Co je podle vás největší problém současného pohřebnictví?

Na úvod je důležité říct, že mnoho věcí v českém pohřebnictví funguje dobře. Existují poctivé pohřební služby s empatickými pracovníky, kteří odvádějí skvělou práci. Přesto se některé aspekty zastavily v čase. Důvodem je i to, že jako společnost po pohřebních službách nepožadujeme změny. O smrti se často nechceme dozvědět, dokud nás nezasáhne. A když se tak stane, jsme natolik zaskočeni a raněni, že nemáme sílu požadovat něco jiného než obvyklé. Vybočení ze zajetých kolejí v Česku často vyžaduje energii a asertivitu, které v období truchlení chybí

Můžete to popsat od samého začátku?

Často to začíná už v nemocnici, kde není zesnulému věnována potřebná péče. Pokračuje to direktivním jednáním pohřebních služeb: „Takhle to bude a basta.“

Pozůstalí jsou křehcí a zranitelní, potřebují jinou, hlubší péči, pochopení, vcítění. Stalo se například, že si na nás stěžovala pohřební služba s tím, že „Pohřební průvodci chtějí, aby pozůstalí určovali čas obřadu. Čas obřadu přece určuje pohřební služba.“ Jako společnost pohřebním službám někdy přisuzujeme jakousi auru nezávislé instituce. Často opomíjíme, že už samotný název odkazuje na to, že jde o službu. A tomu by měla odpovídat i očekávání klientů.

Jaké máte zkušenosti s pravidly na hřbitovech a smutečními obřady?

Ty bývají často vyprázdněné, nelidské a neosobní: 15 minut v obřadní síni u krematoria, několik písní, řeč, kde se mění jen jména a data, a za sklem už čeká další rodina. Takový obřad může být sice důstojný, ale pravděpodobně nikomu nepomůže.

Na některých hřbitovech platí zvláštní pravidla, která často omezují možnost osobního rozloučení, například zákaz ukládání uren v zimě. Na konci není pro truchlící připravena žádná další péče. Pozůstalí zůstávají často sami a dokonce se od nich odtahují přátelé, protože nevědí, co říci.

Na co si lidé nejčastěji stěžují?

Na odosobněnost obřadů. Mnohým vadí samotná obřadní síň, která na ně působí nepříjemně, depresivně a neutěšeně. Stačí se podívat na prostory, kde se pohřby sjednávají. I ty se někde zastavily v čase. Většinou se nikdo ani nepokouší o to, aby nevypadaly jako skladiště a truchlící se tam necítili sklíčeně.

Častým problémem je necitlivé jednání a komunikace zaměstnanců pohřebních služeb. Je to už výše zmiňovaný direktivní styl bez náznaků empatie. Ten konec konců čiší i z webových stránek mnohých pohřebních služeb. Hlavní pozornost se zaměřuje na položky prodeje spojených s pohřbem. Ale samozřejmě i zde existují výjimky, a my jsme za ně strašně moc rádi.

Proč se držíme tradičních pohřebních zvyků?

Aktuálně nejběžnější pohřby v obřadních síních paradoxně nejsou tak tradiční, alespoň ne ve smyslu dlouhodobé tradice. Jejich podoba vychází zhruba z padesátých, šedesátých let minulého století. Těm však předcházely průvody z domu smutku do kostela a poté na hřbitov. Přitom se odehrávalo mnoho zvyků, které měly přispět k tomu, aby se rozdělila pouta spojující zesnulého s rodinou, sousedy, obcí a nastalo odevzdání duše zemřelého Bohu.

Proč se držíme podoby obřadů vytvořených pro potřeby bývalého režimu?

Je zvláštní, že se pohřebnictví a požadavky klientů po revoluci výrazně nezměnily. Domnívám se, že je to proto, že lidé stále nevnímají pohřebnictví jako službu. Mnoho z nich ani nenapadne, že by jako zákazníci mohli vznášet své vlastní, méně obvyklé požadavky. Představte si, že by všechny ženy odcházely z kadeřnictví s jedním typem trvalé a ani po revoluci by je nenapadlo chtít jiný účes. Absurdní a nepředstavitelné, že?

U nás je patrný ještě jeden trend. Po revoluci jsme se jako společnost nevrátili k církevním obřadům a zároveň jsme ty občanské v obřadních síních nenahradili osobnějšími variantami. Mohu tedy polemizovat s vaší předchozí otázkou, protože v tomto směru se jako společnost často nedržíme žádné tradice. Na obřady jsme v podstatě rezignovali. V některých částech České republiky probíhá více než polovina pohřbů bez jakéhokoli obřadu. To nemá ve světě obdoby.

