Čím víc myslíme na to, jak začít, tím spíš to neuděláme. Pak se s dotyčnou osobou rozejdeme a dodatečně litujeme, že jsme nenavázali kontakt. Anebo opačný případ: V tramvaji nás osloví neznámý člověk a my hned myslíme na to, co má za lubem. „Proč se se mnou baví?“ běží nám hlavou a než bychom odpověděli, raději vystoupíme o stanici dříve. Vždyť nám už v dětství vštěpovali, že se nemáme bavit s cizími lidmi – a najednou je to nejen přípustné, ale dokonce žádoucí?! Ano, je, jako dospělí bychom měli vědět, že do pravidel etikety patří i umění lehké konverzace kdekoliv a s kýmkoliv. Bohužel nás je ale nikdy nikdo neučil a kromě toho není v našich krajích zvykem pouštět se na potkání do řeči. Naučíme vás, jak takovým situacím předcházet a jaká má small talk, neboli nezávazná konverzace, pravidla, kterými je třeba se při ní řídit.
Na večírku krátce a v přátelském duchu
Small talk je příjemným rozhovorem, při kterém se vyhýbáme všemu konfliktnímu. Je charakterizován dvěma věcmi; povrchností témat a krátkým časovým úsekem, po který trvá, to znamená pouhých pár minut. Časovým úsekem je omezen zejména na rautech, recepcích či večírcích. „Smyslem setkání na rautu je poznávání co největšího množství lidí,“ říká odborník na etiketu Ladislav Špaček. „Proto je na podobných akcích small talk omezen časově, hosté by zde měli cirkulovat. Nikdo by se u nikoho neměl zastavit ne déle než na pět, maximálně sedm minut, deset minut už je na hraně.“
Pozor na talk s celebritou
Namístě je nejprve pozdravit a poté představit sebe a svůj případný doprovod, a to podle společenské významnosti. Oslovený, pokud usoudí, že víme, kdo je, se nám nepředstaví a představí případně jen svoji manželku. Pokud se vmísíme do hloučku a prohodíme dvě, tři věty, pak můžeme komunikovat bez představování. Ale je nutné se představit v okamžiku, kdy s někým zůstaneme sami a vypadá to, že spolu ještě budeme hovořit, protože je trapné dělat to později. Tady víc než kdekoli jinde platí pravidlo – nikoho svými úvahami neobtěžovat a neviset na něm půl hodiny. Nejčastějším faux pas v tomto případě je totiž přetahování času. Ladislav Špaček k tomu dodal: „S oblibou to lidé dělají, jde-li o VIP osobnost. Potkáme-li někoho významného a dáme se s ním do hovoru, jsme pyšní, že se s námi baví a nechceme skončit. Považujeme to za mimořádnou příležitost svého života a nedochází nám, že otravujeme všechny, včetně jeho.“ A jak tedy small talk ukončit? Snadno. Například větičkou: „Jsem rád, že jsem vás poznal, jistě se zase brzo uvidíme.“
U kadeřníka nezavřeme pusu
Za small talk lze považovat i delší popovídání, třeba u kadeřníka, které sice trvá delší dobu, ale stále by se mělo dotýkat pouze obecných témat, takových, které nikoho neuráží. Běžně se doporučuje bavit se o počasí, ale je to téma poměrně ohrané a na jeho vrub existuje nespočet vtipů. Ladislav Špaček k tomu podotýká: „Pro nás Čechy není počasí typické téma. Domněnka, že small talk by měl začínat řečmi o počasí, pochází z kolébky etikety, komunikace a konverzace, z Velké Británie. Tam se o něm baví v devadesáti procentech případů, kdy neznámí lidé zahajují konverzaci, protože počasí je alfou a omegou jejich života. Když vycházíte v Londýně ven, tak první na co myslíte, není, jestli máte peněženku či mobil, ale zda jste nezapomněli deštník.“ U nás není počasí natolik proměnlivé, aby stálo za to bavit se o něm při každé příležitosti. Ale je to natolik univerzální a neutrální téma, že ho lze použít, konkrétně tehdy, kdy je o čem mluvit. Pokud tedy po dešti přijde slunce, nic proti tomu, když řeknete: „Konečně se dneska vyjasnilo!“ Nezávazná konverzace, ať už o počasí nebo o čemkoli jiném, by měla být stručná a pozitivní. Nikdy nestrháváme pozornost jen na sebe, nevedeme dlouhé monology, ale ani neskáčeme do řeči a vyhýbáme se negativním emocím. Stejně tak jako to, co říkáme, je důležitá řeč těla – tváříme se mile, usmíváme se a rozhodně nedáváme najevo, že děláme něco, co se „musí“ nebo co nás nudí.
Jak začít a jak umět včas odejít
V tramvaji můžete začít třeba otázkou: „To je prima, že už tramvaje jezdí na čas, co říkáte?“ Rozhodně by ale otázka měla být laděna spíš pozitivně, než negativně. I když při čekání na zastávce autobusu, který má dlouhé intervaly nebo vynechal, se kolektivnímu zanadávání nevyhnete. Představa, že small talk nelze použít v běžném životě, právě třeba v tramvaji, u lékaře nebo na zastávce autobusu, je totiž mylná. Ladislav Špaček tvrdí: „Small talk je jedním z nejdůležitějších nástrojů mezilidské komunikace a neexistuje situace, kdy by byl nevhodný. Je vhodný při každé sebemenší příležitosti. Vstřícnost, to je přesně to, co nám Čechům chybí. My zarytě koukáme, mračíme se a tváříme se, jako by nám všichni ostatní ublížovali, ačkoli ve všech ostatních částech světa je nemyslitelné, že by se cizí lidé tu a tam nedali do hovoru, nezačali si o něčem vyprávět a nenavázali mezilidský kontakt. V tomhle jsme my strašně studení, chladní, rezervovaní, snad ani seveřané nejsou tak nevstřícní. Situace, kdy byste nemohli navázat rozhovor, neexistuje.“ A stejně lehce, jako ho dokážete zahájit, ho i ukončete – třeba přáním hezkého dne. Samozřejmě se může stát, že vás osloví někdo ve chvíli, kdy vás předtím potkalo něco hodně nemilého, ale i v tom případě je možné se zachovat slušně a říct: „Nezlobte se, ale nemám chuť si povídat.“
Osobní témata zapovězena
Je třeba si zapamatovat, že velkým prohřeškem je, když na někoho vystřelíme příliš osobní otázku nebo nadhodíme téma, o kterém lze předpokládat, že bude našemu protějšku proti srsti nebo kterým mu připomeneme nějakou neblahou událost z jeho života. Stejně tak cizí lidi nezajímají naše niterné pocity a problémy. Ale je dobré si nějakou tu informaci zapamatovat. Ve chvíli, kdy nám vaše kadeřnice vypráví, že za pár dní jede na dovolenou do Itálie, je dobré si nějaký detail – třeba že chce navštívit Řím – uchovat v paměti a příště se jí na něj zeptat. Okamžitě budeme působit dojmem, že jsme vnímaví a že nás ta paní zajímá. A i když potkáme někoho nahodile, je dobré si do hlavy něco z našeho povídání uložit. Nevíme, kdy se nám to bude zase hodit. Stejně tak není na škodu vědět, o co se člověk, kterého se chystáme oslovit, zajímá. Small talk se pak navazuje mnohem snadněji, jen je třeba nezapomenout na to, že nesmíme být příliš osobní a že naše konverzace by měla být lehká a nenucená. A pokud nejsme právě v kadeřnictví, tak i krátká.
Zdroj: iGlanc.cz
