Odjakživa jsem si přála být zdravotní sestrou
Už jako malá holka si Nikol přála být zdravotní sestrou. Její touha pomáhat zřejmě pramenila z toho, aby zmírnila utrpení druhých i svoje vlastní, které doma denně prožívala. „Můj otec byl alkoholik, tyran, pedofil, odsouzený vrah. Matka trpěla psychickými problémy a schovávala se za mě jako malá holčička,” vzpomíná. Ve třinácti letech s matkou od otce utekly, ale otčím nebyl o nic lepší. Nikdo se za ni nepostavil, nikdy ji nepodpořil.
Přesto Nikol měla svůj sen. Když jí bylo patnáct a čekaly ji přijímačky na školu, samozřejmě si vybrala zdrávku. Tenkrát to byl ještě obor všeobecná sestra. Přišla rána, tři dny před přijímačkami jí matka oznámila, že ji přihlásila na prodavačku. „Prý potřebuje, abych ji začala co nejdřív živit, a navíc jsem prý stejně blbá a na zdrávce bych akorát tak udělala ostudu,” říká zklamaně Nikol. Rok chodila na prodavačku, ale stejně si při první příležitosti potají podala přihlášku na svou vysněnou školu. Jak to matka zjistila, bylo zle. „Denně mě mlátila klackem, stejně tak její manžel, můj otčím. V šestnácti jsem po všem tom týrání, znásilňování a bití utekla z domova.” A tak se napůl uškrcená, jen v bačkorách a s batohem na zádech ocitla na ulici.
Věřila, že bude líp
Nezatížená tyranskou matkou a otčímem s vervou studovala, ale pomoc z domu samozřejmě nepřicházela v úvahu. Musela se o sebe starat sama a všelijak si přivydělávala. V osmnácti musela studium přerušit a nastoupit do práce na plný úvazek. Začala dálkové studium, ale i když to byla dřina, měla svůj sen. „Dělala jsem v té době úplně všechno: pečovatelku, prodavačku, cokoliv, co mi umožnilo studovat. Nejvíce jsem pracovala v nemocnici, abych svému budoucímu povolání byla co možná nejblíže. Než jsem však dokončila studia, změnila se legislativa a ze všeobecné sestry se stal zdravotnický asistent,” vysvětluje Nikol, a tehdy přišla další rána.
Pracovala zrovna na lůžkovém oddělení, když jí pár dnů před maturitou vrchní sestra oznámila, že ji jako zdravotnického asistenta nezaměstná. Potřebovala všeobecné sestry a Nikol by pro ni byla jako zdravotnický asistent jen lepší ošetřovatelka. Dostala na výběr buď výpověď, nebo pokračovat ve studiu na VOŠ. Stejně nakonec dostala výpověď s okamžitou platností, a proto si našla jinou práci u soukromého lékaře. Teď už to bude lepší, říkala si.
Jak šeredně se mýlila
Na jednu stranu se člověk nediví, že po tom všem ji v pouhých sedmadvaceti letech postihla cévní mozková příhoda. Rozsah poškození byl velký, musela se znovu učit chodit. Nevzdala se, chtěla dál vykonávat své povolání snů a věřila. Spěchala do práce tak rychle, jak jen to šlo. Zanedlouho se dokonce vdala, porodila dvě děti, nicméně problémy s tchyní nakonec vedly k tomu, že s manželem nežili šťastně až do smrti. Ale když se po čase konečně vrátila do nemocnice, její sen se začal stávat skutečností, měli sehraný a přátelský kolektiv, do práce chodila ráda. Až do chvíle, než nastoupila nová vrchní sestra z jiného oddělení.
Šikana na pracovišti
Nemocnice je místo, kde se léčí, kde člověk hledá pomoc v nouzi a musí se spolehnout na ostatní. Je proto hořkou pilulkou dozvídat se pravdu o tom, o jak toxické prostředí se v mnoha případech jedná. Český zdravotnický systém má nedostatek nových sester a šikana na pracovišti je jedním z důvodů. Říkáte si, jak mohou lidé, kteří pečují o druhé, léčí je, v sobě nosit zlo? Také mi to hlava nebere. Ale Nikol je spolu dalšími zdravotními sestrami a ošetřovatelkami důkazem, že tady je něco hodně v nepořádku.
