DOMÁCÍ ZOUVÁNÍ
Tohle je na začátek trochu podpásovka, protože já vlastně nevím, jestli je zouvání zlozvyk. Ve Spojených státech se každopádně většina lidí nepřezouvá a chodí celý den ve venkovní obuvi. Na začátku mi to přišlo dost zvláštní, protože ve spoustě amerických domácností jsou všude koberce, nejlépe světlé a s vysokým chlupem. Ne, Američané nemají doma binec a špínu. Ale taky si říkám, jak můžou mít doma pohodu, když jsou celý den ve stejných botách?
Chápu, že je fajn, když se člověk nemusí pořád vyzouvat, zavazovat si tkaničky, ohýbat se. Ale stejně. Vlastně se mi chce říct, že zouvání beru jako zlozvyk akorát v případě, když k tomu pobízíme návštěvy. Protože obvykle tuhle událost provází dost trapný rituál, kdy dopředu v předsíni předpřipravíme papuče, co jsou buď velké, malé, klouzavé, nebo studené, tak hledáme jiné, které nemáme, takže hosté jdou dál bosky, o čemž se zase půl hodiny debatuje, že si teda měli nechat ty boty a… No měli si je nechat!
NABÍZENÍ JEDNÉ VĚCI TŘIKRÁT
Tohle jsem si uvědomila teprve ve chvíli, kdy jsem začala chodit s cizincem. „Chceš odvézt?“ zeptal se mě třeba. „Ne, díky, já to nějak zvládnu,“ řekla jsem, protože jsem nechtěla dát hned najevo, že bych si přála, aby mě odvezl. Očekávala jsem reakci ve stylu: „Ale tak pojď přece, je to kousek, já tě vezmu.“ Jenže můj budoucí manžel se posadil zpátky na gauč a řekl: „O. k., tak pa zítra.“ Což byl šok. On se nenabídl podruhé!
On mě nepřemlouval, jestli si to nechci rozmyslet, jak to dělá babička, když řeknu, že nechci buchty, a následuje sto padesát: „Fakt ne?“, „Ale prosím tě!“, „Aspoň kousek.“, „Tak fakt si nedáš?“, „Jsou meruňkový, ty máš ráda.“ Myslím, že tohle je český národní sport: přemlouvat, nechat se přemlouvat a pak konečně upejpavě svolit k tomu, co vlastně od začátku chceme. „No tak když teda jinak nedáš…“ Průšvih je, že cizinci tohle opravdu nedělají, a když jednou řeknete, že si něco nedáte, už si to asi fakt nedáte. Anebo místo jízdy autem pošlapete pěkně po svých.
IGELITKY POŘÁD JEDOU
Celkem spolehlivým signálem, jak kdekoli na světě vždycky spolehlivě detekovat Čecha, byla ještě donedávna igelitka. Ano, kdysi nebyly. A když náhodou jo, byla to vzácnost jako hrom. Pamatuju si, jak je naši skládali do úhledného čtverečku a schovávali do skříně. My s bratrem jsme nebyli o nic lepší. Igelitky s některými logy, jako třeba Coca-Cola, jsme dokonce prali v mýdlové vodě a sušili, aby nám co nejdéle vydržely jako nové. Igelitka byla podobně hodnotná jako plechovka, které jste odřízli víčko a udělali si z ní zásobník na propisky.
Ta doba je dávno pryč, ale přátelství Čechů s igelitkou z jakýchsi podivných důvodů trvá. Dobře, už je možná neskladujeme ve skříni vedle zimního kabátu. Ale jinak? Když s ní jde člověk nakoupit, dá se to ještě pochopit. Ale jezdit s ní k moři? Předávat v ní dárky? Chodit s ní do práce nebo nedej bože do kina či divadla? Tak to dokáže snad jen Čech!
JÁ NA TO MÁM!
Češi se rádi chlubí značkami, a to ve většině případů těmi, které jsou ve Spojených státech naprosto průměrné a za oceánem tričko od nich pořídíte zhruba za pět stovek (v Praze ovšem za 1820 Kč…). Každopádně Češi značky milují. V tomhle kontextu je vlastně jedno, jestli je to Guess, Tommy, nebo Prada. Jde o to, mít „něco“ od té a té značky.
