Nedávno jsem si přes internet volala se známou, s níž jsme potřebovaly vyřešit i pár pracovních věcí. Markéta je extrémně vytížená žena, a aby neztrácela čas, během telefonátu odeslala pár e-mailů, zamkla kancelář, vyzvedla své dvě děti ze školky i dort pro manžela a taky řídila. Když už jsme skoro končily, řekla: „Prosím tě, můžeš mi to všechno shrnout do mailu? Vždyť já už si nepamatuju, o čem jsme mluvily na začátku.“ Naštvalo mě to. K čemu takový telefonát vlastně byl, když teď musím sednout k počítači a všechno sepsat, abych se už podruhé pokusila „urvat“ alespoň kousek její pozornosti?
PRVNÍ PRAVIDLO POSLOUCHÁNÍ
Asi vás nepřekvapí, že prvním pravidlem poslouchání ve 21. století je - poslouchat. Tedy jenom poslouchat. Nedělat při tom nic jiného, maximálně srknout si kafe. Obzvlášť když telefonujete a druhého nevidíte, jeho mimiku, gesta, měla by být vaše pozornost tím větší, a nikoli rozptýlená e-mailem, internetem nebo obědem, který si u toho připravujete.
Uvidíte, že když skoncujete se vší činností kolem, uslyšíte zajímavé věci, které by vám jinak možná unikly. To platí zejména, když posloucháte děti. Pro dítě, ale i dospělého je kolikrát nejdůležitější pocit, že jste ho vyslechli. Sami asi víte, že častokrát se člověku uleví samotným vypovídáním, k tomu však potřebuje pozorného posluchače. Takže přestaňte s tím, co děláte, dívejte se na druhého (nemluvíte-li do telefonu), poslouchejte a snažte se pochopit. Svoji pozornost můžete dát najevo citoslovci jako aha, hm atd., zbytečně však vyprávějícího nepřerušujte. Tím už ale načínáme další várku zásad…
POVÍDACÍ POLŠTÁŘ
Všichni chceme být slyšeni a vyslyšeni, tudíž by se v konverzaci vždycky měli dostat ke slovu oba její aktéři. Tedy pokud možno nejen k jednomu slovu, ale ideálně k tolika, aby bez přerušování vyjádřili všechno, co mají na srdci. Tohle je hodně obtížné zejména u hádek, kde se vypovídání nebo debata mění v proud výčitek, stížností a doplňujících klišé typu Zbláznil ses?, To snad nemyslíš vážně! a tak podobně.
V americkém seriálu Breaking Bad k tomu hlavní hrdinové používali takzvaný povídací polštá“ s nápisem LOVE. Kdykoli si členové rodiny potřebovali sdělit něco důležitého, sesedli se kolem stolu, a kdo měl v ruce polštář, mohl bez přerušení mluvit tak dlouho, jak potřeboval. Pro ostatní to byl v každé vteřině jasný signál, aby mlčeli a jen poslouchali. Vyjádřit se mohli teprve ve chvíli, kdy polštář doputoval k nim.
I když vám přijde, že druhý plácá nesmysly, je dobré dát mu prostor vyjádřit se a reagovat, až domluví - třeba tím, že celou věc zopakujete: Takže ty si myslíš, že bychom měli udělat raději to, že… Ať už mluvíte o čemkoli, debata bez přerušování je klidnější, nezvrtne se tak často v hádku a u složitějších diskuzí se s větší pravděpodobností doberete řešení. Zopakováním se alespoň částečně vyhnete tomu, že „uslyšíte“ v řeči druhého i něco, co tam nebylo, nebo špatně pochopíte, co vám chtěl sdělit.
Další častou chybou je, že se příliš věnujeme svým argumentům a druhou stranu prakticky nevnímáme. „Místo naslouchání nám běží hlavou, že chceme přesvědčit, tedy vymýšlíme silné argumentační zbraně a trefné odpovědi, kterými druhé definitivně přetlučeme. Máme vypnutý poslech, takže pouze vysíláme, ale nepřijímáme,“ říká psycholožka Zdeňka Židková. Nepřipravujte si nejen argumenty, ale ani žádné jiné odpovědi, zatímco druhý mluví. Zjistíte, že když skončí, v některých situacích ani nejsou potřeba. A pokud je druhá strana očekává, nevadí, když o nich budete pár vteřin přemýšlet.
HALÓ, SLYŠÍTE MĚ?
