Určitě ne to, že muži nebo ženy „nejsou“. To je sice oblíbená výmluva, ale směšná. Svobodných mužů i žen jsou plné kanceláře, bary a především internetové seznamky. Jestli jste právě singl a máte alespoň trochu sebereflexe, musíte přiznat, že nikdy nebylo tolik příležitostí poznat takovou spoustu lidí a randit tak intenzivně jako v posledních pár letech. Problém je jinde – že to nedopadá a že z toho není láska. Proč?
Psychologové na to mají stovky studií, v nichž se nejčastěji skloňují tyhle důvody: vysoké nároky (zatímco naši rodiče hledali solidního partnera, s nímž se prostě naučili žít, my hledáme spřízněnou duši, na kterou nakládáme tíhu celé své existence a chceme od ní, co nám kdysi poskytovala celá vesnice – nejlepšího přítele, důvěrníka, milence, jistoty, dobrodružství, předvídatelnost, překvapení atd.), paradox volby (probírání takové spousty možností znamená, že často přebereme), hledání dokonalosti (k výběru partnera přistupujeme čím dál častěji jako k výběru nového mobilu nebo auta, a když není dokonalý, prostě ho nechceme) i neschopnost investovat do kvality. Raději obětujeme čas na prohlížení stovek profilů na internetu než jednomu rande z očí do očí, které by nám umožnilo dotyčného víc poznat.
A když už na rande přece jen dojde, málokdy na něj navazuje druhé nebo třetí, které bývá mnohem uvolněnější, v rozhovoru je většinou na co navázat a vůbec, skrývá se v něm mnohem větší možnost projevit se. Jsme prostě příliš hrrr: Když to není dokonalé napoprvé, jdeme od toho. Každopádně psychologické teorie jsou věc jedna, praxe druhá. A my jsme se tentokrát rozhodli dát místo odborníků prostor vám. Co vám brání najít lásku v době, kdy k seznámení stačí jedno stisknutí telefonu?
MARCELA (40)
Už osm let se seznamuju hlavně on-line. Seznamky jsem ale postupně rušila a nechala si jen jednu, a to placenou, protože neplacené jsou opravdu bizarní. Skvěle to ilustruje třeba moje historka s mladíkem, který si se mnou chtěl donekonečna jen psát. Asi po měsíčním dopisování jsem ho JÁ pozvala na rande. Celé to ztroskotalo na tom, že nebyl ochotný se sejít jinde než v obchoďáku na Černém Mostě (čtvrť na okraji Prahy – pozn. red.), protože kousek odtamtud bydlel a nechtělo se mu převlékat kvůli rande z tepláků…
Celkově si myslím, že největší problém dnešních lidí je, že nejsou bezprostřední. Neberou věci s humorem a nadhledem. Mrzí mě, že muži ještě nepochopili, že pokud vezmou věci do svých rukou a rozesmějí nás, tak nás mají. V mojí placené seznamce je třeba otázka: Co nemáte rádi? Odpověď většiny mužů je: „Pokrytectví, hloupost, nenávist, lhaní, neupřímnost, násilí,“ zatímco moje odpověď zní: „Spálený popkorn, studené kožené sedačky v autě, Kofola, vybitý mobil, ztracené klíče, málo ledu v drinku, když nemůžu najít druhou ponožku do páru…“ Reakce je nula. Nikoho to absolutně nepobavilo. Až na jednoho, který mi napsal: „Co máš proti Kofole? Evidentně jsi také propadla americkému konzumu, kdy Coca-Cola je prostě všechno, že jo!“ Problém taky je, že dnes konverzace hrozně rychle padá do sexuálního kontextu. Chlapi to ucítí, zamlží se jim v hlavě a udělají cokoli, aby nás dostali.
Což u spousty žen, mě nevyjímaje, není moc problém. Ženy jsou dost promiskuitní a dopouštějí, že se ze seznamek stává eskort servis. Nenecháme si za to platit, tak nás tak řada mužů nevnímá. Pravda je ale taková, že jsme vlastně normální rajdy. Taky na tom mám svůj podíl. Jenže proč by se pak muž měl snažit dobývat ženu a budovat vztah, když dneska stačí zajít na jednu z mnoha „seznamek“ a za chvilku bude mít vlastně úplně bez práce v posteli nádhernou mladou holku?
