Proč se děti bojí vysvědčení, i když rodiče běžně nahlížejí do žákovské knížky?

Domnívám se, že ne všichni rodiče do žákovské knížky nahlížejí průběžně. Zároveň se obávám, že ne všichni rodiče se o známkách se svými dětmi dostatečně baví, že se zajímají, že má dítě pocit, že je v bezpečné atmosféře, že se může rodičům otevřít. Dalším důvodem může být zkušenost, kdy se na děti rodiče z nějakého důvodu (kvůli škole) zlobili, a děti tak mají obavu, že by se situace mohla opakovat.

Co mohou rodiče ještě teď svému dítěti před koncem školního roku říct?

Zřejmě se bude u jednotlivých rodin lišit, co znamenají špatné známky. U někoho to bude jedna dvojka, u někoho to budou tři pětky. V případě, že dítěti řekneme, že jej máme rádi nehledě na známky, že dané známky nevadí, a v dalším školním roce mu pomůžeme s učením, tak věřím, že se zklidnění dostaví i na poslední chvíli.

Zdroj: Youtube

Kdo v dětech vzbuzuje strach ze špatných známek?

Může to být i vyučující, kdo v dětech vybuduje soutěživost. Otázka známek a toho, jak se ohledně nich cítíme, je spjata se sebeobrazem, jak sami sebe vidíme, jak chceme, aby nás viděli druzí. V některých situacích třeba rodiče nemají kapacitu, nemohou dítěti pomoci, protože se starají o další členy rodiny, pracují, protože mají exekuci. V takových případech si můžeme klást očekávání sami na sebe a zažívat zklamání, když je nenaplníme. Nebo naopak radost, když svá očekávání naplníme.

Proč bývají jednání dětí na konci školního roku zkratkovitá?

Děti sice známky možná tuší už několik týdnů předem, ale teprve před vysvědčením přichází konfrontace s tím, že možnost zlepšení známky již není. Taková myšlenka může vést k pocitům úzkosti a strachu, tunelovitého vnímání. Dítě se může projevovat neobvyklými způsoby, mezi které patří i zkratkovité jednání, jelikož vnímání je úzce soustředěné na katastrofické scénáře v myšlenkách.

Jak správně přistupovat ke známkám, aby z nich děti neměly obavy? Jak o nich mluvit?

Děti obvykle budou ke známkám přistupovat dle prostředí, v němž vyrůstají a následně v prostředí třídy a školy. Proto je dobré v rodině o známkách mluvit – k čemu jsou, co známky znamenají – a vysvětlit dítěti, že horší známka neznamená, že je horší člověk, ale ukazuje to, jak se na látku připravil či nepřipravil. Neintegrovat tedy známky do identity dítěte. A otevřít i téma chybování v životě, které je nezbytné k tomu, abychom si chyby zažívali a učili se z nich. Často se v praxi setkávám s lidmi, kterým nebylo v dětství dovoleno chybovat a v dospělosti mají potíže s projevováním, jelikož především vnímají nároky okolí, které musejí plnit.

Mohou děti zasáhnout reakce rodičů v podobě výprasku, zákazu a trestů? Může i to být důvodem k útěku nebo něčemu horšímu? Nebo jsou neadekvátní dětské reakce v souvislosti s vysvědčením především o pocitu selhání, o tom, že jsem k ničemu, že jsem rodiče zklamal?

Obecně záleží na konkrétní situaci. Trest může vyvolat v dítěti i takové reakce. Pro dítě v ten moment může být situace neúnosná, proto může takhle reagovat. Nenazýval bych ale reakce jako pocit selhání za neadekvátní. Takový pocit z toho děti mají, a dokonce to bohužel v některých rodinách může být opravdu vnímáno jako selhání. Právě za strachem z vysvědčení stojí často strach z odezvy rodičů a jejich následných reakcí.

Zdroj: iGlanc.cz, časopis Story, Adam Táborský, terapeut, vos.health

Související články