Naučte se bránit sebe i své děti. Odbornice radí: Vysvětlete jim, komu mohou důvěřovat a kdy říkat NE

Pozorování při převlékání, osahávání, nevyžádané doteky, slovní i sexuální obtěžování, exhibicionismus, nucení ke sledování onanie, zveřejňování intimních fotografií. To všechno je sexuální násilí a obtěžování. A samozřejmě tam patří také sexuální zneužívání a znásilnění. Je proto nasnadě, aby se člověk dovedl bránit. Statistiky jsou totiž nelichotivé: ročně je u nás spácháno až 12 000 znásilnění, každá desátá žena byla během svého života znásilněna, 54 % žen se setkalo s minimálně jednou formou sexuálního násilí nebo obtěžování.

HROZBA PRO DĚTI

Sexualizované násilí se bohužel týká i dětí a dospívajících. Nejohroženější skupinou jsou děti ve věku tří až šesti let a dívky ve věku dvanácti až patnácti let. Čeští policisté v roce 2023 řešili 680 případů pohlavního zneužívání nezletilých, z toho 37 případů pohlavního zneužití dítěte předškolního věku. Ve skutečnosti ale budou čísla mnohem vyšší, k policii se nedostane každý útok, oběti zneužívání nebo sexuálního napadení si totiž často nechávají toto tíživé tajemství pro sebe. „Mezi nejčastější pocity patří velký stud, pocit viny, odpovědnosti za tu situaci. Obrovský strach, který se pak mnohdy přelévá i do jiných oblastí života. Lidem trvá, než začnou opět vycházet z domova, než se začnou věnovat jiným činnostem. Cítí ztrátu kontroly nad svým životem, mají pocit, že na nich nezáleží, že si s nimi druzí mohou dělat, co chtějí,“ popisuje Markéta Pekárková, vedoucí psychoterapeutických služeb z organizace proFem. Obětem domácího a sexuálního násilí tato organizace pomáhá už třicet let.

ZNEUŽÍVÁNÍ VE SPORTOVNÍM KROUŽKU

Na základě zkušeností obětí sexuálního násilí vytvořila pro svoji výstavu „Obyčejné předměty, neobyčejná bolest“ i několik modelových příběhů, které ukazují, kde všude se se sexuálním násilím lidé skutečně potkávají. Jeden takový popisuje zneužívání v rámci sportovního kroužku: „Najednou mě chválil, až mi to bylo nepříjemný, a vyhledával mě. Pořád mě poplácával po rameni a asi dvakrát mě nenápadně, aby to ostatní kluci neviděli, plácnul přes zadek. Jednou jsem zůstal v bazénu poslední, protože jsem si dal několik koleček navíc. Trénoval jsem na důležitý závody. Šel jsem pak jako vždycky do sprchy a on tam najednou byl. Přišel ke mně, přimáčkl mě ke stěně, vzal můj penis do ruky…“ Organizace výstavou bourá zažité představy a očekávání, která může veřejnost mít o obětech a podobě sexuálního násilí.

DŮVĚRA SE OTŘÁSÁ

A také upozorňuje na dopady sexuálního násilí a invazivnost, se kterou promění životy obětí od naprostých základů. Stane-li se takové násilí v dětském věku, může to mít nedozírné následky, jak vysvětluje Markéta Pekárková z organizace proFem: „Děti jsou mnohem zranitelnější než dospělí lidé, a pokud útok přijde ze strany dospělého, natož třeba známého, narušení pocitu bezpečí a obrovský strach může být mnohem hlubší. Mnohem hlouběji může u dítěte zakořenit pocit špatnosti sebe sama. Děti se obviňují: můžu si za to sama, asi jsem udělala něco špatně apod. A zároveň je to zablokuje v tom, že si nebudou říkat o pomoc. Navíc se následně může rozjet kaskáda potíží v dalším vývoji, například bude narušené navazování vztahů s kamarády, školní prospěch, rozvíjení vlastních dovedností, vlastních koníčků i vlastních hodnot.“ Organizace pomáhá lidem, především ženám, nad šestnáct let. Se zkušenostmi s obtěžováním dětí se proto setkává skrze vyprávění svých klientek, ze kterých podle Pekárkové vychází, že nejčastějším pachatelem sexuálních útoků je někdo, koho oběť zná. „Statistiky si nevedeme, ale z vyprávění klientek se dozvídáme, že se to děje, útočníky bývají například trenéři.“

