Pravdou zůstává, že přesně to jsem ve svém dětství zažívala já. Můj otec nepřeložil doma stéblo stéblem, neuvařil si ani čaj a po večeři nás děti vykazoval z obýváku se slovy: „Hovorna je vedle!“ aby měl klid na televizní programy. Mám-li být upřímná, podobný model, založený na rolích muže a ženy, jsem přenesla i do své rodiny, protože jsem se nejraději o vše starala sama. Ale přesto jsem svoje syny vedla k samostatnosti, uměli se o sebe postarat a pomáhali mi s úklidem. Jeden z nich dobře vaří a kompletně zvládne celou domácnost. Pokud je třeba, ten druhý je na tom podobně, i když s kuchyní moc nekamarádí. A takhle pomalu, nenásilně, přebírají muži role svých partnerek.

Nejistá práva žen

 Ženy žily po dlouhá staletí ve stínu mužů, vzdělávány byly doma nebo v klášterních školách, vedeny především k tomu, aby byly – ženami. Marie Terezie sice uzákonila povinnou školní docházku, ale mnohde nebyla respektována, a když už, pak byla výuka dívek na mnohem nižší úrovni než výuka chlapců. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy poprvé přijala ženy jako řádné posluchačky v roce 1897 a pět let nato mohly první ženy na Univerzitě Karlově studovat i farmacii a medicínu. A protože ve vzdělání ženy za muži pokulhávaly, nemohly se uplatnit pracovně jako oni, a když byl muž živitelem rodiny, od ženy se očekávalo, že se bude starat o vše ostatní – domácnost a děti. V tomto směru je dnes postavení žen a mužů rovnocenné a není nezvyklé, že žena studuje třeba jadernou fyziku. Problémem ale zůstává ohodnocení její práce, ještě stále se stává, že má žena na stejném místě jako muž nižší plat. Přestože žijeme v osvícené době, v některých koutech světa ženy za svoje práva musí bojovat.

Hlava rodiny

Kuriózní je premisa, která stále přetrvává, a sice to, že „muž je hlavou rodiny“. Sice můžeme vtipně přidat „a žena krkem, který tou hlavou hýbá“, ale dobře víme, že to nemusí být tak úplně pravda. Někteří muži ještě stále razí zásadu, že oni budou o všem rozhodovat a jejich žena se jim bude podřizovat. Pro muže je ovšem někdy velice těžké se nové době, která se, pokud jde o roli muže a ženy, překotně mění, přizpůsobit – ať už je to dáno výchovou, samotným založením muže nebo kamarády, kteří ho, ve chvíli, kdy od něho jeho manželka očekává, že si s ní rozdělí napůl domácí práce, popichují slovy: „Přece si nenasadíš zástěru, nejsi žádná hospodyňka!“. A má si muž skutečně obléknout zástěru nebo se postavit k žehlicímu prknu? Nebo je to jednou provždy záležitost slabšího pohlaví? Na to je jednoduchá odpověď – záleží na něm a jeho partnerce, jak se na organizaci prací v domácnosti dohodnou.

Psycholožka PhDr. Jitka Douchová

Muž jako živitel byl hlavou rodiny po dlouhá staletí, ovšem tehdy šlo o mnohem podstatnější věci než dnes. Rozhodoval o tom, kdy se bude sít, kdy sklízet, jak se úroda rozdělí, staral se o to, aby on, jeho družka a děti žili v pohodě. Později, během průmyslové revoluce, to byl většinou opět on, kdo nosil domů peníze. Ano, ženy byly do jisté míry utlačovány, ale byly na svém partnerovi – a často i na jeho rozhodnutích – existenčně závislé. To už dnes neplatí, a pokud se nějaký „pán tvorstva“ staví do role hlavy rodiny se vší vážností, pak to většinou bývá muž, který si není sám sebou jistý nebo je žárlivý a z toho důvodu chce mít vše pod kontrolou.

Muž na mateřské

Stalo se trendem, že muž je se svojí ženou u porodu. Nic proti tomu, pokud je to vůle obou, ovšem nezřídka se stává, že budoucí matka na svého partnera tlačí a nutí ho k tomu a ten se pak z jejího požadavku těžko vyvlékne. Porod byl ale odjakživa věcí žen, budoucí otcové přímo u něho nebyli, vykázáni porodními bábami za zavřené dveře. Ale každopádně je to věcí jen těch dvou, kteří čekají dítě a ideální je, když se na tom, jak bude účast otce u porodu probíhat, domluví co nejdříve. Podobně se můžeme zamyslet nad tím, zda má být otec na rodičovské dovolené (a dokonce může být i na mateřské na základě písemné dohody s matkou dítěte). Stále více mužů tuhle možnost využívá, i když názory na ně se různí; jedna žena v diskuzi prohlásila, že by to jejího muže degradovalo, jiná, že je to sexy. Za rozhodnutím, že bude s dítětem doma otec, jsou převážně finanční důvody – a je to rozumné řešení, pokud žena vydělává víc peněz a mladá rodina je, jak bývá dnes zvykem, zatížená hypotékou. Ale určitě stojí za uvážení i to, zda otec dítěte o to stojí a zda takové uspořádání nebude mít negativní dopad na vztah mezi mladými rodiči. Někteří muži nelibě nesou úspěchy svých žen, nemluvě o tom, že na vyrovnání se se stereotypem domácích prací je od přírody lépe naprogramovaná žena.

Panenku nebo autíčko?

Napadlo vás, že už od mala jsou chlapci i děvčátka ke svým rolím vlastně vychováváni? Holčičky jsou růžové, chlapečkové bleděmodří a hračky jim podsouváme přesně podle jejich budoucí role: Dívenka dostává panenky, kuchyňky, a když už stavebnici, tak takovou, aby se z ní postavil domeček i s pokojíčky. A kluci? Jejich doménou jsou auta, bagry, stavebnice strojů, policejních stanic či aut a letadel, a vůbec cokoli, co lze smontovat nebo rozebrat. Holčička je vychovávána ke své mateřské roli, muž k roli budovatele.

Nemůžeme se pak divit tomu, že se muži v dospělém věku brání, když od nich žena chce, aby na sebe přebrali část povinností v domácnosti. Pokud je k tomu nevedla jejich matka a všechno dělala sama, pak nelze předpokládat, že se muž sám chopí vysavače, prachovky nebo žehličky. Ale faktem zůstává, že práce, které nejsou příliš kreativní, jako třeba úklid, by žena na muži měla nechat. Kapitolou samou o sobě je ale kuchyně. Od té doby, kdy se objevili kuchaři jako Jamie Oliver či Láďa Hruška, považuje řada mužů skoro za svoji povinnost chopit se vařečky – ale většinou jen občas. Udržovat oheň pod kotlem bylo sice odjakživa doménou ženy a dohled nad „spižírnou“ měla také ona, ale proč nedopřát muži tu rozkoš tance s vařečkou? Na druhou stranu dnešní mladí muži poměrně běžně žijí sami – a tak je jen logické, že se naučí kompletně obstarat svoji malou domácnost, a pak už jim není zatěžko rozdělit si úkoly se svojí partnerkou. Role muže a ženy se promíchaly a stejně jako jakýkoli jiný pokrok ani tenhle nejde zastavit. A nakonec – jak to bude nebo nebude, to si mohou dva lidé rozhodnout přece sami, ne?

Zdroj: iGlanc.cz