani zdaleka jenom o jídle, ale o blízkosti – dítě se učí, že když se necítí v pohodě, tak se obrátí na člověka, a ne k nějaké věci,“ zdůrazňuje Zdeňka s tím, že jde o prevenci jakékoli závislosti v budoucnosti. A jak pak vyrůstá, dozvídá se všechno o světě a životě prostřednictvím zkušeností.“

Jak už bylo řečeno, blog Děti jsou taky lidi se postupně rozrostl. Dnes jsou z něj bohaté webové stránky, Zdeňka napsala i stejnojmennou knihu, na YouTube nahrává rozhovory s odborníky a organizuje besedy s rodiči, ale i s babičkami. „I ony chtějí vědět, jak nejlíp vychovávat vnoučata, aby z nich vyrostli šťastní a sebevědomí lidé,“ uzavírá Zdeňka.   

Zdroj: časopis Glanc

Související články