Nemusíte studovat psychologii, abyste věděli, že existují různé přístupy k naší psýché. Sigmund Freud tvrdil, že člověk zakládá svoji existenci na touze po slasti, Alfred Adler po moci a pak tu máme Viktora Emila Frankla, jehož názor mně samotné je nejbližší – ten totiž tvrdí, že člověk se pídí, či by se měl pídit, po smyslu svého života. Freud „rovnal“ svoje pacienty pomocí psychoanalýzy, Andler preferoval individuální přístup a Frankl přišel s logoterapií (logos = řecky smysl).
Přemýšleli jste vůbec někdy o tom, co vás na vašem životě nejvíc těší? Pro někoho je to práce, respektive její viditelné výsledky a koneckonců i cesta k nim. Pro jiné práce, a ještě navíc rodina, manželka, děti. Někomu život zpestřují přátelé, zájmy, koníčky nebo třeba krásně rozkvetlá zahrádka. Mnoho lidí se ale, bohužel, potácí v neurózách právě kvůli tomu, že je nebaví práce, kterou dělají anebo je netěší jejich soukromí. Na obojí je snadný lék, je prostě třeba s tím něco udělat, svůj život změnit. Ale existuje ještě jedna varianta; lidé, které práce baví a naplňuje a jsou díky tomu po celý pracovní týden v pohodě. Když ale přijde víkend, jsou nešťastní z toho, že nemají do čeho píchnout. Ať už žijí sami, nebo s rodinou.
I slunečná neděle je šedivá
Ano, existují lidé, kteří jsou svojí prací polapeni natolik, že ve chvíli, kdy mají volno, propadají trudnomyslnosti a nevědí, co si mají sami se sebou počít. Zkrátka nepatří k těm, kteří se celý týden těší na víkend. Na dny, kdy nebudou muset vstávat v určitou hodinu, spěchat do zaměstnání a tam podávat předepsaný výkon. Naopak touží po tom, aby byl víkend co nejrychleji pryč a oni se zase mohli vrátit do zaběhnutých kolejí. Vyhovuje jim rutina, která jim brání v tom, aby se ve svém životě nějak moc patlali, baví je především jejich práce a neuvědomují si, že jen ona jim ke smyslu jejich života nestačí či jednoho dne stačit nebude.
Nedělní neuróza
Všiml si toho i Viktor E. Frankl a jako první přišel s termínem „nedělní neuróza“. Charakterizuje ji nuda a pocit, že se člověk nerealizuje, najednou má spoustu volného času a neví si s ním rady. Připadá si nevyužitý, zbytečný, marný… Místo aby si víkend užil, těší se do práce, kde bude podávat výkon, za který bude pochválen či ohodnocen. Nedělní neurózou mohou trpět lidé i sezdaní, ale častěji jsou to lidé osamělí, takoví, kteří nemají rodinu, která by je o víkendu zabavila. Mají pocit zbytečnosti, protože je – ve volné dny – nikdo nepotřebuje.
Dovolená za trest
V moderní době postihuje nedělní neuróza také workoholiky, kteří jsou přesvědčeni, že bez jejich nonstop práce se zboří svět, a pokud nemohou v neděli pracovat, doslova trpí a místo, aby se věnovali rodině, vymýšlí si práci, která souvisí s jejich zaměstnáním. Člověka disponovaného k neurózám nemusí ale strašit jen neděle, ale jakýkoli svátek či neplánované volno. Něco podobného nedělní neuróze prožívají i matky dětí, které odjely o víkendu k tatínkovi – a není to dané jen tím, že by trpěly jejich nepřítomností, ale najednou nemají co dělat, nikdo je nepotřebuje a je kolem nich až strašidelné ticho. Anebo rodiče dětí na škole v přírodě či na letním táboře. Na jednu stranu se těší, že si odfrknou, jakmile s jejich dětmi odsviští autobus, ale pokud si neudělají plán, jak stráví darovaný čas, jsou brzy v koncích. První den či dny si možná oddychnou, ale pak přijde prázdno, které je třeba něčím vyplnit.
Není nad to, mít čas sám pro sebe!
Nedělní neuróza je zkrátka typická pro lidi, kteří mají svůj život nalinkovaný, vědí přesně, kdy se co bude odehrávat a cokoli, co naruší jejich zaběhnutou rutinu, je vykolejí – a někdy až tak, že přijde bolení hlavy, žaludku, třesavka či jiné psychosomatické projevy neurózy. Pak je třeba se zamyslet nad tím, kdy a proč se to stává a s tím může nejlépe pomoci psycholog. Ne každý si totiž uvědomí, že důvodem jejich problémů je zaměření se jen na jeden aspekt jejich života, ať už je to práce nebo rodina. A pokud právě absentuje, nedokáží se s tím vyrovnat.
Psycholožka PhDr. Jitka Douchová:
„Nedělní neuróza je únik od sebe, strach být sám se sebou. S každým strachem se musí bojovat, aby nás nepřemohl, a někdy je to kupodivu opravdu docela složité. Nedělní neuróza je strach z osamělosti a z toho, že mám sám sobě zbýt. Každý, kdo ví, že toto zná, by měl mít dopředu připravený scénář, co dělat, aby strach ze samoty překonal a stihl se podle předem připraveného scénáře těšit. Nedělní neuróza nepostihuje jen výrazně výkonově zaměřené lidi, ale i lidi úzkostné a osamělé. Denní pracovní rytmus jim určuje řád i lidi, s nimiž se, chtě nechtě, setkávají. Ale víkend je často trpkou konfrontací s tím, že vlastně nemáme žádné přátele, kteří by chtěli svůj vlastní čas strávit dobrovolně právě s námi Tráví ho s námi v práci, protože je to jasná danost. Neboli je to někdy i bolestné zrcadlo do toho, jak nás vidí druzí, jak jsme pro druhé sociálně atraktivní. Ale bojovat se dá absolutně se vším. Se vším.“
Maminky, které jsou najednou bez dětí, by měly volný čas využít samy pro sebe, workoholici by měli vypnout a věnovat se činnosti na hony vzdálené jejich profesi. Nejhůř jsou na tom lidé hyperaktivní; ti, jestliže najednou nemají nic na práci, znejistí a marně budou hledat důvod své nepohody. Taková neuróza může, bohužel, zkazit hyperaktivnímu člověku i dovolenou, pokud na ni pojede s někým, kdo bude chtít ležet na pláži a nedělat nic, na rozdíl od jeho kolegy či partnera, který musí být neustále v akci. A přitom je lék na ni jednoduchý, vždyť máme tolik možností, jak trávit smysluplně volný čas! Jde jen o to, aby ti, kteří jí trpí, našli činnost, která je bude bavit a na kterou se budou těšit – stejně jako v pondělí do zaměstnání či na děti navrátivší se z prázdnin domů.
Zdroj: iGlanc.cz, http://www.jitkadouchova.cz/index.php
