Můj kamarád Roman má sousedy, kteří velmi rádi několikrát do týdně hlasitě přesvědčují zbytek domu o tom, jak moc se mají rádi. Když už to po jedné takové vášnivé noci nevydržel a odvážil se postěžovat si na internetu v rámci uzavřeného domovního chatu, dozvěděl se, že je chudák, co závidí, protože na rozdíl od sousedů on zřejmě žádný sex nemá, což je důvodem jeho frustrace. „Rozhodně jim nezávidím,“ říkal mi, „prostě je mi nepříjemné to poslouchat a nevyspím se.“ To se dá pochopit - když pracujete z domova a pes paní pod vámi začne kňučet přesně v okamžiku, kdy ona ráno opustí byt, a kvičí až do pěti, než se vrátí, taky jí toho psa rozhodně nezávidíte. Prostě jen chcete klid, abyste mohli dodělat práci. Anebo jiný příklad.
Nedávno jsem na sociální síti narazila na odkaz na rozhovor s přítelkyní jednoho hokejisty. Mezi komentáři plnými srdíček, pusinek a palců nahoru byl také zcela legitimní dotaz na redakci, co přesně dělá z téhle slečny kandidátku na velký rozhovor v časopise. Že sbalila známého sportovce? První z komentujících dala smajlík, ale pak už to jelo. Téhle Petře naprostá většina diskutérek řekla, že je „závistivá svině“, a proto se takhle hloupě ptá. Mě ale zcela upřímně podobná otázka napadla taky. A nemůžu říct, ať to probírám horem dolem, že bych dotyčné přítelkyni záviděla. Velmi rychle jsem si totiž uvědomila, že bych její život nechtěla.
A ještě do třetice. Nedávno na mě na jednom blogu vykoukl článek plný pravopisných chyb. Když si jedna ze čtenářek dovolila autorku upozornit, že by si možná mohla nechat text zkontrolovat, dozvěděla se, že to napsala proto, že závidí. Těžko říct co přesně, ale bum – měla tu nálepku taky. Nevím, jak vy, ale mně se zdá, že přejmenovávat ohleduplnost, jiný názor či kritiku na závist je v poslední době čím dál oblíbenější. Jakmile nejdete s davem – závidíte. Setkávám se s tím čím dál častěji a říkám si, čím to asi je.
MÁTE NÁZOR, NEBO ZÁVIDÍTE?
Když jsme se s Romanem snažili rozklíčovat, jak to, že si za svoji stížnost na příliš hlasitě se milující sousedy vysloužil nálepku závistivce, říkali jsme si, jestli to v první řadě nebude tím, že se prostě ozval (to se u nás přece dlouho nenosilo, a když někomu něco leželo v žaludku, byla za tím vždycky závist), a jestli v tom taky nehraje roli jakým způsobem se ozval – prostřednictvím internetového fóra, kde lidé často říkají věci, které by jim při setkání z očí do očí nešly přes pusu. Pochybuju, že kdyby svou stížnost řekl veřejně třeba na domovní schůzi, dočkal by se stejné reakce.
Možná ještě důležitější je, že závist, na internetu zejména, je to úplně nejjednodušší obvinění, které lze vytáhnout, a jak říká psycholožka Zdeňka Židková, taky jedna z nejúčinnějších obran proti vpádu do ega – závidíš a hotovo. „Závist se rozšiřuje davově s tím, jak roste naše potřeba vyjádřit na všechno názor, a hlavně z toho důvodu, že na ni není odpověď. Je to vlastně podpásovka,“ myslí si odbornice.
Když někoho obviníte ze závisti, je to něco, nad čím nemusíte moc přemýšlet. Závist je totiž lidská vlastnost tak přirozená, že podobnému obvinění vyloženě nahrává – všude kolem je jí plno a nikdo o sobě nemůže říct, že nikomu nic nezávidí. Navíc takovému obvinění je těžké se bránit, protože na něj neexistuje žádný protiargument.
Jakákoli obhajoba na téma „já nezávidím, já se jenom snažím získat trochu klidu na spánek nebo na práci“ nebo „já nezávidím, já jenom kroutím hlavou nad tím, že někdo věnuje tři stránky v časopise holce, co je nikým“ vyzní směšně, protože ji nejde nijak doložit – a ve virtuálním prostředí už vůbec ne.
KDY ZÁVIDÍTE, ANIŽ TO TUŠÍTE?
