Stereotyp je vlastně mechanismus našeho mozku, který se naučí shromažďovat a zpracovávat informace tak efektivně, že začneme určitou činnost vykonávat podvědomě, bez přispění jakékoli invence. Mozek přepne na úsporný režim, a časem mu to docela vyhovuje. Některé stereotypy se mohou časem změnit v rituály, které nám nevadí a děláme je bez negativních emocí, ať už je to ranní hygiena, četba novin při snídani nebo procházka se psem; zkrátka je jen na nás, nakolik připustíme, aby nás navyklý životní rytmus obtěžoval. Ale na druhou stranu, pokud se náš život začne skládat z příliš mnoha stereotypů, moc nám to neprospěje, ale spíš ublíží.
Jestliže totiž budeme konkrétní činnost vykonávat bezmyšlenkovitě a ignorovat jakoukoli změnu či nový úhel pohledu na věc, pak se můžeme dostat až do situace, které psychologové říkají funkční fixace. Proto je dobré se každodenním stereotypům, podle kterých jedeme od rána do večera, občas vyhýbat. Někdo to dělá, aniž si to uvědomuje, například jezdí či chodí každý den do zaměstnání či domů jinou trasou, s příteli se schází nepravidelně a ač se může zdát, že jeho život nemá řád, opak je pravdou. Krédem tohoto člověka je prožívat každý den jinak – a pokud už na něho číhá stereotyp, třeba v partnerském vztahu, vyhne se mu, nebo ho změní na líbivý rituál.
Pravidelnost všedního dne
Na stereotyp a rituál se můžeme podívat i optikou našich pocitů; stereotyp je něco, co jsme nuceni dělat pravidelně a moc nás to nebaví, rituál má pro nás kouzlo, těšíme se na něj a připravujeme mu půdu. Může být spojen s maličkostmi všedního dne, ale také s významnými událostmi, které se odehrávají pouze výjimečně, někdy dokonce jen jednou za život. Vždyť i taková svatba či křtiny jsou rituály, které mají svá neměnná pravidla. Stejně tak jsou jimi i svátky, které slavíme všichni, například Velikonoce či Vánoce. Pokud jde o druhé jmenované, každá rodina si časem vytvoří svůj vlastní rituál, jak bude slavnostní den probíhat, a ten se většinou nemění. Přitom ho nikdo nepovažuje za stereotyp. Rituál ale nemusí být vždycky spojený s významnou událostí, každý z nás by ve svém životě – i když třeba chodí každý den jinou trasou – několik pravidelných rituálů, které se nemění, našel. Dávají našemu dni určitý řád, jsou přechodem od jedné činnosti ke druhé a pomáhají nám se na pár okamžiků zastavit a „vypnout“. A těchto rituálů bychom se zbavovat neměli.
PhDr. Jitka Douchová:
„Než složitě vysvětlovat, povyprávím vám vlastní zkušenost. Nedávno jsem se setkala s několika kolegyněmi psycholožkami v restauraci. Byl to rituál, zase se vidět po roce společně. Hovor sklouzl i na životní stereotypy, nejvíc jsem si stěžovala já, jak je to hrozné, že každé ráno dělám to samé a neumím to probořit do něčeho jiného. Stejné cviky v posteli před vyklouznutím z ní, provětrání peřiny, zapnutí počítače a odchod do jídelny, kde den, co den vytvářím svou stejnou snídani a dívám se do diáře, co mne ten den čeká. Zalít kytky a odchod, stejnou cestou na stejný autobus, metro, tramvaj, stejná cesta do kanceláře… Ta nejmoudřejší z nás se na mne podívala a řekla: - Ale vždyť tohle jsou jistoty, o které se můžeš opřít! Odcházela jsem ze setkání s kamarádkami díky tomuto povídání o hodně bohatší. Prostě jsem změnila úhel pohledu.“
Pozor na zajeté koleje!
