Co si tedy máme vůbec představit pod pojmem neobvyklé sexuální preference? Psycholožka a odbornice na sexuální problematiku Leona Šímová mi pomohla ponořit se do toho tématu trochu hlouběji.

Existují sexuální zájmy zaměřené na specifické objekty

„Pojem, o kterém hovoříme, v zásadě předpokládá, že existuje určitá neobvyklost nebo norma, což je samo o sobě diskutabilní. Ve skutečnosti nevíme přesně, co bychom měli považovat za normální nebo průměrné, aby bylo možné určit, co je neobvyklé. Pokud bychom se ale drželi definice, jak se o ní hovoří v poslední době, jedná se o trvalé vrozené sexuální zájmy jedince. Tyto zájmy mohou být zaměřeny na určité specifické aktivity, jako je například sadomasochismus, nebo na voyaerismus, což zahrnuje touhu pozorovat lidi při sexuálních aktivitách. Existují také sexuální zájmy zaměřené na specifické objekty, jako je fetišismus, nebo to může být zájem o zvířata nebo seniory. Takže kategorizace, kterou používáme, může být specifická pro aktivity nebo objekty,“ vysvětlila Leona Šímová.

Zdroj: VLM

Malířské plátno

Neobvyklé sexuální preference jsou tedy velmi širokým pojmem a je dost těžké se v tom nějak zorientovat. „Může být užitečné zamyslet se nad vlastní sexualitou. Někdy používáme metaforu malířského plátna, kde někteří z nás mají plátno s jednou převažující barvou, například zelenou, což by znamenalo, že se jim líbí romantický heterosexuální sex. Jiní z nás mají na svém plátně více barev, což znamená, že mají zájem o různé věci, jako je fetiš, občasný sadismus nebo masochismus. Proto bych lidem doporučila zamyslet se nad svým obrazem sexuality a zjistit, co všechno na tom plátně mají. A tam můžeme právě vypozorovat třeba i nějakou netypičnost ve smyslu parafilie.“

Související články

Sado-masochistické motivy

Jak a kdy se tedy u člověka netradiční sexuální preference projeví? „Obvykle při nějakém skutečném setkání nebo zážitku s danou věcí či aktivitou. Například se může stát, že v šatníku rodičů objevím kožené oblečení nebo kožená pouta, anebo doma máme koženou pohovku a já si začnu všímat, že mě dotyk tohoto materiálu nějakým způsobem oslovuje. To může být zážitek, který to v nás spustí. Někteří klienti také popisují, že během dospívání měli určité fantazie nebo erotické sny, ve kterých se jim začaly objevovat nebo dokonce převažovat například sado-masochistické motivy. Takže si mohli uvědomit svůj zájem o takové věci právě skrze tyto sny nebo fantazie,“ objasnila Šímová.

Šok a překvapení

Jakmile tedy dotyčný zjistí, co se s ním děje, dalším náročným krokem v tomto procesu je přiznání si toho faktu sobě samému a samozřejmě přijetím. „Pro člověka může být zjištění, že má parafilii, celkem šokující nebo překvapivé, zvláště když se s tím začne ztotožňovat. Vzhledem k tomu, že se jedná o tabu, o kterém se ve společnosti běžně nemluví, například v hospodě nebo na rodinných oslavách, může být na začátku přijetí této součásti své identity komplikovanější. To platí zejména pro parafilie, které nejsou snadno realizovatelné nebo mohou být na hraně zákona, jako je pedofilie, zatímco sadomasochismus může být o něco jednodušší. Z mé zkušenosti mají klienti, kteří u sebe pozorovali nějaký druh fetiše, s jeho přijetím menší problém, protože to není tak spojené se studem nebo stigmatem. Ale obecně lze říci, že mnoho lidí s parafilií si prochází fází, kdy o sobě začínají přemýšlet, zda nejsou nějak divní nebo zda s nimi není něco v nepořádku. Často se v terapii setkávám s otázkou, zda jejich parafilie vznikla v důsledku nějakého traumatu, kterým prošli. Klienti se ptají, proč se to v jejich sexualitě nějak proměnilo. Odpověď je, že i když trauma může být součástí historie některých klientů, nebyla zjištěna přímá souvislost mezi traumatem a vznikem parafilie,“ míní specialistka.

Související články

Blázni a úchyláci

Jít s pravdou ven vyžaduje odvahu a v některých případech ji člověk nikdy nenajde. Nosit takové tajemství, je velmi těžkým břemenem. „Určitě je to tak. Je také důležité zdůraznit, že v sexuologii se přikláníme k názoru, že většina parafilií je vrozená. Když se narodíme s preferencí zaměřenou například na děti, jako je pedofilie, nebo na zvířata, jako je zoofilie, nemůžeme si to vybrat, nemůžeme to změnit ani vyléčit. Musíme se naučit s tím žít. K tomu ještě musíme čelit obrovskému společenskému stigmatu, které tyto lidi označuje za šílené, blázny nebo úchyláky. Nemůžete si to vybrat, nemůžete to změnit. A toto stigma se projevuje i na úrovni zamilování. Zamilováváte se do "nesprávných" objektů a nemůžete s tím nic dělat. Pokud je vaše parafilie exkluzivní, nemáte dokonce ani jinou možnost. Je složité navázat jakýkoliv další vztah. Život s takovou orientací může být opravdu komplikovaný a právě proto potřebujeme mít pro tyto lidi dostupnou pomoc.“

Pokud vás článek zaujal, podívejte se na celý rozhovor s Leonou Šímovou na videu přiloženém výše. Bylo pořízeno v rámci sex konference Pink Expo, zaměřené na sexuální tabu. Dozvíte se v něm mnoho dalších informací o tom, jak parafilici navazují vztahy, kam se obrací o pomoc nebo jak se potýkají se svou odchylkou.

 Zdroj: iGlanc.cz

Související články