Ryan Kramer, třiatřicetiletý vystudovaný letecký inženýr z amerického Colorada, je prvním známým člověkem, který pomocí testu DNA a detektivní práce našel v roce 2005 svého biologického otce. Pět let předtím založil Ryan se svojí matkou Wendy neziskovou organizaci The Donor Sibling Registry, jejímž cílem je propojování lidí narozených z dárcovských gamet (spermií či vajíček) s jejich biologickými příbuznými. Dnes organizace eviduje přes 22 tisíc lidí, kteří se díky tomu spojili se svými biologickými sourozenci nebo rodiči.
Sám Ryan dokázal doposud vypátrat čtyřiadvacet svých nevlastních sourozenců. Úplně toho prvního našel, když mu bylo třináct. „Bylo to, jako bych se na sebe díval do zrcadla,“ řekl Ryan pro televizní stanici NBC News v roce 2019. Najednou seděl naproti někomu, kdo mu byl tak moc podobný. „Připadalo mi to, jako by mi z ramen spadlo závaží.“
ANONYMITA ZARUČENA
Podobné příběhy nemusíme ale hledat jen za oceánem, stávají se i u nás. Jeden takový odvyprávěl loni v létě Český rozhlas. Jeho reportéři našli a mluvili s ženou, která vypátrala přes databázi DNA svoji nevlastní sestru – v Americe. Ženy mají stejného otce, anonymního dárce spermatu, kterého se nyní snaží společně najít. „Dozvěděla jsem se to před třemi roky v létě. Moje maminka o tom nejdříve řekla své sestře. Ona ji poté přesvědčila, aby mi to řekla, že bych měla vědět pravdu,“ popsala Českému rozhlasu tehdy třiačtyřicetiletá žena, jak se dozvěděla, že patří mezi „darované“.
Nejdříve byla v šoku, pak ale přišla úleva a vysvobození. „Protože jsem celý svůj život měla pocit, že nějakým způsobem ke svému otci, který mě vychoval, nepatřím. Kladla jsem si spoustu otázek, jak je možné, že je to můj otec,“ vysvětlovala. A pak přišla touha zjistit, odkud pochází, komu je podobná, kdo je její biologická rodina…
V Česku, stejně jako v řadě jiných zemích, je zaručena naprostá anonymita dárců. Od kliniky, kde k umělému oplodnění došlo, se můžete po svých 18. narozeninách dozvědět pouze určité zdravotní údaje o dárci, jinak nic (navíc jsou to údaje z doby, kdy daný člověk daroval). Ukazuje se ale, že to mnoha lidem nestačí. A způsob, jak se pokusit vypátrat svého genetického rodiče, se pak nabízí přes zmiňované databáze DNA. Ty jsou dnes finančně přístupnější, a tudíž je začíná využívat víc lidí.
Není na tom nic složitého: odeberete si vzorek slin, odešlete ho do laboratoře a po analýze uvidíte výsledky v databázi dané genetické společnosti. Následně si můžete výsledky stáhnout a nahrát do dalších celosvětových databází pro nalezení dalších možných shod. Pokud vaši potenciální příbuzní udělají to samé, můžete se na základě shodné DNA zkontaktovat. V Česku se lidé pátrající po svých příbuzných pomocí testů DNA sdružují zejména pomocí facebookové skupiny Genetická genealogie, která má v současnosti přes 5,6 tisíce uživatelů.
PRÁVO ZNÁT SVŮJ PŮVOD
Debata se poslední dobou točí kolem otázky, co je důležitější: Právo na zachování anonymity dárců, anebo právo dítěte znát svůj původ?
Na jedné straně stojí právo dítěte vědět, odkud pochází, jaké má kořeny, na základě čehož si buduje svoji identitu. Právo na to znát svůj původ najdeme například v Úmluvě o právech dítěte, mezinárodní smlouvě, na jejíž dodržování hledí Výbor OSN pro práva dítěte.
