Soutěživost je v nás – srovnáváme se s ostatními, aniž by nás to někdo musel učit. Samozřejmě jsou děti více soutěživé a méně soutěživé. Těm méně soutěživým samozřejmě soutěžení příliš nevyhovuje,“ říká Hana Dvořáková z Pedagogické fakulty UK.
Je to logické. Méně úspěšné děti – ať už v jakékoli aktivitě – těžce ponesou srovnávání s úspěšnými a bude je to od dané aktivity odrazovat spíše, než aby je to povzbudilo, aby se začaly víc snažit. Každého baví to, v čem se mu daří a v čem je úspěšný. A navíc platí, že čím mladší dítě, tím hůř snáší neúspěch a prohru. „Proto také nejmenší děti necháváme vyhrát třeba v Člověče, nezlob se, aby se postupně afekt z neúspěchu učily zvládat,“ poznamenává Dvořáková.
Sama ve svých hodinách, když na fakultě učí tělocvik budoucí učitelky, doporučuje, že by v pohybových aktivitách neměly školkové děti, ale ani ty na počátku školní docházky, soutěžit jako jednotlivci. Lepší je, když běhají ve větších skupinkách nebo hrají hry jako míčová válka, zaháněná, přehazovaná… v nichž prohrává celé družstvo. „S tím se dítě lépe vyrovná, než když něco zkazilo a prohrálo samo,“ vysvětluje Dvořáková.
Dobré je i to, když děti v soutěži dostávají úkoly, které podporují jejich spolupráci, ne jen rivalitu. Například ve skupině přenést žíněnku na jiné místo či sestavit švédskou bednu. „Těžko se samozřejmě v tělesné výchově úplně vyhneme měření a srovnávání – například v běhu či skoku. I to ale nemusí být pro děti traumatizující nebo nepříjemné. Stačí, když se nebude pořadí příliš zdůrazňovat, protože každý má jiné předpoklady, a z hlediska růstu dokonce děti v jedné třídě mohou být i čtyři roky od sebe,“ tvrdí Dvořáková s tím, že sportovní výkony by se měly známkovat jen ve vztahu k tomu, jaké výkony jsme předváděli předtím. Jakmile se zlepšíme, máme nárok na nejlepší známku.
SKVĚLÉ, MÁŠ TROJKU
Známky a zbytečné srovnávání mohou ale ubližovat nejen v hodinách tělocviku. Podle psycholožky a terapeutky Václavy Jančové je soutěživost stále jedním z pilířů běžného školského vzdělávacího systému. „Náš systém je jí doslova prošpikován. Zdá se ale, že jako motivační činitel přestává platit pro stále větší část dětí – těch, které svým naturelem nejsou zaměřené na to, někam se hnát, mají třeba nižší psychomotorické tempo nebo jsou zaměřeny více na souhru, vztahy. Anebo děti, které odtuší, že mají malou šanci uspět nebo že by je úspěch (jedničky) stál příliš mnoho sil, vyhodnotí, že to za to nestojí, a vzdají to,“ upozorňuje psycholožka a dodává: „Známky jsou podle mě pouhá informace, my ale vlastně pořádně ani nevíme o čem, a přesto máme tendenci z nich vyvozovat závěry a soudy,“ dodává Václava Jančová.
Přesně toto před lety došlo i řediteli ZŠ Kunratice Vítu Beranovi. „Pokud jste uzavřená a potřebujete si nejprve vše promyslet, tak vás nijak nemotivuje, když uslyšíte od učitele, že prvních pět nejrychlejších dostane jedničku. Raději se uzavřete do sebe, protože víte, že na to nedosáhnete,“ popisuje ředitel, jak vidí škodlivost soutěžení ve škole on.
Něco jiného je podle něho být úspěšný a dojít do cíle, který si vybereme nebo stanovíme sami. „Některým vyhovuje nejprve o všem hovořit, ti hodně akční pracují hned a volí třeba metodu pokus omyl, aktivně se doptávají. Jiní si vše potřebují v klidu rozmyslet a najít v cestě svého učení jistoty,“ míní ředitel s tím, že bychom to měli respektovat a každému nabídnout tu cestu, která mu vyhovuje.