Jaké máte zkušenosti s tradičními pohřby?

Pokud mluvíme o tradičním pohřbu ve smyslu průvodu z domu smutku, obřadu v kostele a následném pochování na hřbitově, který se prakticky neměnil po dvou tisíciletích až do rozšíření kremace a nástupu komunismu, nemáme s ním žádný problém. Naopak věřím, že svou funkci plnil jako přechodový rituál velmi dobře, podobně jako dnešní církevní obřady. I my obřady v kostele často vedeme, umíme je aktualizovat a udělat je pochopitelné i pro mladší nebo „nekostelní“ hosty. A velmi si vážíme duchovních, kteří nám v tomto ohledu ochotně vycházejí vstříc.

Pokud mluvíme o občanských obřadech, které s nástupem komunismu nahradily ty tradiční a církevní, platí to, co už jsem zmínila. Patnáctiminutové obřady v depresivních prostorech, často s neosobní řečí a poslechem několika ohraných písní, nám nepřipadají jako důstojné rozloučení s blízkým člověkem.

Jsou pohřební služby k pozůstalým citlivé?

Nelze házet všechny pohřební služby ani jejich zaměstnance do jednoho pytle. Práce s truchlícími v náročných emocionálních situacích není snadná. Proto si velmi vážíme těch, kteří to umí a neustále se vzdělávají. Přesto vidíme velký prostor pro zlepšení podpory truchlících v českém prostředí. Z vlastní zkušenosti vím, že necitlivá slova útěchy mohou bolest pozůstalých ještě prohloubit. Je pozitivní, že se toto téma ve společnosti stále více otevírá. Pozůstalí budou přicházet do pohřebních služeb připravenější.

Co měníte na pohřebních rituálech?

Všechny naše služby vycházejí hlavně z požadavků klientů, kteří absolvovali nějaký pohřeb v obřadní síni a ví, že takto se se svými blízkými loučit nechtějí. Pokud jsou jejich požadavky v mezích zákona, vždy se jim snažíme vyjít vstříc, poradit a být maximálně nápomocni. A to někdy už od okamžiků před samotným úmrtím až po realizaci vysněného posledního rozloučení i podporu v následném truchlení. Myslíme si, že umíme pozůstalým naslouchat. Umíme poradit s praktickými záležitostmi, povinnostmi a lhůtami. A hlavně celé plánování obřadu není až tak o tom, co se bude dít, ale o člověku, který zemřel. Co měl rád? Jaké místo by se pro obřad i jemu líbilo? Co ho vystihovalo? Koho by na obřadu určitě chtěl mít? Jakou měl rád hudbu? Měl nějaké oblíbené hudební nástroje? A co by na sebe třeba rozhodně nechtěl prozradit v přednášené řeči?

Na tomto základě vytváříte jedinečný obřad na míru?

Ano, ale všechny mají podobnou strukturu, protože aby byl rituál funkční a pomáhal, musíme ctít tisíciletími ověřené principy. Vždy zahrnuje prvek, který stmelí přítomné společnou aktivitou, léčivým zapojením se. Může to být psaní a pálení vzkazů, posílání lodiček s dopisy po vodě, pouštění balónků, společné zpívání oblíbené písně nebo cokoliv, co rodinu napadne. Přítomní mají také možnost promluvit a říci, co třeba nestihli.

Povedený obřad by měl dát truchlícím prostor nejen k rozloučení, ale i ke smíření – se zemřelým, se sebou samým nebo s rodinou. Smíření je často klíčové, protože odchod blízkého mění náš pohled na svět i nás samotné. Proto připravujeme prostor a čas, aby lidé měli příležitost nejen k formálnímu rozloučení, ale i k hlubšímu propojení. Někdy  může být sladění různých požadavků rodiny náročné, proto se občas konají i dva obřady, aby se vyhovělo všem.

Dbáme také na ekologickou stopu posledního rozloučení, což ocení stále více klientů, kteří tyto otázky berou vážně. Jsme vděční, že od nich dostáváme krásné recenze – motivují nás neustále se zlepšovat

Co by mohlo zlepšit a posunout pohřební průmysl vpřed?