Jinými slovy: „Ať je vidět, že je to značkový a něco to stálo.“ To by nikdo na západ od našich hranic nikdy neřekl. Pamatuju si, jak mi jeden britský kolega kdysi vyprávěl, že Češi jsou jediný národ, který záměrně věší kabát tak, aby byla vidět visačka - ať je prostě jasné, že já na to mám.
NEDODRŽOVÁNÍ DRESS CODU
Pořád čtu o ponožkách v sandálech, ale aby bylo jasno, ty nosí ve světě kdekdo. Myslím, že mnohem horší věc je, že v šatníku většiny Čechů viditelně chybí opravdový společenský oděv. A že jim to absolutně nevadí.
Takže když přijde pozvánka na zásadní životní událost, je jasné, že na ni nic nemají a prostě na sebe něco hodí, s tím, že „ony ty rifle nakonec postačí“. Možná ještě otřesnější než jak to „něco“ nakonec vypadá, je fakt, že až na pár výjimek tahle hrůza vlastně nikomu hrůzná nepřipadá, nikoho nevyrušuje a neuráží, a někteří dokonce říkají, že je to cool. V džínách na filharmonii do Rudolfina? Ano, viděla jsem jich tam loni několik. Nedodržený dress code je v tak běžný, že už se za něj nikdo neomlouvá, nikdo ho neřeší a nepatřičně oblečené lidi nikdo odnikud nevyhazuje. Prostě hlavně že je pohoda.
DOMÁCÍ OBLEČENÍ
Žila jsem v několika zemích světa a vždycky mě fascinovalo, jak se tamější lidé od momentu, co ráno vstali, oblékli, jako by šli ven nebo jako by mohla přijít nečekaná návštěva. Nemyslím nijak extrémně luxusně, ale prostě hezky a upraveně. V Anglii, v Austrálii ani v Americe jsem nezažila žádné oblečení „na doma“ a „na ven“, ale prostě – oblečení.
To z Česka mám zkušenost úplně jinou. Vyrostla jsem v rodině, kde když se někam šlo, nestačilo na sebe jen hodit kabát. Museli jsme se převléknout, protože oblečení, co jsme nosili na doma, bylo prostě staré, obnošené a už se nehodilo prezentovat ho jinde než doma. Což je s podivem, protože komu jinému už bychom se měli chtít líbit než sobě a partnerovi nebo svým nejbližším?
Vždycky mě zarazí, když nečekaně zazvoním třeba u sousedky v Praze a ona mi přijde otevřít v sepraném tričku s myšákem Mickeym, co má - chudák - uši úplně šedivé a vytažené až k jejímu pupíku. Lidé v zahraničí se taky po práci převlékají ze saka a kalhot, ale nikdy to není do oblečení, na kterém jsou díry, cucky, chybí barva a které by si dávno zasloužilo být v kontejneru.
TYKÁNÍ VIETNAMCŮM
Já vím, že některé jazyky (angličtina třeba) formální a neformální oslovování moc neřeší. Jenže čeština ano. Většina lidí se podle toho chová a málokdo by si dovolil, když poprvé jedná s někým cizím, říct větu ve stylu: „Čau, prosím tě, já bych potřeboval…“ Zvláštní je, že k Vietnamcům si to dovolíme. Děje se to v Praze i Brně - ve večerkách i krámech s oblečením…
A kupodivu i na manipedi, kde jsem to zažila na vlastní kůži a musím říct, že jsem se za dotyčnou, co na první pohled vypadala jako fajn a vzdělaná žena, styděla jako už dlouho ne. Je to trapné povyšování, které není na místě nikdy a nikde, speciálně když Vietnamec na takovou „tykačku“ perfektní češtinou reaguje „Dobrý den“, a ještě se s „tykačem“ rozloučí: „Děkuji, na shledanou.“
Zdroj: časopis Glanc, autorka textu Jana LeBlanc dlouhodobě žila na několika místech světa. Následující postřehy napsala v době, kdy se jejím domovem na pár let staly Spojené státy americké