Na druhé straně stojí právo na ochranu soukromého života dárců. „V zákoně o specifických zdravotních službách máme zakotvenou striktní anonymitu celého procesu dárcovství pohlavních buněk,“ vysvětluje právník Jakub Valc z Masarykovy univerzity, který se věnuje tématu asistované reprodukce z pohledu práva a bioetiky. Podle něho se musí v této debatě zohlednit i zájem společnosti na řešení neplodnosti párů a i to, aby rodina mohla nerušeně vychovávat svoje děti.
Některé evropské země, jako například Německo, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko či Velká Británie, se rozhodly striktní anonymitu dárců prolomit. V těchto zemích se tak dnes můžete jako dítě „ze zkumavky“ dozvědět o svém původu ve 14 letech, jinde v 16 či 18, podle národních právních předpisů. Zároveň jste také poučeni, že je třeba respektovat právo genetického rodiče na soukromí a že se může stát, že genetický rodič nemusí chtít „svoje“ biologické dítě poznat. Jasně deklarované je i to, že daná osoba nemá žádné rodičovské povinnosti.
Debata, zda bychom se měli k těmto státům přidat, se u nás vede. Podle právníka Jakuba Valce by bylo pro začátek dobré diskutovat alespoň o kompromisní variantě – a to, že by se anonymita mohla prolomit, pokud by s tím obě strany souhlasily. Darující, pokud by chtěl, by tedy při odběru mohl souhlasit s tím, že ho jeho případný potomek může v budoucnu vypátrat, tj. že by měl možnost získat od kliniky identifikační údaje svého genetického rodiče. Podobnou možnost „volby“ mají v Dánsku. V Česku ale – alespoň prozatím – nic takového možné není.
PROČ SE O TOM BAVIT?
Touha znát svoje biologické rodiče se pojí s otázkou identity. Každý z nás chce znát svoje kořeny, pochopit vlastní příběh a tím pochopit i to, kdo je.
Petra Pávková, která se dlouhodobě věnuje tématu adoptivních a pěstounských rodin a mimo jiné jim pomáhá hledat biologické rodiče (založila kvůli tomu organizaci SEFAM), upozorňuje na dvě věci: Za prvé z její mnohaleté zkušenosti vyplývá, že děti, které nevychovávají biologičtí rodiče, často zpětně říkají, že to tušily. Tušily, že je něco jinak. A za druhé – touha znát svoje biologické rodiče neohrožuje vztah, který má dítě s rodinou, v níž vyrůstá. „Děti touží vědět, jak jejich rodič vypadá, komu je podobný, protože to jako puzzle zapadá do jejich hledání sebe sama,“ říká Petra Pávková s tím, že se na ni čas od času obrátí někdo, kdo je „darovaný“. „Vždycky je ujišťuji, že je v pořádku, že chtějí znát své kořeny a chtějí hledat.“
Jakub Valc upozorňuje ještě na jednu věc: u adoptovaných dětí se v Česku před časem zakotvilo do občanského zákoníku to, že se mají do začátku školní docházky dozvědět, že jsou adoptované. U dětí vzniklých z darovaných gamet ale nic takového stanovené není. Dnes je tedy v těchto případech čistě na rodičích, zda se rozhodnou toto tajemství prolomit.
„Minimálně pro jednoho z partnerů je přijetí darované gamety ztrátou biologické vazby k dítěti,“ přibližuje psychoterapeutka Lenka Pelechová z Institutu psychosociální péče složitou situaci rodin, které nemohou počít přirozenou cestou. „Páry pak pociťují prázdnotu a smutek. Čelí společenskému tlaku, stigmatizaci a zesiluje pocit nedostatečnosti, který postupně vede až k izolaci,“ dodává.
Za Lenkou Pelechovou chodí páry kromě jiného i s otázkou, zda a kdy „to“ potomkovi říct. „Polovina párů, s kterými se potkávám, to říct odmítá, polovina nad tím uvažuje,“ dodává psychoterapeutka, podle které je hlavně důležité, aby se děti dozvěděly pravdu od svých rodičů, a ne od někoho jiného.