HANKA (37)
Dlouho jsem nechávala seznámení náhodě, což ale nikam nevedlo. Loni jsem se zařekla, že jestli nechci být sama, měla bych pro to něco udělat a přihlásila jsem se na několik seznamek s tím, že každý týden půjdu aspoň na jedno rande. Výsledky byly tristní. První, co mě zarazilo, jak o sobě muži hrozně lžou. První napsal, že měří 186 centimetrů, realita ale byla tak o dvacet centimetrů méně. Pak že je makléř, doopravdy to ale byl spíš loser, který dva roky brigádničí pro jednu realitní kancelář, sám bydlí u rodičů a partnerku hledá spíš proto, aby se od nich měl kam odstěhovat. Nejsem pro, aby muži za ženy automaticky platili, ale když na dvou rande číšník přinesl účet a ozvalo se: „Takže tys měla kafe, já jsem měl vodu,“ bylo mi trapně a bylo mi taky jasné, že potřetí už se neuvidíme.
Stejně trapně mi bylo i ve chvíli, když se mě další muž (mimochodem doktor) na prvním rande zeptal: „Jak můžeš plánovat práci na rok dopředu? Co když budeš těhotná?“ Já na to: „To snad není nemoc, nebo…?“ A on: „No, není, ale může to být komplikovaný těhotenství…“ Myslím, že největší omyl mužů je, když si myslí, že ženy nechtějí být hýčkané, opečovávané, rozmazlované. Mají pocit, že s nimi chceme být na stejné úrovni, což u mě tedy rozhodně neplatí. Většina těch, které jsem poznala, byla možná právě kvůli tomu hrozně pasivní. Chtěli si psát, ale vlastně o ničem: „Máš se? / Jo, mám. / Fajn den? / Jo, docela fajn. Ty? / Ale jo, makám.“ Čekali, až je JÁ pozvu na rande, navrhnu místo, program… Můj problém je, že ve svém věku už nedokážu být při seznamování příliš uvolněná. Neumím vnést do prvního setkání nadhled, vtip, lehkost, přehlédnout neupravené nehty nebo špinavé boty. Bojím se, že každý chlap stejně okamžitě pozná, jak moc toužím po dětech. Zřejmě je to jen můj pocit, pravda je ale taková, že tím sama sebe svazuju a dost mužů tím asi odrazuju.
DAN (45)
Vztahům obecně by jednoznačně prospěla trocha skromnosti. Všechny ženy chtějí doma Brada Pitta, ale opravdu jsou Angeliny Jolie? A to samozřejmě platí i obráceně. Po rozvodu jsem sám už čtvrtý rok. Nejsem na žádné internetové seznamce, a co se týká všedního života, ačkoli jsem dost hovorný, neumím přeskočit z rozhovoru pracovního nebo kamarádského do důvěrného. Neumím flirtovat, neumím jen tak mezi řečí pozvat na kafe, do kina, prostě neumím sbalit ženu. Což by v dnešní době plné emancipovaných žen, které vás na rande klidně pozvou samy, nemusel být problém. Jenže! Ženy-lovkyně mi moc neimponují. A že jich poslední dobou kolem mě je! Vlastně je to tak, že dnešní ženy buď příliš tlačí na pilu, že všeho (kontaktů, návrhů, nápadů, klidně i sexu) je hodně, nebo projevují totální nezájem. Možná hraný, jak se to píše v časopisech a příručkách, jak mám ale pak vědět, co si můžu dovolit? Jsem vizuální člověk. Většinou už po prvním pohledu do očí vím, jestli má smysl pokračovat. Jestli je pro mě seznamování s věkem těžší a těžší?
Určitě. Cítím, jak stárnu, energie mám čím dál míň, a i když žen kolem mě je víc a víc, po životních zkušenostech jsem opatrnější a nedůvěřivější. Taky si zoufale uvědomuju své zápory: dvě děti, svou zodpovědnost k nim, že jak stárnu, nejsem žádný hezoun. Vím, že bych měl být aktivnější, zatím to ale nedokážu.