Pokud jde o rodinné soužití, určitá pravidelnost je i tady zárukou toho, že všechno bude fungovat tak, jak má. Bez minima stereotypu by nastal zmatek – který v mnoha rodinách, které nedodržují žádný řád, skutečně panuje. Pokud jim to nevadí, pak prosím, ale na klidu to většinou nikomu nepřidá. A pokud jde o děti, ty skutečně jistý řád potřebují... Ale i nějaké ty rituály by se v našem životě našly. Jenomže pokud budeme například oslavu svátku nebo narozenin připravovat s neláskou, s tím, že „zase“ musíme, a budeme to dávat najevo, pak z něčeho, co by mohlo být hezkým rituálem, vytvoříme nudný stereotyp. Když se něco stále dokola opakuje bez toho, abychom se na to těšili anebo se toho dokonce obáváme, pak je třeba se nad tím včas zamyslet a snažit se o přebudování nudného stereotypu v hezký rituál. Jestliže bude žena každý večer trpět u přípravy večeře a nahánět rodinu ke stolu, nic dobrého z toho nevzejde. Proč neudělat z každodenní večeře hezký rituál? Stačí si vzpomenout na doby dřívější, kdy bylo zvykem před každým jídlem poděkovat za ně společně bohu. Není to krásný rituál? Proč za ně tedy nepoděkovat alespoň kuchařce?
Jak hledat rituály
Rituály a stereotypy se netýkají jen dennodenního koloběhu, ale promítají se i do intimního života. Ti, kteří jsou zamilovaní, se stereotypu při milování bát nemusí, touha a vášeň to nedovolí. Ale po pár letech manželství to vypadá jinak, a i ze sexu se stává často tak příšerný stereotyp, jehož důsledkem bývají i nevěry. Sexuální potřeba je něco, co máme v sobě každý úplně stejně, jako potřebu jídla, spánku, přijímání tekutin. A nejde to bez nejrůznějších variací a experimentů, ať se to týká místa, času, technik. Pokud jde o intimní chvilku, nejhůř jsou na tom rodiče malých dětí, kteří nakonec sklouzávají leckdy jen do řešení provozního servisu, nemají na sebe čas, a pak už ani motivaci a sílu něco měnit. Sex je pak degradován na rychlé odbytí fyzické potřeby, není v něm vzájemnost, sdílení. Právě proto je velmi důležité, podnikat výlety mimo všední realitu, zapomenout na stereotypní pravidelné páteční milování a snažit se vytvářet si příjemné rituály. Třeba s lahvinkou vína, dráždivým prádélkem či dokonce odskočením si během dne do hotelu, pokud nemá dvojice doma dostatek soukromí. Je třeba něco podnikat, vymýšlet, partnerský vztah kultivovat, povídat si o sobě, o svých pocitech, potřebách. A občas jeden druhému přichystat krásné překvapení – které se může časem změnit v rituál.
PhDr. Jitka Douchová
"Samotný vztah mezi mužem a ženou by se měl snažit příliš mnoha stereotypům vyhýbat. Žádný vztah není ideální, a právě stereotypu se mnozí bojí. A tehdy je třeba nezapomínat na rituály, které dodají soužití to, co mu často chybí – radost a potěšení. Pojem rituál, to zní jako svátost, a také to svátost je. Ozvláštňuje vztah muže a ženy něčím stále novým, něčím, nač se můžeme těšit. Jeho kouzlo spočívá v tom, že jej akčně tvoříme, kreativně podporujeme, může být i jakýmsi tajemstvím, které děláme pro sebe i ty druhé, jež jsou součástí našeho života. Oslava narozenin, výročí seznámení, 1.máj nebo Valentýn, večeře v naší oblíbené restaurace, cesta do Paříže… Rituál může být cokoliv a vnímám jej jako jeden z krásných stavebních kamenů vztahu. Je, ale i není, v něm jistota.“
Zdroj: časopis Glanc
