Klára Kujanová vystudovala pedagogickou fakultu, řadu let učila ve škole a dnes pracuje pro Society for All (SOFA) – organizaci, která se zaměřuje na podporu kvalitního a dostupného vzdělávání pro všechny, rozvíjí učitelské kompetence a věnuje se i tématu duševního zdraví. Před deseti lety odjela Klára „na zkušenou“ do Skotska, do městečka blízko Glasgow. „Starala jsem se v jedné rodině o děti a zároveň jsem ve městě pracovala jako asistentka v místní základní škole,“ vypráví pedagožka. V rodině, kde žily tři děti, hrál jeden ze synů, tehdy desetiletý Adam, na klavír. Cvičil každý den dvacet minut. „Jednou jsme si všimli, že si ale na klavír hraje něco svého, něco, co si sám vymyslel. Pár let nato se zúčastnil soutěže dětských skladatelů.“
Důležité na tomto příběhu je, že Adam měl možnost dělat si u klavíru – alespoň na chvíli – co chtěl. Žádný dospělý nad ním celou dobu nestál, aby mu říkal, co přesně má z partitur zahrát.
Podle Kláry Kujanové hraje při poznávání zájmů a silných stránek významnou roli, že necháváte dětem prostor, čas a volnost, v němž si mohou samy vymyslet, co chtějí dělat. „Pokud dětem občas necháme volnou chvíli, necháme je dělat to, co napadne je, otevře se jim prostor pro to, co je baví, a my máme možnost vidět, co poutá jejich pozornost. Jednoduše je necháme přitáhnout tím, co je přitahuje.“
JAKO DOMA
Silnou stránkou člověka může být to, že je empatický a dokáže porozumět a pomoci druhým. Nebo to, že je vytrvalý a odvážný. Může to být i to, že máme smysl pro humor, jsme kreativní, technicky zdatní nebo nám třeba nevadí stoupnout si před dav lidí a něco jim říct. Nezaměňujme ale silné stránky s nadáním. Silné stránky jsou – stručně řečeno – nějaká naše schopnost, vlastnost nebo osobnostní rys. Naše silné stránky úzce souvisejí s našimi zájmy a preferencemi, pokud dostaneme příležitost je poznat a rozvíjet.
To, co našim dětem jde a v čem se cítí jako doma, můžeme hledat (ideálně hledat společně s nimi) už odmala. V podcastu Rodičovská posilovna, v díle nazvaném O podporování dětí v jejich nadání, zájmu a zaměření, mluvila o sebepoznání kariérová poradkyně Lucie Václavková, která má sama tři děti. „Už ve školce můžeme děti učit poznávat, co je zajímá a co je nezajímá, a učit je rozhodovat nebo spolurozhodovat, čemu se budou věnovat a čemu se věnovat nebudou.“
Kroužky jsou jednou z cest, jak poznat, jaké naše dítě je: co ho baví, co mu jde. „Měli bychom sledovat, kam to naše děti přirozeně táhne. Dobré je taky poslouchat, co nám děti říkají, o co se zajímají, co je fascinuje, o čem přemýšlejí. Prostě s nimi mluvit,“ radí Lucie Václavková. Potřeba je si také uvědomit, že každý z nás se bude cítit dobře v něčem jiném. Například je možné, že máme doma dítě, které úplně neholduje kolektivním aktivitám. „Pro něho pak kolektivní sporty nebudou to pravé, protože kolektivní týmová práce není jeho silná stránka,“ poznamenává Klára Kujanová.
DĚTÍ JSTE SE PTALI?
Zjišťovat, v čem je dítě dobré, nemusíme ale jen přes kroužky. Jde to i jinak. Když se třeba chystáme na výlet, můžeme požádat dítě, zda ho nechce naplánovat. Anebo když doma řešíme nějaký problém, tak se můžeme zeptat nejmladších členů domácnosti, zda je nenapadá, jak ho vyřešit. „Jde o to vtahovat je do reálného života,“ poznamenává Klára Kujanová.