V Kunraticích se tak před lety zapojili do projektu Pomáháme školám k úspěchu, který podporuje vytváření školní kultury, a začali proto kriticky nahlížet na „zajetý řád“, jako je frontální výuka či klasické známkování. „Řekněte, co děláte dobře,“ vyzývá mě Vít Beran, když spolu rozebíráme známkování. „Docela dobře vařím,“ odpovídám. „Tak vidíte, vaříte docela dobře, což znamená, že si stolovníci zřejmě docela pochutnají,“ říká ředitel a pokračuje: „Kdo dělá něco dobře, tak to nedělá napůl. On vlastně všechno umí. Ve škole je ale trojka vnímaná jako špatná.“
Existují navíc předměty, kde je absurdní známky rozdávat. Třeba v občanské výchově. „Jak chcete oznámkovat to, když se někdo učí debatovat? Že se již efektivně do debaty zapojuje, nebo že se snaží argumentovat?“ ptá se ředitel Beran, který své učitele do „neznámkování“ nenutí, tuto možnost jim pouze nabízí a pomáhá jim s tím, jak žáky hodnotit lépe.
Na některých školách sice učitelé takovou podporu jako v Kunraticích nemají, ale jejich snaze neznámkovat alespoň vedení nebrání. „Svým prvňáčkům známky zatím nedávám. Místo toho dostávají razítka, pokud se jim něco povede nebo znají odpověď na nějakou otázku,“ přibližuje praxi ve své třídě Hanka, učitelka ze základní školy na pražském sídlišti. Jednou za čas vyhlásí razítkový den a razítkuje opravdu hodně. Aby i děti, které třeba nemají tolik razítek, posbíraly větší množství. Zároveň Hanka žáčkům vysvětluje, že ani razítka nejsou důležitá – že důležité je se něco naučit, něčemu porozumět. Problém ovšem bývá s rodiči, kteří potomky tlačí, aby byli co nejúspěšnější. „Rodiče děti často ženou do toho, aby nosily domů jedničky. Říkají jim, že nesmějí mít špatné známky, že to by byla katastrofa,“ přiznává Hanka, které rodiče posílají po dětech vzkazy typu: „Paní učitelko, chci vám říct, že moje dítě má školu rádo, vždycky se tam moc těší, ale mrzí nás, že dostává málo razítek.“
Když už se ale známky ve škole rozdávají, mělo by se dětem vysvětlit, co znamenají – že mají zejména ukázat, na čem by žák měl zapracovat a že nejsou hlavním důvodem, proč se učit něco nového. Stále častější je také praxe, kdy se ke známce připojuje ještě komentář. Dítě dostane tedy známku, ale k tomu si přečte, proč zrovna tuto. Například: „Skvělá práce, dneska ti to šlo, musíš ale ještě zapracovat na násobení.“ Anebo: „V diktátě jsi udělal několikrát tu samou chybu, dej si na to pozor, jinak je vše správně a psal si krasopisně.“
Blízkým bratrem soutěžení je podle Václavy Jančové srovnávání, které mívá podle okolností zhoubný vliv na psychiku, a to nejen u dětí. „Srovnávání nazývám mentálním zlozvykem, protože mnohdy nás vede k tomu, že se cítíme hůř. A jako důsledek vytváří nerovnováhu ve vztazích,“ vysvětluje. Když se srovnáváme s někým v našich očích lepším, cítíme se horší (menší) než on a z tohoto bodu se k němu vztahujeme. Podobně to platí i naopak. Srovnáváme-li se s někým v našich očích horším, tak se můžu sice cítit chvilkově i dlouhodobě lépe, ale tato nerovnost v mém vnímání opět ovlivňuje náš vztah „A v dnešní mediální době, době silného vlivu sociálních sítí, je moc srovnávání ještě zesílena. Objevují se názory, že masivní nárůst deprese a úzkostí u dětí souvisí právě s médii a sociálními sítěmi,“ upozorňuje Jančová. Srovnávání může být ale i užitečné. Zejména když srovnáváme sebe se sebou. Například já v minulosti a teď. To pro nás může mít informační a motivační hodnotu.
ZDRAVÉ VZTAHY
Původní význam latinského slova competere (soutěžit) je společně o něco usilovat. „To je něco, co by se od nás měly děti učit. Třeba tím, že vědomě nastavujeme situace ať už v rodině mezi sourozenci, nebo ve škole se spolužáky tak, aby výsledek byl win-win, tedy výhra–výhra,“ vysvětluje Jančová.
Ideální je, když má každý jasno, co a proč se dělá, a může se podílet na společném díle podle svých schopností. Ve výsledku z toho pak profitují všichni. Tím se vytváří prostředí, které podporuje kreativitu, ochotu se zapojit, spolupracovat a toleranci a respekt k jinakosti. A neprodukuje tzv. losery, odpadlíky. „Podle mého názoru je to přesně to, co jako společnost potřebujeme rozvíjet. Umění spolupracovat a tvořit zdravé vztahy k sobě, k druhým i k životnímu prostředí,“ uzavírá psycholožka.
Zdroj: časopis Glanc, psycholožka Václava Jančová, ředitel ZŠ Vít Beran
