S mým mužem se doma hádáme úplně minimálně. Vlastně vůbec. Vzpomínám si na dvě hádky – ta první se stala se před lety ve Francii, kdy jsme se nemohli dohodnout, čí byla vina, že jsme zahnuli doleva místo doprava a ztratili asi čtvrt hodiny času, další se stala nedávno před večeří, když jsem míchala bramborovou kaši metlami, které jsou podle mého muže určené výhradně na dezerty. „Víš, co je zvláštní, že moje máma jimi míchá kaši celej život a jedl jsi ji,“ zvyšovala jsem hlas, zatímco můj muž brunátněl a křičel: „Těmahle metlama? To ví přece každej, že tyhle jsou JENOM na dorty. Proč by v té krabici byly ty metly asi dvoje? To ti nikdy nedošlo?“
No, zkrátím to. Nechala jsem kaši kaší, urazila se a šla hledat na internetu důkaz o tom, že „moje metly“ jsou „ty správné“. Myslela jsem si, že jsem jediná – postižená, která řeší takové hlouposti, jenže čtením různých diskuzí se mi otevřely úplně nové obzory. Obzory toho, jak prádlo na šňůře musí být připevněné zásadně kolíčky stejné barvy, jak se džus k snídani lije výhradně do hrníčku („Jak ho jenom, proboha, může pít ze sklenice?!“ rozčilovala se Věra, a já dostala sto chutí se s ní taky pohádat, že jenom a zásadně ze sklenice!), jak se má SPRÁVNĚ odvíjet toaletní papír (ke stěně, nebo od ní?), loupat banán (od stopky, nebo z druhého konce?) a milion dalších věcí.
Dokonce jsem díky tomu objevila blog Two Kinds of People, kde jejich tvůrce vtipnými ilustracemi znázorňuje, že ať vezmete cokoli, na světě jsou jen dva druhy lidí – jedni to dělají nějak a druzí přesně obráceně. Vezměte si třeba takový meloun! Jsou lidé, kterým zrníčka nedělají problém, a pak ti, kteří než se do melounu zakousnou, je z něj odstraní. Nebo máslo! Jedni ho krájejí pouze ze strany a nesnesou díru vydlabanou shora. Druzí nechápou, jak může někdo máslo krájet ze strany, když je tak zřejmé, že správně se dlabe shora. A podobných příkladů je milion.
Díky Two Kinds of People jsem zjistila dvě věci: 1. jsem úplně normální, když míchám bramborovou kaši metlami na sníh z bílků (nebo to jsou metly na kaši?) , 2. jsem úplně normální, neboť každý ZDRAVÝ jedinec má své drobné podivnosti, aby přežil v tomto světě, a jsem úplně normální, když mi dělá radost číst si o nich na internetu a zjistit, že v tom nejsem sama.
CO TO VLASTNĚ DĚLÁME?
Musím se k vám k něčemu přiznat. Mám toho víc než metly na bramborou kaši nebo džus do sklenice. Například se hrozně bojím létat, a tak se před každým letem loučím s domovem. Moje kamarádka zase děkuje svému autu pokaždé, když ji dopraví do cílové destinace. Otočí klíčem a poplácá přístrojovou desku. Taky mě hrozně zlobí, že kdykoli přijedu k rodičům a chci použít jejich zubní pastu, vždycky se odvíjí od konce vpřed a okraj můj tatínek navíc pečlivě zahýbá, až je z pasty taková miniatura, že člověk aby ji na umyvadle pomalu hledal lupou. Já totiž mačkám pastu pěkně zprostředka!
Párkrát už jsem tyhle malé úchylky zaregistrovala (třeba když jsem své americké rodině přivezla krabici lázeňských oplatků a dívala se, jak jeden z jejích členů okusuje kolečko tak dlouho, až ho nemá za co vzít, zatímco druhý se bez okolků zakousne do celé oplatky), ale až do hádky s manželem jsem jim nepřikládala výraznou pozornost. Připadalo mi, že většinu věcí dělají všichni ostatní stejně jako já, a když ne, buď mě to ani netrklo, nebo pokud ano, považovala jsem je za divné. Ne sebe. Ty druhé.
Co to vlastně je, tyhle… Jak to nazvat? Úchylky? Rituály? Zvyky? Podivnosti? Koučka Eva Marková, která mimochodem nikdy nenechává neuklizený byt, kdykoli někam odchází, říká, že většina těchto věcí jsou obyčejné zvyky. „Něco nám evokují, k něčemu nás poutají úplně mimoděk a my si ani neuvědomujeme, že naše jednání se třeba něčím vymyká. Z toho pak vznikají věty typu: Grilovanou krkovičku jedině z grilu, jinak to není krkovička. Samozřejmě že krkovička je to pořád, stejně jako džus chutná z hrnku i ze sklenice nejspíš úplně stejně. Rozdíl je v emoci, kterou u toho prožíváme.“
PROČ TO DĚLÁME?