HANKA (35)
Na muže, z kterého se vyklube něco víc než známost na jednu noc (někdy na víc nocí), nemůžu narazit už pět let. V čem je problém? Na internetu hlavně v dopisování, kdy si týdny a měsíce vyměňujete vzkazy v podstatě o ničem. Já jsem celkem hrrr, scházím se rychle a ráda, takže často s dost bizarními týpky. Když to vezmu telegraficky a jen za poslední půlrok: Mnoho jich nepřišlo, jeden přišel se psem, co celou dobu vrčel pod stolem, druhý dělal, že nemá peníze a hrabal se v peněžence plné tisícovek tak dlouho, až jsem nevydržela a kafe a vodu za oba zaplatila, další se mě rozhodl ohromit výší svého majetku – kolo za padesát tisíc, telefon za třicet, uklízečka dvakrát týdně plus účty za mobil své bývalé přítelkyně… To nejlepší ale přišlo, když vytáhl mobil, že mi ukáže fotku. Čekala jsem dítě, psa, kočku nebo to kolo… Ale nečekala jsem pračku! Novou pračku za nevím kolik tisíc, s milionem funkcí. Jestli to měl být vtip, na mě nezafungoval.
Mimochodem kafe jsem znovu platila já. Požadavků na partnera mám dost, ale myslím, že to muži vůči ženám mají stejně. Jenom když projedu aktuální inzeráty – štíhlá, atraktivní, sem tam požadavek na velikost poprsí, věk, skoro všichni chtějí „holku do nepohody“ – což je přesně co vlastně? Podobných frází je tam milion. Dost mužů hned on-line mluví o sexu – asi si myslí, že se „zoufalkyněmi“ ze seznamky to bude jednodušší a zřejmě se jim to vyplácí. Jinak jsou znudění, neschopní vymyslet program, všechno je na mně. Když něco navrhnu, nevidím žádné nadšení, z esemesek čtu spíš povinnost „zase někam jít“. Jako by se vlastně ani seznámit nechtěli. Nebo se mi to zdá?
PAVEL (41)
Nejsem žádný krasavec, ale poslední roky lovím jednu pěknou holku za druhou, aniž bych se extra snažil. Stačí v baru zaplatit jeden dva drinky nebo se přihlásit na seznamku. Sexu můžu mít, kolik chci, ale fajn ženu na společné soužití jsem za tři roky nepotkal. Jímá mě hrůza při představě, jak málo dneska stačí, aby žena vlezla chlapovi do postele. Nevím, odkud se berou řeči o nulovém ženském sebevědomí a mužském narcismu. Poslední dobou mám přesně opačný pocit. Ženy mě za tohle budou nenávidět, ale nepřijde mi statisticky pravděpodobné, aby na světě žilo tolik skvělých, úžasných a vtipných žen a tak málo stejně kvalitních mužů.
Narcismus a pýcha dnešních žen na jejich úspěchy, krásu, rozvoj, ctižádost je do nebe volající. Přitom většina žen je, sorry, holky, úplně průměrných. Chovají se ale tak, že je skoro nemožné udělat jim radost. Nespokojí se s ničím. Všechno je problém. Většina mužů je pod jejich úroveň… Mimochodem, nedávno jsem se bavil s kamarádkou, jaké jsou její představy o ideálním muži: Musí být vysoký, neměl by být při těle. Nesmí být rozvedený nebo mít děti. Měl by být vzdělaný, zcestovalý, úspěšný, mít lepší práci než ona, aby k němu mohla vzhlížet. Taky by měl být rodinný typ, s pozitivním vztahem ke kočkám. Měl by se vyznat ve vínech, která má ráda. Neměl by jí zahýbat. Měl by ji umět rozesmát. Nemusí to být lumen, ale měl by být chytrý. Jen ne chytřejší než ona… Ten seznam byl asi na deset minut. „Neber si to osobně, ale co takhle ideálnímu muži nabídneš ty?“ zeptal jsem se jí a ona odpověděla: „No sebe, přece.“ Tohle je důvod, proč ačkoli překrásná, nikdy nebude moje přítelkyně.
NA NĚČEM SE SHODNEME
Soudě podle toho, co nám popsali oslovení muži i ženy, se v seznamování a randění pořádně patláme. Zajímavé je, že zatímco ženy přičítají svoje potíže s nalezením partnera mužské pasivitě a nezájmu, muži říkají, že ženy se změnily a nikdo a nic jim není dost dobré. Nevadí jim ani tak emancipace, ani soběstačnost, jako spíš to, že ženy mají tak vysoké mínění o sobě a tak nízké o ostatních. Jedna věc, na které se ale shodují obě pohlaví: všichni tvrdí, že chtějí mít po svém boku partnera. Berou to ale skutečně vážně, když jim ke spokojenosti vlastně stačí pár textovek a sem tam sex?
Zdroj: časopis Glanc