NÁSILÍ ZAČÍNÁ NENÁPADNĚ

S případy nevhodného chování k dětem se často svěřují studentky i Jasmíně Houdek, která stojí za iniciativou Moderní sebeobrana: „Jedna maminka mi vyprávěla, že její desetiletý syn chodí do skauta. A když jezdí na skautské pobyty hlavní vedoucí, dospělý muž, tak tam před dětmi chodí nahý a říká jim, že nahota je přirozená a že jako správný chlap se toho nebojí. A vlastně tím motivuje děti, aby se taky svlékly a chodily s ním nahé. Nebo mi klientka vyprávěla o tom, že fotbalový trenér jejich syna dlouho objímá dvanáctileté kluky. Není to poplácání po rameni jako dobře, to se ti povedlo, ale je to takové slizké obejmutí, které se dětem nelíbí. A proto se doma svěřili. Paradoxem je, že většina lidí se bojí, že je někdo přepadne v noci v parku, ale my jim vysvětlujeme, že větší pravděpodobnost je, že jim ublíží někdo, koho znají.“ I proto se Jasmína Houdek se svým mužem Pavlem Houdkem snaží šířit osvětu v oblasti sebeobrany, učí veřejnost, jak se postavit násilí a obtěžování, jak si fyzicky i slovně hájit hranice a jak případný blížící se útok poznat. „Násilí nezačíná tím, že vás někdo drží pod krkem nebo do vás buší pěstmi. Začíná tím, že na vás zírá nebo utrousí podivnou průpovídku. V rámci moderní sebeobrany učíme lidi, aby zvedli hlavu, zvedli hlas a použili krizovou komunikaci, aby se z té nepříjemné situace dostali.“

close

5 tipů na úzkost: Výbuchu emocí lze předejít. Naučte se uzemnit. Pomůže dýchání, pes či technika smyslů

gallery 4

DŮLEŽITÉ JE VĚDĚT

Vzdělávání jako formu prevence vidí jako vhodné i psychoterapeutka Markéta Pekárková. Společnost by podle ní měla vědět, jaké chování je nepřípustné a jak se zachovat, pokud se děje něco, s čím nesouhlasíme, co se nám nelíbí. „Musí být jasné, že násilí, nátlak jakoukoli formou odmítáme. Lidé, kterým se něco takového začíná dít, musejí vědět, že mají za kým přijít. Je důležité, aby věděli, že je vyslechneme. Děti musejí vědět, za kým můžou v případě problému přijít ve škole. A musejí vědět, že je v pořádku ozvat se, pokud se jim děje něco špatného nebo něco, čemu nerozumějí.“ Za zásadní vidí obě oslovené odbornice roli rodičů. Rodiče mají dětem vysvětlit, jaké chování je ještě v pořádku a jaké není.