Podle psycholožky Zdeňky Židkové existují dva typy chyb v komunikaci. První vycházejí z naší povahy a jejich změna vyžaduje trénink komunikačních dovedností. Druhými jsou pak chyby, které vznikají, když jsme ve stresu. S těmi se naučíme vypořádat rychleji, když si uvědomíme, jak zbytečně nám škodí. „Například v komunikaci s dítětem býváme povýšeně paternalističtí, čímž často vyvoláváme odpor jen z trucu,“ říká psycholožka. To platí třeba pro případ s pozdním příchodem.
Zeptáte se proč, a než dítě vůbec stihne odpovědět, nadechnete se a hlas vám vyletí do hysterických otáček: Přišla jsi o půl hodiny později, jsi absolutně nespolehlivá, týden nepůjdeš z domu, proč nám to zatraceně děláš atd. To neznamená přestat vyžadovat disciplínu, ale když se dítěte ptáte proč, měli byste mu dát taky prostor na vysvětlení – prostor, po který budete jen poslouchat.
V komunikaci s partnerem je podle psycholožky známý fakt, že po určité době přestáváme vůbec slyšet jeho pohled na věc. „Absolutně nevnímáme, co druhá strana říká, a máme svou ,vizi‘ problému. Jsou to neuvěřitelné lidské příběhy, kdy máte pocit, že jste se ocitli na Marsu a ostatní vám nerozumějí, ale je to tak. Oni vám nerozumějí, protože to nechtějí přijmout,“ vysvětluje Židková.
Ačkoli se říká, že z komunikace se neodchází, v tomto případě je dobré nastavit si hranice, kdy jsou pro vás poslech, dialog nebo hádka ještě únosné, a kdy už zacházejí za limit, kdy trpí vaše sebeúcta. Chcete-li respekt druhého, musíte ho mít v první řadě sami k sobě. Byť by to znamenalo, že v určité chvíli prostě komunikaci opustíte.
„Velká chyba nás všech je přesvědčení, že slova jsou všemocná. Jasné a jednoznačné vysvětlení je chiméra, neexistuje. Všechny experty na lidské vztahy straší věta: Jasně jsem ti to vysvětlila, copak jsi mě neslyšel?
Třeba i slyšel, slova jsou však nabita tolika významy, kolik máme za sebou životních zkušeností, a každý máme jiné,“ říká Zdeňka Židková. Proto je tak důležité dát druhým prostor, snažit se je pochopit (přestože nechcete, protože říkají nesmysly) a dodržovat, co už vám kdysi říkali rodiče: Dobře si rozmyslete, co odpovíte, než vůbec otevřete ústa.
NEVĚDĚT JE V POŘÁDKU
Bohužel k výše uvedenému se poslední dobou stává normou přesný opak: okamžitě reagovat, okamžitě si něco myslet (nebo to aspoň předstírat), a především - vůbec si něco myslet. Jako by v dnešním světě nebylo dovoleno říct: Nevím. Všimli jste si, jak málo dnes klademe doplňující otázky, kterými prozkoumáme, co nám chce druhý vlastně říct, a naopak jak často na jeho slova navazujeme názorem nebo příběhem, který se stal nám, potažmo kamarádce naší kamarádky?
Zejména pokud má druhý problém se vyjádřit nebo vy pocit, že mu tak úplně nerozumíte, pomozte mu vhodnými otázkami: Tohle jsem nevěděl, můžeš mi o tom říct něco bližšího?, Co by sis o tom myslel ty? Dělejte to velmi opatrně, vyhněte se pocitu nátlaku a hodnocení. A jak už jsem naznačila výše, vyvarujte se pokud možno otázkám, které se jako otázky nepočítají: Zbláznil ses?, To myslíš vážně?, Kdy už konečně pochopíš, že…?
Tahle klišé, banální věci, samozřejmá konstatování, kterými prošpikováváme rozhovor, nejsou nic, jen zbytečná vata, která vyvolá akorát averzi druhé strany. „Děti nám to ještě odpustí, pokud začneme slovy, ty nevíš, že…, ale u dospělého tím zablokujeme veškerou spolupráci. Přiznejte ostatním, že také mají mozek a umějí zhodnotit situaci, a s tím je pak poslouchejte,“ doporučuje Zdeňka Židková. A neupírejte jim právo na názor.
Možná nesouhlasíte s tím, co slyšíte, to ale neznamená, že jejich názor je horší než váš. Je jen je jiný. A právo na něj a na to ho vyjádřit má každý. Když jednou odsouhlasíte, že si ho vyposlechnete, opravdu to udělejte. Potlačte ego, které chce být slyšeno, a chtějte slyšet. Protože přesně to přece očekáváte od druhých, když jim potřebujete něco sdělit.
Zdroj: časopis Glanc, psycholožka Zdeňka Židková
