Provází nás celý život, a když je třeba, stává se naším pokojíčkem, kde je teplo a klid. Vybrat nejkrásnější větu mého života bylo až překvapivě snadné.

Mohl se jí stát klidně nějaký pěkný citát, který se nás snaží přesvědčit o tom, že každý další den je růžovoučký. Nebo citát, který nás upozorní na to, že pokud takový den nemáme, tak je s námi něco špatně a měli bychom se přičinit o to, aby byl lepší, krásnější. A co třeba citát oštemplovaný jménem nějakého velikána, třeba Winstona Churchilla? Jeho věty, často vytržené z kontextu, nás provázejí od základní školy a dají se naroubovat na nejrůznější situace našich životů. Hledáme v nich hloubku i záchranu. Například tahle, v anglosaském prostředí hojně užívaná, citace: Mít kuráž znamená promluvit, když je třeba, mít kuráž ale znamená i umění ztišit se a poslouchat, když si to žádá situace. Nebo tady máme citaci Oscara Wilda: Buď sám sebou, protože všichni ostatní jsou už zabraní. Znějí pěkně, jenže oba tyhle citáty, stejně jako mnoho dalších, jež jsou přičítány důležitým figurám naší historie, jsou smyšlené.

Ale ani mezi opravdickými citáty jsem svou nejkrásnější větu nehledala a nenašla. Pro hodně lidí je nejúžasnější věta ta, kterou mají spojenou s něčím velmi osobním. S narozením dítěte, s jeho prvními slůvky nebo třeba se svou vlastní tvorbou. Čím začít, se ptá každý, kdo něco tvoří. Někteří tvrdí, že první věta je při psaní románu nejtěžší. Než ji člověk napíše, nesčetněkrát změní její slovosled, zkouší různé důrazy, aby potom stejně zjistil, že chce začít jinou větou, s úplně jinými slovy a jiným vyzněním. A nakonec text dopíše, vrátí se k té první větě a vymaže ji klidně i s celým odstavcem, někdy i stránkou.

Teprve tehdy se ukáže, jak moc je první věta přeceňovaná. Ne, věty z těch pár věcí, které jsem napsala, pro mě nejsou zas až tak důležité, a už vůbec je nepovažuju za nejkrásnější. A která slova to tedy jsou? Vyslovila je Markéta K., moje učitelka literatury, u první obhajoby mé závěrečné práce. Vůbec na místě neměla být, ale přišla sama od sebe ohlídat situaci, aby se prý nestala nějaká nespravedlnost, protože jsem se pohádala s vedoucí práce. A tak, zatímco jsem se svůj reportážní cestopis snažila obhájit a znovu se s nikým nedostat do křížku, Markéta hlídala, mlčela a potutelně se usmívala. A když se mě oponent štiplavě zeptal, co bych chtěla v životě dělat, Markéta nemlčela a odpověděla mu místo mě: „Vždyť je jí dvacet! Nemůžete po mladých lidech chtít, aby vám řekli, co chtějí v životě dělat, když je všude kolem tolik možností.“

Tak to je ona. Moje nejoblíbenější věta. Je v ní touha zkušenějšího a vzdělanějšího ochránit někoho, kdo je na začátku. Je v ní snaha o to, aby si někdo druhý nepřipadal blbě, i laskavost člověka, který se zajímá o druhé. A je v ní ukryto tolik dalších významů, jež si každý člověk může podle libosti a situace dosadit, ať už je mu dvacet, nebo šedesát a víc. Já jsem tehdy věděla, co chci dělat, stejně jako to vím dneska. Přesto se mi Markétina slova často vybavují a připomínají mi, že kdybych náhodou chvíli nevěděla, kudy kam, tak to vůbec nevadí.

Posílám onu větu dál pro případ, že by si ji zrovna teď někdo potřeboval přečíst.

Zdroj: iGlanc.cz, časopis Glanc