„Měli bychom s dětmi mluvit o tom, kam jim může kdo sahat. Například že učitel nebo učitelka, trenér nebo trenérka jim může pomoct zapnout mikinu, ale už se nemůže dotýkat dítěte na jiných místech, třeba na zadečku. Paní doktorka, když jdeme do ordinace spolu, ta se může dotýkat, ale praktikant na táboře nemůže atd. Musíme děti podporovat v tom, že jejich tělíčko je jejich a že jsou lidi, kteří nemají právo po nich cokoliv chtít. Musíme je naučit, že autority se slepě neposlouchají a že je to v pořádku,“ upřesňuje Pekárková. Jasmína Houdek přidává ještě další radu – vysvětlit dětem, kdo je zlý a kdo hodný člověk: „Dětem bychom měli vysvětlit, komu mohou důvěřovat a komu ne. Že cizí člověk není jenom úplně cizí člověk, kterého potkají na ulici a už ho nikdy nevidí, ale že cizí člověk je i kurýr, který nám vozí nákup, soused i vedoucí na nějakém táboře. Že vlastně cizí člověk je i ten, koho potkávají pravidelně. A pak je potřeba říct, kdo je zlý. Zlý člověk není vždycky jenom zarostlý pán v černém kabátě. Můžeme jim to vysvětlit třeba skrz pohádky. Mám pětiletou dceru, miluje Ledové království a tam je princ Hans, který je ze začátku šarmantní, krásný, hodný. Hned žádá princeznu o ruku. Pak se ale ukáže, že s ní celou dobu manipuloval, že chtěl jenom vládnout a získat království. Tímto příkladem můžeme dětem předat to, že zlým člověkem je i někdo, kdo se tváří, že je hodný. Že to může být i někdo, s kým je sranda, kdo říká vtipy, kdo si s nimi hraje, koho mohou vnímat jako hrdinu nebo hrdinku. Přesto i takový člověk jim může ublížit.“ A velmi důležité je podle Houdek, aby se v oblasti sebeobrany a nastavování hranic vzdělávali i dospělí, kteří pak mohou jít dětem příkladem: „Pokud moje dcera vidí, že dokážu říct člověku, který je na mě oplzlý: nechte toho, takhle se ke mně nechovejte, bude to pak dělat taky.“

OBRANNÁ REAKCE: ZAMRZNUTÍ

Tento rok došlo v Česku k zásadnímu legislativnímu posunu, co se týká definice znásilnění. V trestním zákoníku nově budou jako znásilnění definovány i ty situace, kdy se oběť nebrání, protože je paralyzovaná, nebo kdy vyjádří nesouhlas. Nově schválená redefinice znásilnění totiž myslí na tzv. zamrznutí, které je u obětí sexuálního násilí velmi časté. „Tzv. zamrznutí neboli ustrnutí, paralýza je jednou z nejčastějších instinktivních obran organismu při sexuálním násilí. A považujeme to za jakýsi instinkt, protože při napadení nikdy nevíme, kam až to násilí zajde. Mnohdy ženy zažívají opravdu až strach o život. Pokud náš mozek vyhodnotí, že útok ani útěk nemá smysl, tak spustí mechanismus zamrznutí,“ vysvětluje psychoteraputka Pekárková.

Zamrznutí jako obranná reakce

Zamrznutí podle ní funguje jako obranná reakce i u dětí. Odborná veřejnost tuto změnu vítá a věří, že přispěje ke zvýšení ochrany obětí sexuálních trestných činů. „Věříme, že zohlední širší spektrum možných zkušeností těch, co zažili sexuální násilí, a bude tak lépe reagovat na realitu, ve které se toto násilí bohužel každodenně odehrává. Nově by sem tak měly výslovně patřit například situace, kdy má pachatel styk s osobou, která takzvaně zamrzla, nebo s někým, kdo má zdravotní či duševní znevýhodnění a mnohé další. Bezbranné nyní bude automaticky taky každé dítě mladší 12 let. Je také možné, že může více těchto osob motivovat k oznámení trestného činu,“ reaguje na novinku vedoucí právních služeb organizace proFem Petra Presserová. I Jasmína Houdek úpravu legislativy kvituje. „Násilí jako takové to nezastaví, ale bude vyšší oznamovatelnost. To si od toho slibuji já. Myslím si, že by to mohlo přinést lidem pocit, že na nich záleží, že mají nějaké zastání.“ Pro oběti sexuálního násilí otevřela letos organizace proFem unikátní centrum, první svého druhu v republice. Cílem bylo vytvořit místo, kde se oběti budou cítit bezpečně a kde bude vše potřebné na jednom místě, jak upřesňuje Pekárková. „Port nabízí nejpotřebnější služby pro klientky pod jednou střechou. Služby se dobře doplňují. Klientky říkají, že je to místo, kde se cítí bezpečně a kde se jim snáz o těch věcech mluví. Od ledna do konce dubna se na nás obrátilo 316 klientek nebo klientů.“

close

Mentoring jako cesta k lepší práci či sebevědomí. Mentor jen podá pomocnou ruku. Jak to funguje?

CO DĚLAT?