Dobré je taky podporovat ve svých potomcích zvídavost, která je pro ně přirozená, ale může se vytratit. A taky je občas pozorovat – třeba když si hrají s vrstevníky. Je ale potřeba myslet na to, že každý například nemá vlastnosti vůdce, takže není dobré odsuzovat, pokud se dítě nechová tak, jak bychom doufali. K tomu se vztahuje další věc – ocenit, když se dítěti něco daří. „Ale neříkat jen to, že je šikovné, ale konkrétně pojmenovat, co se mu povedlo,“ dodává Klára Kujanová.
A ještě něco: dětem bychom také měli nechat prostor, ať si o některých svých věcech rozhodují samy nebo se na rozhodování spolupodílejí. „Když školím ve školách, ptám se často: A ptali jste se těch dětí? A velmi často slyším, že se jich nikdo na nic nezeptal,“ konstatuje Klára Kujanová, která do škol jezdí, aby zde školila pedagogický sbor ve dvou programech, které organizace SOFA nabízí: v trauma respektujícím přístupu (určeném pro děti procházející těžkým životním obdobím nebo pocházející z nevyhovujících rodinných poměrů) a v podpoře wellbeingu (cílem podpory wellbeingu, jedné z priorit ministerstva školství v oblasti vzdělávání, je, aby děti i pedagogové chodili do školy rádi a cítili se tam dobře a to se pozitivně odrazilo i ve vzdělávacích výsledcích).
PRÁCE V TÝMU
Právě škola je kromě rodiny dalším stěžejním místem, kde se dají objevovat silné stránky dětí. Často se ale stává, že zde skončíme jen u toho, že řešíme zejména jejich slabé stránky – někomu nejde třeba matematika, a tak se naše pozornost zaměří na to, aby se matematika hlavně dohnala a utíká nám ten zbytek, tedy rozvíjet, v čem je dítě naopak dobré.
Klára Kujanová – když učila na prvním stupni – využívala často se svými žáky skupinovou práci, během níž se práce silné stránky jednotlivých jejích členů mohou dobře ukázat. Někdo je přirozený vůdce a umí rozhodovat a skupinu vést. Někdo je kreativec, který všechno vymyslí, ale potřebuje, aby mu někdo dal potřebné mantinely, aby netvořil ještě po zvonění. Někdo umí dobře prezentovat, nestydí se. Někdo má soutěžního ducha. „Není to ale tak, že by si děti neměly zkusit i jiné role, než které jim jdou. Zároveň ale vidíte, v čem jsou opravdu doma, co je jim přirozené, co jim fakt sedne a u čeho vydrží hodně dlouho,“ přibližuje Klára Kujanová.
Zajímavé je také sledovat, co všechno mohou objevené silné stránky ovlivňovat. Třeba když máte matematické myšlení. „Když jste vytrvalý a trpělivý, můžete své matematické myšlení o to víc rozvíjet. Když budete tvořiví, budete třeba rádi vymýšlet matematické úlohy. Když jsem učila, nechávala jsem děti, ať si matematické úlohy zkusí vymyslet a bylo zajímavé, že některé to vůbec nesvedly a jiné vymýšlely jednu za druhou,“ vzpomíná Klára Kujanová.
Uznává zároveň, že není jednoduché objevovat silné stránky ve třídě s pětadvaceti žáky. Dneska ale existuje řada programů, kde se pedagogové mohou rozšiřovat svoje dovednosti, jak se třídou pracovat jinak než skrze frontální výuku.
OSOBNÍ POHODA
Rozvoj silných stránek patří mezi hlavní cíle takzvané pozitivní psychologie. Jedna z představitelek pozitivní psychologie, vysokoškolská profesorka Patty O’Grady z floridské Univerzity v Tampě, která se věnuje dopadům pozitivní psychologie ve vzdělávání, uvádí, že při dobré znalosti a rozvíjení silných stránek dokážou žáci snáze rozvíjet svoje talenty, mají lepší školní výsledky, větší motivaci učit se, méně problémů v chování. Ukazuje se také, že pokud dokážou děti poznat svoje silné stránky, dokážou lépe odhalovat i silné stránky ostatních, lépe spolupracují a mají mezi sebou lepší vztahy.