DÁREK POD STROMEČKEM
V amerických médiích se před čtyřmi lety objevil ještě jeden zajímavý příběh – který nastiňuje další téma spojené s dárcovstvím. Doktor Bryce Cleary dostal jednou od své ženy pod stromeček možnost analyzovat své DNA. To aby mohl pátrat ve svém rodokmenu po svých švýcarských a irských kořenech. Bryce Cleary byl ale dost překvapený, když se přihlásil na svůj účet na Ancestry.com, kde ho začaly oslovovat jeho děti, jež tu pátraly po svých genetických příbuzných.
O rok později, v roce 2019, se pak Bryce Cleary rozhodl podat žalobu ve výši pěti milionů dolarů na kliniku v Oregonu. Nakonec totiž zjistil, že je otcem nejméně sedmnácti dětí, o kterých nevěděl. Ano, kdysi daroval sperma, ovšem za podmínky, že z něho nebude počato víc než pět dětí a že se narodí matkám mimo severozápad Spojených států. Mnoho jeho potomků, jak posléze zjistil, se ale narodilo přímo v Oregonu… V žalobě je mimo jiné vyslovená obava, že se kvůli tomu zvýšila šance, že se jeho děti budou znát, aniž by věděly, že jsou příbuzné.
„Velká skupina nevlastních sourozenců žijící ve stejné geografické blízkosti by mohla být problematická,“ konstatoval pro NBC News doktor Dov Fox, autor knihy Birth Rights and Wrongs: How Medicines and Technology are Remaking Reproduction and the Law (v překladu Práva a křivky při porodu: Jak léky a technologie mění reprodukci a zákon). „Nejhmatatelnější je, že existuje potenciální riziko náhodného incestu a zdravotních problémů, které by potomci mohli nevědomky mít,“ uvedl Dov Fox.
Problém s dárcovstvím má ale ještě jednu podobu. Pokud neexistuje centrální registr dárců, je těžké pohlídat, aby jeden dárce vědomě neobešel postupně víc reprodukčních klinik. Navíc v Česku dnes není ani uzákoněno, kolik darovacích cyklů můžete absolvovat – pokud o tom někdo rozhoduje, tak pouze samotné kliniky. Právě centrální registr by takovou věc – společně s jasným a zákonem ustanoveným definováním počtu darovacích cyklů – mohl vyřešit a lépe ohlídat, aby jeden muž neměl až příliš mnoho dětí.
MOŽNOST VOLBY
V zemích, kde prolomili anonymitu dárců, klesl jejich počet. Což je silný argument těch, kteří anonymitu dárců chtějí zachovat. Jakub Valc se ale v této diskusi kloní spíše na stranu práv dětí – jeho argument zní, že dítě nemá možnost rozhodnout se o podmínkách svého početí. Dárce naopak volbu má. Má možnost seznámit se s podmínkami darování (tedy i s případnou možností, že ho „jeho“ děti jednou kontaktují), a pokud mu to nevyhovuje, darovat nemusí.
Toto téma leží nyní na stolech českých poslanců. Řeší se v souvislosti s náhradním mateřstvím a případnou změnou legislativy (náhradní neboli surogátní mateřství není dnes v ČR ošetřeno zákonem, poslanci proto diskutují o tom, zda to nezměnit a za jasně stanovených podmínek ho umožnit). „Jsem názoru, že práva dětí mají být na prvním místě. A mezi tato práva patří i to, aby znaly své rodiče,“ napsal Glancu předseda poslaneckého klubu lidovců Marek Výborný, který tuto debatu společně s kolegy loni otevřel.
Zdroj: časopis Glanc, NBC News, Český rozhlas, Lenka Pelechová (psychoterapeutka), Jakub Valc (právník)