Lidé by se měli začít zajímat o možnosti pohřebních služeb dříve, aby si mohli vybrat rozloučení podle svých přání. Nesmíme se bát, že „se to nesluší“ nebo „co by tomu řekli lidi“. A pokud nám přístup jedné pohřební služby nevyhovuje, nesmíme se bát vyhledat jinou.

Dodržují se v pohřebnictví morální zásady? Jsou rodiny dostatečně informovány o možnostech?

Nejsou a vidíme to sami z překvapených tváří, když říkáme, že obřad nemusí probíhat jen v obřadních síních nebo v kostele. Nelze ale vinit jen pohřební služby – naše společnost se stále neumí bavit o smrti třeba ani s přáteli u piva. Při sjednávání pohřbu se často stává, že vám nikdo neřekne nic navíc, pokud se sami nezeptáte. Jenže když neznáte svá zákonná práva, nebudete se jich ani domáhat. Stejně tak je to s alternativami – pokud neprotestujete, vše proběhne automaticky podle dlouhodobě zaběhnutého scénáře.

Můžeme si být jisti, že se s těly zesnulých nakládá s respektem k jejich důstojnosti?

Pokud má někdo obavy, může se o vše zajímat podrobněji. Je možné být přítomen při oblékání zemřelého nebo při samotné kremaci. Není to samozřejmě pro každého, ale je důležité vědět, že na to máte právo. Historky o záměnách těl jsou spíše mýty ze 60. a 70. let. Důstojné zacházení s těly těch nejmenších, miminek, se teprve začíná zlepšovat. Až od roku 2017 je povoleno pohřbít plod po potratu nebo uměle přerušeném těhotenství, ale stále se setkáváme s případy, kdy s nimi není nakládáno s úctou. Věřím, že se vzrůstajícím zájmem o pohřbívání nejmenších se i tato situace bude zlepšovat.

Respektují pohřební služby kulturní a náboženské zvyklosti?

Nemohou je vždy dodržovat, pokud je neznají, což ale není nutně jejich chyba. Platy pracovníků pohřebních služeb nejsou tak vysoké, aby pokryly večerní studium religionistiky či teologie. My děláme pohřby jako poslání, ale většina z nás má hlavní zaměstnání jinde. Nechceme se stát rutinéry – chceme mít širší přesah a porozumět lidem z různých společenských vrstev, kultur a náboženství. Proto máme v týmu antropology, psychology, teology, ale i manažery. Zkrátka lidi, kteří znají něco jiného a žijí i něčím jiným než jen pohřby.

Je důležité reformovat současné pohřební postupy?

Podle zákona máme v Česku více možností než například v Německu. U nás lze popel rozptylovat třeba na louce, v lese nebo do řeky (samozřejmě se souhlasem majitele pozemku, což lze často zařídit). Popel si můžete vzít sebou a například jej vypustit v balonu, vystřelit do oblak v raketě, nebo jej uložit na hřbitově či na své zahradě. Nebo ho rozsypat pod strom. V Německu popel nesmí opustit hřbitov, což výrazně omezuje možnosti.

Problém však často není v zákonech, ale v našem přístupu. Největší bloky máme v sobě. O smrti se nemluví, lidé se na ni nepřipravují, a nenajdou si předem pohřební službu, protože se obávají, že by tím něco přivolali. A pak, když někdo zemře, nejstarší člen rodiny obvykle zavolá do první pohřební služby, kterou najde v telefonním seznamu, nebo zajde tam, kam „vždycky chodil“. Dostane šanon s parte a rakvemi, vybere, a v úterý dopoledne proběhne rozloučení v obřadní síni.

Bylo by lepší, kdyby se lidé více zajímali o možnosti, které mají, a nebáli se vyjádřit, jaké rozloučení si skutečně přejí. Pohřebnictví má budoucnost v personalizaci, respektu k individuálním přáním a větší otevřenosti v diskusi o smrti.

Seriál Vrať se do hrobu (2)

Tento článek je druhým ze seriálu, ve kterém se společně s Pohřebními průvodci pokoušíme prolomit „hrobové ticho“ a přiblížit témata, která se smrtí a pohřebnictvím souvisejí. Zabýváme se různými aspekty smrti, od osobnostního rozvoje a truchlení až po moderní pohřební rituály a kontroverzní otázky spojené se smrtí.

Zdroj: iGlanc.cz, Adriana Kábová, pohřební průvodkyně pohrebnipruvodci