Pozitivní psychologie se v posledních letech stala nepřehlédnutelným proudem světové psychologie. K jejímu vzniku na přelomu milénia přispěl prohlubující se zájem badatelů o studium kvality života a vlivů přispívajících k osobní pohodě (wellbeing).
Podle jednoho z hlavních představitelů pozitivní psychologie profesora Martina E. Seligmana, který kromě jiného rozvinul i zmiňovaný koncept wellbeingu, zareagoval tento směr na donedávna převládající zaměření empirické i teoretické psychologie, která řešila zejména problémy, rizikové faktory, negativní jevy a poruchy. Pozitivní stránky osobnosti a příznivé aspekty života byly naopak psychology dlouho přehlíženy, což pozitivní psychologie změnila.
Další profesor pozitivní psychologie, Alex Linley, definoval silné stránky jako naše už existující schopnosti, které se pojí s chováním, myšlením nebo cítěním. Tyto schopnosti jsou pro nás autentické a energizující a umožňují nám optimální fungování, rozvoj a výkon. Silné stránky tvoří naše schopnosti, které nám přirozeně jdou a zároveň nás baví a naplňují.
I NUDA JE TŘEBA
Objevovat silné stránky je možné i tehdy, když nemáme na chvíli co dělat. Neurovědci dlouho zkoumali, co se v mozku děje, když je nějak stimulován, něčemu se věnuje. Teprve na sklonku dvacátého století si ale položili jinou otázku: Co náš mozek dělá, když se nevěnujeme ničemu?
Zjistili, že v tomto případě mozek „zapne“ takzvanou defaultní nervovou síť (defaultní znamená výchozí či přednastavená). Během této doby, kdy se mozek nezaobírá ničím konkrétním, máme čas přemýšlet o tom, co se stalo, analyzovat vlastní vzpomínky a myšlenky či myslet na budoucnost.
Pokud jsou rodiče až moc aktivní a stále svým dětem vymýšlejí program, anebo jim v případě nudy hned dovolí tablet či televizi, děti mohou začít být pasivní – zvyknou si, že je dospělí vždycky zabaví, že hned něco vymyslí. Nuda přitom může být příležitostí – prostorem pro to objevit, co nás baví. Možností, kde se naplno rozjede naše fantazie a kreativita. (Neznamená to ale zároveň, že svému potomkovi nebudeme nápomocní v tom, jak si má s nudou poradit.)
Opakem nudy je, když se do něčeho dokážeme naplno ponořit. Je to stav, kdy nevnímáme čas a dokážeme se klidně hodiny věnovat něčemu, co nás opravdu zaujalo (psycholog Mihaly Csikszentmihalyi nazval toto absolutní soustředění slovem „flow“, což znamená plynutí). V takovém stavu mimo jiné produkujeme dopamin – hormon, který nám přináší radost a motivaci.
RODIČ JAKO KONZULTANT
Dva muži, klinický neuropsycholog William Stixrud a kouč Ned Johnson, si před několika lety začali všímat jedné a té samé věci, jen každý ze své pracovní perspektivy. Děti, které k nim přicházely, byly vystresované a bez motivace. Často měly problémy ve škole. Ve své společné knize Dítě na vlastní pohon (která vyšla v českém překladu v roce 2019) oba vědci popisují, že nejlepším lékem proti stresu je dát dítěti větší pocit kontroly nad jeho životem. Rodič tu pak má být spíše v roli konzultanta nebo poradce než manažera nebo šéfa, a pomoct svému potomkovi s tím, budovat jeho silnou vnitřní motivaci a samostatnost. Autoři v knize zdůrazňují, že je důležité, aby si dítě vytvořilo zdravý dopaminový systém. Jak? Máme ho povzbuzovat, aby se usilovně věnovalo tomu, co ho baví.
Zdroj: časopis Glanc, pedagožka Klára Kujanová, kariérová poradkyně Lucie Václavková