Na rozklíčování toho, kde přesně leží a začíná závist, jsem se nedávno dočetla dobrý trik na stránkách jedné americké psycholožky – podle ní závist začíná tam, kde začínáme ostatní srovnávat sami se sebou a snažíme se upozorňovat na to, že se máme hůř, a přitom bychom se tak mít neměli (protože máme pocit, že třeba usilovněji pracujeme nebo protože jsme neměli v životě takové štěstí).
Jako příklad použiju diskuzi, co jsem si včera přečetla na webu pro matky, který zveřejnil foto Ivanky Trump, jejího muže a tří dětí a pod nímž se právě shromáždily komentáře typu: „Nikomu nezávidím, ale kdybych měla tolik peněz, tři chůvy a doma kuchařku, taky bych mohla… Jenže já jsem holt takové štěstí při narození neměla.“
Zatímco „nelíbí se mi chování/šaty/rozhovor a tak dále“ se dá opravdu považovat za osobní názor, každé tvrzení, které uvedete slovy „nikomu nezávidím, ale kdybych já vs. ona…“ už je psaný s menší nebo větší špetkou nepřiznané závisti.
Podle psycholožky Zdeňky Židkové závistí trochu zavání i můj příklad z prvního odstavce o čtenářce, která veřejně kritizuje gramatiku blogerky. „Kritiku bych chápala jako kritiku, pokud by splňovala zásady kritiky – tedy že se nekritizuje veřejně, ale v soukromí. Kdyby byla napsaná třeba v osobním e-mailu s nabídkou toho, jak věc vylepšit nebo s odkazem na to, kde se dá gramatika aspoň bleskově zkontrolovat. Když je pod blogem, zavání to touhou ukázat: podívej se, v tomhle já jsem lepší než ty,“ říká odbornice.
Vychází přitom z vlastní definice závisti, kterou popisuje jako pocit, kdy neuneseme, že druhý vypadá pro svět lepší než my, a tak ho chceme trochu shodit. Ne že je bohatší, nadanější, krásnější, ale prostě celkově lepší, s čímž se my lidé srovnáváme nejhůř. „Když to doženu do krajností,“ říká psycholožka, „vezměte si krádež, která někoho obohatí. Taková nás k závisti nepřivede, protože dotyčný je ,pod námi‘, bez morálních skrupulí. Ale když získáte kredit zajímavé, přínosné osoby, když se vám daří, jste v něčem lepší, závist lidi rozpálí do ruda.“
JAK ZÁVIST VYTĚŽIT VE SVŮJ PROSPĚCH?
A do ruda nás rozpaluje i každé označení, že závidíme. Dá se mu nějak účinně bránit? Ale ano. Roman by mohl jít velice jednoduše se svou stížností k sousedům osobně. Petra by mohla jízlivou otázku prostě spolknout, pokud jí nestojí za hádku.
Ale chci vám říct ještě jednu důležitou věc. Závist, jakkoli je špatná, je zároveň lidská přirozenost a není potřeba s ní nebo proti ní nijak vehementně bojovat. Pokud nejste zenový mistr, vždycky budete trochu závidět, ať už to najevo dáte, nebo ne. To ale neznamená, že je to špatně. Protože závist – ta mrzká, kritizovaná lidská vlastnost – může být zároveň obrovskou inspirací a pomoct vám změnit život účinněji než jakákoli předsevzetí nebo kurzy osobního rozvoje.
To závist je mnohem lepší a víc vypovídající vodítko. „Když chcete vědět, jak se zorientovat, zaměřte se na to, co druhým závidíte. Závist je ošklivá emoce, ale říká pravdu. A platí, že nejvíc závidíte těm, kdo mají, co chcete,“ říká americká spisovatelka Susan Cain. Možná zjistíte, že lidem nezávidíte bohatství, peníze ani že jsou neuvěřitelně krásní nebo mají spoustu sexu, ale třeba práci, při které si můžou sami zorganizovat rozvrh nebo to, jak efektivně dokážou nakládat s časem (zatímco vy ho trávíte psaním komentářů na Facebooku a bráněním se v bitvě, kterou stejně nemůžete vyhrát). Když nad závistí začnete uvažovat takto, promění se v inspiraci. A díky ní se třeba proměníte i vy.
Zdroj: časopis Glanc, psycholožka Zdeňka Židková