Většina těchto malých zvyků nebo rituálů je naprosto neškodná. Jediné, co způsobují, je ztráta času, nepochopení nebo manželská hádka. Kde se vzaly? Některé z pověrčivosti, jiné z rodiny, další nevysvětlitelným způsobem od nás samotných. „Jsou lidé, kteří vyžadují, aby jim takzvaně někdo plivnul přes rameno před nějakou důležitou událostí. I když tento rituál na výsledek nemá vliv, byli by výrazně nesví, kdyby jim chyběl,“ říká Eva Marková.
Totéž zaznamenala u žen, které tvrdí, že vracet se pro něco přináší smůlu až neštěstí. „Znám pár žen, které vyjdou bez deštníku z bytu, před domem zjistí, že prší, ale pod hrozbou velké pohromy raději zmoknou, než aby se vrátily. Já jsem takhle jednou zapomněla deštník na návštěvě u kamarádky. Asi po pěti minutách jsem se pro něj vrátila. Dana mi řekla, ať se zuju, jdu do pokoje, sednu si a napiju se. Udiveně jsem poslechla. Pak s úlevou prohlásila: Tak, a už můžeš. To se musí uzemnit. Sednout si, zout boty, něco požít. Tím se ruší ta smůla, to je, jako bys neodešla.“
Psychologie říká, že potřeba stability a bezpečí je pro člověka jedna z nejdůležitějších. Což mě vede k otázce (když to přeneseme do moderní doby), jestli se stabilita a bezpečí mimo jiné neskrývají právě ve zvycích, rituálech, jistém stereotypu? Trochu paradox, když si vezmete, jak mohutně proti nim dneska bojujeme. Všechna ta hesla „dělejte věci jinak“ a podobně.
Pravda, neměnné opakování téhož z nás dělá trochu roboty, na druhou stranu je to tak bezpečné a uklidňující! A na stereotypu je dobré i to, že se z něj dá občas vybočit, což by bez stereotypu šlo velmi těžko. Evidentně se ukazuje, že ho v nějaké formě potřebujeme - něco stálého, známého, na co se můžeme spolehnout, protože to tak podle našeho subjektivního vnímání prostě funguje. Třeba že mýdlo se nachází vždycky a jenom na levé straně umyvadla. Že knihy jsou v poličce srovnané podle velikosti. Že hrníčky od čaje jsou v myčce vždycky nahoře!
JSEM NORMÁLNÍ?
Klid. S velkou pravděpodobností jste normální. Ano, i když vylizujete talíř. I když zadržujete dech, dokud neujdete určitou vzdálenost pěšky. Ano, i když nešlapete na spáry v chodníku. Ano, i když… (dosaďte cokoli).
Věc se má tak: Každý máme právo na soukromý rituál, a pokud při tom nikomu neškodíte, klidně si rovnejte ponožky podle barev nebo hrnky ouškem na západ, loupejte si sušenky Disco a jezte jen půlky s polevou, vykusujte kiwi, místo abyste ho SPRÁVNĚ vyjedli malou lžičkou…
Zpozornět byste podle Evy Markové měli ve chvíli, kdy některý rituál přeroste snesitelnou mez a začne vám negativně zasahovat do života. Třeba když kvůli tomu, že se budete třikrát vracet domů, abyste se přesvědčili, zda jste vypnuli sporák, začnete chodit pozdě do práce, nebo když si celou obědovou přestávku budete mýt ruce atd. Tyhle rituály, kdy si člověk například vsugeruje, že pokud neudělá každou věc třikrát po sobě, zapříčiní hroznou katastrofu, jsou příznakem obsedantně kompulzivní poruchy. Co ji odděluje od neškodné a pověrčivosti a vtipných podivností, je zjednodušeně řečeno to, do jaké míry člověku zasahuje do života. Pokud tak, že nemůžete vyrazit ráno z domova, když před ním stojí zelené auto, je načase navštívit odborníka.
Příčiny obsedantně kompulzivní poruchy jsou zatím neznámé. Často se uvádí třeba to, že si pacienti spojí dvě nesouvisející události – člověk například dostal výpověď v jednu odpoledne a vyvodí z toho, že jednička (popřípadě všechna lichá čísla) jsou pro něj nešťastná, a začne se jim důsledně vyhýbat. Obsedantně kompulzivní poruchou trpí celoživotně 2–3 % lidí, kteří si nemohou sami pomoct, ačkoli jsou si vědomi toho, že podle zdravého rozumu je jejich chování nesmyslné. To je ale řada projevů chování, včetně rovnání obrazů, které visí křivě. Tím to nechceme nijak zlehčovat, jen že svým způsobem „divní“ jsme tak trochu všichni. Kdybychom nebyli, byla by na světě dost nuda.
Zdroj: časopis Glanc, koučka Eva Marková