„Za zavřenými dveřmi se kromě léčebných procesů odehrávají ještě další příběhy,” říká autorka knihy o šikaně ve zdravotnickém prostředí Blažena Hlasová. Vraťme se ke zmiňované nové vrchní sestře. „Dodělávala si školu, aby mohla být na vyšším postu. Pro běžný provoz byla totálně nepoužitelná, zkoušky dělala několikrát, a protože svou práci nezvládala, vylévala si vztek na nás. Její arogance, zlost a ponižování nakonec ovládly celé oddělení. Brzy jsem odtud odešla jinam,” vzpomíná Nikol.
Začarovaný kruh
Jenže staniční nového působiště byla prý snad ještě horší. Vyhazovala sestry bezdůvodně bez jediného důkazu proti nim, pomlouvala je, nadávala, jak jsou neschopné. I po trestním oznámení se to zametlo pod koberec a ona vládla dál. Po dvou letech se Nikol rozhodla odejít v rámci nemocnice do jiné budovy, ale opakovaně ji odmítali a nevěděla proč. Později se narovinu dozvěděla, že staniční a vrchní sestra o ní do hodnocení napsaly, že je vulgární, nespolehlivá, že sexuálně obtěžuje kolektiv, lehá si k pacientům a odpojuje jim infúze. Nikol se z toho sesypala a skončila na antidepresivech, ale jako matka samoživitelka si nemohla dovolit zůstat mimo dlouho.
Tak to zkusila jinde, v domově pro seniory… vládly tam pečovatelky pevnou rukou. „Na svých devadesát klientů byly zlé, vulgární, psychicky a fyzicky je týraly. Byly jsme tam dvě sestry, já a druhá sestra z Ukrajiny, která toho ovšem sama moc neuměla,” nastiňuje Nikol situaci, o níž podrobně vypráví v knize Pod rouškou šikany. Brzy jí na stole přistála výpověď, pečovatelky se jí zbavily. V druhém domově důchodců to bylo ještě horší, pečovatelky spaly s panem ředitelem, na pracovišti se ztrácely opiáty, a protože tam Nikol ”nezapadala”, ještě ve zkušební době dostala výpověď.
„Poslední šance na práci ve zdravotnictví tady u nás byl už jen ústav pro duševně nemocné lidi. Říkala jsem si, že tam se snad s klienty zachází s láskou a lidským přístupem. Čekal mě ale rychlý konec, který se vejde do pár vět. Naše vrchní sestra byla madam, která nám po večerech jezdila okupovat sesternu se svým milencem a lahvemi vína v rukou. Když už jsem těmto excesům nechtěla dál přihlížet a ozvala jsem se, byla jsem vyhozena,” uzavírá Nikol kapitolu, na jejímž konci opět skončila s pošlapanými sny bez práce. Po čase se od kolegy z onoho ústavu dozvěděla, že slyšel vrchní, jak troubí po celém okrese, aby ji nikdo nezaměstnal, protože je nebezpečná a psychotická.
Za kasou
A tak se žena, která chtěla pomáhat druhým, ocitla za kasou jako prodavačka. „Denně pláču. Budím se v pláči, z práce odcházím s pláčem. Zachránila jsem plno lidí, moje práce mě bavila, zajímala. Mám doma dokonce ocenění od hejtmana. Lékaři a pacienti si mě vždy chválili. Můj život zdravotní sestry však musel takto nemilosrdně skončit,” zoufá si Nikol, pro níž už jsou jediným smyslem života děti. „Nechápu, proč jsou hodné a šikovné sestry zneužívané, šikanované a nakonec pro jistotu vyhozené. Nechápu, proč ve vedení sedí člověk, který nemá ani špetku empatie a znalostí. Proč jsou nemocnice plné sester, které se ani neusmějí, a přitom já bych pro tu práci umřela.”
Nejen skrze příběh Nikol se autorka Blažena Hlasová snaží upozornit na hrůzy, které se nám dějí přímo pod nosem. Proč povolání zdravotních sester, které bylo dříve tak prestižní, na své prestiži dnes tak hluboce ztrácí. „Agresorem byly kolegyně, které jim znepříjemňovaly pracovní prostředí. Mnohé sestřičky tak byly donuceny pracovní místo opustit nebo odejít ze zdravotnictví úplně. Další sestřičky se nyní potýkají s různými psychosomatickými potížemi, které jim brání profesi vykonávat. Některé jsou dodnes v péči psychiatrů a užívají léčiva, která jim pomáhají tuto životní zkušenost překonat,” vysvětluje Blažena Hlasová, která má jako zdravotní sestřička dvacetiletou praxi a zprvu nevěřila, co se děje. Dokud se jí na vlastní kůži nezačalo něco podobného dít.
Zdroj: iGlanc.cz, kniha Pod rouškou šikany od spisovatelky Blaženy Hlasové