Existuje nějaké obecně funkční doporučení, jak se zachovat, pokud se dozvíme, že někdo z našeho okolí, ať už dítě nebo dospělý, se stali obětí sexuálního útoku?

Psychoteraputka Pekárková tvrdí, že důležité je oznámení nebagatelizovat. Tvrdí, že nám nepřísluší, abychom zjišťovali, co se stalo, jak se to stalo, ale měli bychom zafungovat jako podpora. „Můžeme dát najevo, že nám může dotyčná nebo dotyčný věřit. Můžeme říct např.: Vím, že to muselo být hrozné, jsem tady pro tebe, můžeš mi říct, co se stalo, nebo nemusíš. Můžu udělat cokoliv, co teď potřebuješ. Můžu s tebou někam zajít, můžu najít nějakou organizaci, která ti pomůže apod. Ale zároveň musíme respektovat rozhodnutí toho člověka. Pokud mluvíme o dítěti, tam bych určitě doporučila rodičům zachovat před dítětem klid a říct: Jsem tady pro tebe, teď ti nic nehrozí, můžeš mi povědět všechno, co chceš. Zároveň v té první chvíli nevyzvídat, ale dát jasně najevo, že za dítětem stojíme. Rodiče se pak mohou sami obrátit na některou z organizací pro radu a pomoc.“ Podobně mluví Jasmína Houdek a doporučuje si dopředu zjistit informace o instituci, kam své dítě dáváme: „Pokud máte podezření, že se někdo v kroužku nebo na letním táboře chová podezřele, nenechte to být, doptejte se citlivě svého dítěte, spojte se s dalšími rodiči. A pokud někam dáváte své dítě, ptejte se, jak řeší např. zranění, jak by řešili šikanu, případné nežádoucí jednání ze strany vedoucích. Klaďte otázky, protože podle toho, jak člověk reaguje, vidíte, jestli jste na dobrém místě, nebo ne. Pokud bude říkat, to se u nás neděje, to se tady v životě nestalo, tak kecá, protože všude, kde je kolektiv, kde jsou děcka a kde jsou dospělí, tak se tam dějí nějaké nežádoucí jevy, to je prostě přirozené. Ať už je to šikana, ponižování, nebo obtěžování.“

Se sebeobranou, a to především i tou psychickou, slovní, by se podle Jasmíny Houdek měla seznámit celá společnost. „Nemůžeme ženy vzdělávat s prevencí a muže nechat ladem. To by pak nefungovalo. Téma prevence ve smyslu toho, jak použít hlas, jako se bránit, jak si hájit hranice, musí slyšet každý člověk. Protože jenom tak můžeme udělat skutečnou změnu ve společnosti. Sebeobranu bychom ideálně měli učit už malé děti. Protože když se to naučíte jako malá holka nebo malý kluk, nestane se z vás oběť, ale nestane se z vás ani agresor.“ Dnes už se Moderní sebeobrana vyučuje jako předmět na vysoké škole, Houdkovi usilují o to, aby se dostala i na základní školy. Do té doby je to podle Jasmíny Houdek ale zase na rodičích. „Pokud dítěti někdy někdo řekne: zůstane to jen mezi námi nebo je to tajemství, nikomu to neříkej, tak dětem řekněte, aby okamžitě běželi za vámi a řekli vám, o co jde. Protože to bývá častá kamufláž násilníků a agresorů, zavazují tím děti k tomu, aby nikdy nepromluvily. Nebo když někdo chce být s dětmi o samotě, například je často žádá, aby s ním odnesli věci do kabinetu, v tělocvičně uklidili nářadí jen ve dvou, tak tehdy by se děcko mělo mít na pozoru, protože to normální není. A když se dítěti něco nezdá, je dobré naučit je jednoduchou větu – Tohle nechci! nebo jen obyčejné ne! A naučte děti, ať si před sebe dají i ručičky, protože to je silné gesto, které jasně vyjadřuje odmítavý postoj, zafunguje i ve chvíli, kdy má dítě slabý hlásek. A když se to naučí už v mládí, tak to bude používat celý život.“

Zdroj: iGlanc.cz, časopis Glanc