Ten kontrast už nemůže být větší
Pod oknem máme bazén a u něj stoly a židle, na kterých v tento čas ještě pravidelně probíhá doučování. Jedno čínské, jedno korejské a jedno indicko-malajské dítě ve věku mezi sedmi a deseti lety tady pilují matematiku. Proč tak pozdě? Protože čínské a mezinárodní školy, kam chodí, mají od předškolního ročníku vyučování přibližně do půl čtvrté odpoledne. Pak následují kroužky: klavír, housle, francouzština, tenis, balet, programování… hodina singapurské matematiky a pak ještě domácí úkoly. Korejský kamarád mého sedmiletého syna nemůže jít ven, dokud po návratu ze školy nezpracuje minimálně čtyři stránky úkolů v rodném jazyce. Pak má chvíli volno a večer doučování. „To tak mají všichni? I ti, kteří doučování nepotřebují?“ ptala jsem se nedávno svojí korejské sousedky. „Jak nepotřebují? Je snad někdo dobrý úplně ve všem?“ Český rodič by asi řekl, že nevadí, když dítěti nepůjde matika, pokud mu jde skvěle biologie. Hlavně ho nechme být, ať ho nestresujeme, nepřetěžujeme… a podpořme ho v tom, k čemu má sklony. Asijský rodič by se rozzlobil, protože jeho dítě musí být dobré ve všem. V matematice obzvlášť!
Dobrý prostě nestačí
Vzdělávaní zajišťuje v multikulturní Malajsii mnoho škol od místních přes čínské a indické až po mezinárodní. Jejich úroveň je různá, částečné odvislá od toho, co si rodiče školáků mohou dovolit zaplatit. Jsou tady školy mizerné, průměrné i elitní.
Pravdou ale je, že když můj syn nastoupil minulý rok v pěti letech do předškolního ročníku mezinárodní školy, teprve se, stejně jako někteří Američané a většina Evropanů, učil číst. Asijští předškoláci ze zemí jako Korea, Japonsko, Indie, Taiwan, Čína a Singapur už bez problémů četli, jedna jeho čínská spolužačka dokonce Harryho Pottera. „No ještě aby to neuměl!“ svěřila se mi indická maminka Benjamínova kamaráda, „na anglickou fonetiku ho vozím od tří let.“ Tentýž indický spolužák také bez problémů používal trojmístná čísla. Kromě tamilštiny, která je jeho rodným jazykem, mluví plynně anglicky a učí se mandarínskou čínštinu. K povinným třem hodinám týdně ve škole přidávají rodiče ještě dvě v rámci doučování. Protože nestačí být dobrý, je třeba být lepší. Ideálně lepší než desítky milionů Indů a stovky milionů dalších Asiatů, s nimiž bude chlapeček za pár let soutěžit na pracovním trhu o prestižní a dobře placená místa na Západě.
Nejdřív dril a disciplína, pak kreativita a kritické myšlení
Aby děti uspěly, je podle asijských rodičů potřeba znalost světových jazyků, především angličtiny. Proto je v mezinárodních školách v Malajsii tolik čínských žáčků, o něž pečují anglicky nemluvící prarodiče, zatímco rodiče vydělávají v pevninské Číně. Proto je v čínských školách v Malajsii tak velký tlak na disciplínu, výkon a výsledky a od prvního ročníku jsou tam děti jasně srozuměné s tím, že život je soutěž. Proto jsou tam žebříčky žáků podle úspěšnosti, proto je tam co týden nějaká olympiáda, proto moji malajsko-čínskou sousedku pohoršuje můj dotaz, jestli to není v tak malém věku příliš výkonností. „Co jako? Život?“ Ptá se mně, protože moji otázku vůbec nepochopila. A proto někteří rodiče volí kombinovanou strategii. Čínská škola na začátek, aby se dítě dobře naučilo čínsky a zvyklo si na disciplínu, tlak a výkony. Od šesté třídy pak mezinárodní vzdělání, kde se vyučuje v angličtině a klade se důraz na kreativitu a kritické myšlení. K tomu doučování akademických znalostí u bazénu. O letních prázdninách ráno i večer.
Čtyři roky jsem tady psala o různých kulturních rozdílech mezi Východem a Západem. Těžko bych ale našla větší rozdíl, než je vzdělávací systém a pojetí toho, jak svoje potomky připravit na budoucnost, o které skoro nic nevíme.
Bude pro ni výhodnější strategie evropského bezstarostného dětství, nebo asijského urputného drilu?
Zdroj: iGlanc.cz, časopis Glanc, Jana LeBlanc, novinářka žijící v Malajsii
