Kromě závislosti na návykových látkách se čím dál častěji setkáváme se závislostmi, které souvisejí s životním stylem. Bez práce nejsou koláče. Peníze nerostou na stromech. Pečení holubi nelítaj do huby. Práce pro nás představuje zdroj obživy, protože bez peněz si nic nekoupíme. Rovněž nás naplňuje pocitem potřebnosti a motivuje nás k dalším výkonům. Věnujeme jí podstatnou část svého života a někteří větší, než by ve skutečnosti museli. Když se práce stane jedinou a nejdůležitější činností, pak představuje hrozbu, stáváme se workoholiky, kteří jsou na práci závislí.
Jak se pozná workoholik?
Workoholismus je chorobná závislost na práci. Workoholik neumí odpočívat. Možná má víc peněz, možná i toho uznání od šéfa, ale ve výsledku nic nezískává, pouze ztrácí. „Workoholik má nutkavou potřebu pracovat, aniž by ho k tomu nutilo okolí. Pracuje, i když nemá nic na práci, vytvoří si ji,“ vysvětluje ředitelka technologické společnosti Gabriela Teissing. Většinou se jedná o lidi s vyšším vzděláním, ve vyšších funkcích a náchylnější jsou muži než ženy. Mezi nejvíce ohrožená povolání patří učitelé, policisté, lékaři, novináři, číšníci či burzovní makléři. Zejména ti, kteří přicházejí do intenzivního styku s lidmi a kteří mají značnou zodpovědnost, ale závislost na práci může potkat každého z nás.
Workoholik své práci obětuje pohodlí i vztahy. „S workoholiky je poměrně těžké soužití. Zejména partnerské vztahy tímto životním stylem velmi trpí,” popisuje psycholog a psychoterapeut Jan Kulhánek. „Workoholici bývají dost necitliví ke svým potřebám. Neumějí odpočívat, žijí pod stresem, velmi špatně prožívají komplikace nebo neúspěchy v práci, protože to je prostě celý jejich život. Dá se říct, že workoholismus je závislost. Pokud lidé s touto závislostí nemohou pracovat, projevují se u nich ’abstinenční příznaky’. Podobně jako u jiných závislostí. To znamená, že pokud má workoholik například partnera nebo rodinu, bývá tím poznamenám i volný čas, který si občas pro své blízké vyšetří. Jsou nervózní, duchem nepřítomní a v hovorech se vrací k práci. Příčiny workoholismu jsou různé. Tito lidé svou sebehodnotu hodně spojují s výkonem a oceněním od ostatních, někdy unikají do práce před neuspokojivým osobním životem, někdy se nechají strhnout větším výdělkem,” říká dále Kulhánek.
Mít hodně práce ještě není workoholismus
Když hodně pracuju, protože toho mám hodně, je to jiná situace. Pracuji tak moc, protože to zrovna vyžaduje situace, ne proto, že chci, například když vám v práci hodně nakládají, v týmu chybí lidé. Pokud to trvá déle a opravdu nejde jen o přechodné období, je nutné systém práce přenastavit. Požádejte o nového kolegu nebo si zažádejte o náhradní volno, aby nedošlo k vyčerpání nebo vyhoření. Z přepracování může člověk onemocnět.
Práce jako útěk
Další případ nastává, když v práci trávím víc času proto, abych nemusela myslet na jiné věci. Příkladem je ”pracovní porozchodová terapie”, jak já tomu říkám. Práce vás zaměstná a vy pak nemáte volno myslet na blbosti. Opět by mělo jít pouze o určité období, prostřednictvím kterého je práce únik, jakmile to trvá dlouho a nejsme schopní to zastavit a vrátit se k běžnému životu, pak to vede k větším problémům, narušeným vztahům, izolaci. Práce nesmí ohrožovat vztahy ani zdraví. „Jednou jsem zažila, že mého šéfa odvezla sanitka, měl kolaps, pracoval několik dní a nocí po sobě a byl úplně vyčerpaný a dehydratovaný. Také jsem zažila, že je možné si postavit sebehodnotu jen na výkonu v práci. To znamená, že pokud neuspěji v práci, nejsem nic, nejsem nikdo,“ podotýká Gabriela Teissing.
Workoholik si problém často dlouho nepřizná. „Obvykle musí přijít velká změna, šok, ztráta vztahu nebo dokonce samotného zaměstnání, aby se nad situací zamysleli a řekli si o pomoc. Pak je na nás ostatních, abychom mu na této cestě pomáhali a podporovali ho,“ popisuje ředitelka technologické společnosti.
Digitální pokrok workoholismu nahrává
Volný a pracovní čas by měly být v rovnováze, ale díky našim životům nonstop online se hranice mezi životem a prací rozmazala. „Jsme stále dostupní, stále ve spojení, v propojeném rychlém světě. Na sociálních sítích vidíme skvělé, úspěšné lidi, kteří žijí pohádkové životy, to také nepomáhá,“ připomíná Gabriela a dodává, že právě technologie mohou hrát zásadní roli v tom, že nejsme schopní práci zastavit. Říct dost, odpočinout si. Šéf nám napíše v deset večer zprávu a my na ni koukneme, je to přece vteřinka. Všichni nás zastihnou všude.
Na příliš pracující kolegy pozor
Workoholismus není rýma, ale je stejně nakažlivý. „Mám zkušenost s lidmi, kteří pracují tvrdě, jsou dostupní 24 hodin denně, očekávají, že všichni kolem mají pro práci stejné nasazení jako oni, nerozlišují pracovní hodiny a mají problémy ocenit práci jako takovou a práci navíc, protože tomu principu sami nerozumí. Pracovat s takovými lidmi má velké výhody, jsou velmi produktivní, často inovativní, ale člověk si musí dávat pozor,“ varuje Gabriela Teissing.
Jedna kamarádka si mi takto často stěžovala u kafe. Její šéfová nedokázala pochopit, že někteří lidé o volnu nic nedělají a chtějí si od práce odpočinout. „Opravdu to volno potřebuješ? A co budeš dělat?” Ptala se jí často a mimochodem jí do toho vlastně nic není. V takovou chvíli je snadné podlehnout a sklouznout do stejného režimu. Řešením je nastavit si s šéfem jasné hranice. Pokud svou práci odvádíte v pracovní době správně, včas odevzdáváte projekty apod., nemůže po vás šlapat za to, že volno využíváte k načerpání nových sil.
Stejně na pozoru se mějte před příliš přemotivovanými kolegy. Například kdyby vám předhazovali, kolik přesčasů minulý měsíc odmakali, nebo co vše zvládli, i když nemuseli. Jasně, někdy se v práci z dobrého důvodu zdržíte nebo si s jednou věcí dáte víc záležet než s jinou, ale opět by z toho neměl být standard.
Zdroj: iGlanc.cz, NZIP, ředitelka technologické společnosti Creative Dock Gabriela Teissing, psycholog a psychoterapeut Jan Kulhánek
