Na začátku každého vztahu si myslíme, že tenhle příběh lásky bude věčný. Všechno je zalité sluncem, jeden bez druhého nemůžete být ani minutu a tak dále a tak dále, vždyť to znáte. Kdyby to tak nebylo, možná by ani žádné vztahy nevznikaly. Vždyť proč by se někdo seznamoval s někým, o kom si dopředu myslí, že si jednou půjdou vzájemně (a většinou obrazně) po krku?!

Rozhoduje typ osobnosti

Podle psychologů má způsob, jakým se rozcházíme s partnery, co do činění s tím, jaký jsme typ osobnosti. Jedeme zkrátka ve vyjetých kolejích, které nás vedou k tomu, rozcházet se stále stejným způsobem. „Ve vztazích máme tendenci více či méně opakovat vše, formu rozchodu nevyjímaje. To, jací jsme, do jisté míry určuje, jakého si volíme partnera. A to, jaký je partner, v kombinaci s tím, jací jsme my, tvoří pak způsob, jakým se rozcházíme. Naše vztahy obvykle trvají do momentu, kdy si uvědomíme, že to tak nechceme nebo že nás to v něčem omezuje. Takový je osud většiny vztahů,“ míní psycholog David Heider.

Spálené mosty

Asi nejčastější model rozchodu je, že se snažíme na partnera naprosto zapomenout a vytěsnit ho ze svých vzpomínek. Trháme společné fotky, mažeme z telefonního seznamu splečné přátele a blokujeme dotyčného na všech sociálních sítích. V horším případě se přátelům (respektive každému, kdo je ochotný nás poslouchat) svěřujeme s ošlivými a šokujícími detaily z našeho zpackaného vztahu a „ex“ pomlouváme, kudy chodíme. To vše ve snaze zavřít šuplík, do kterého už se nikdy nechceme podívat.

Třicetiletá Štěpánka tohle dobře zná. „Ve chvíli, kdy pro mě vztah skončí, a to z jakékoli příčiny, nemám důvod, proč bych se s ex měla vídat.“ Štěpánka má jasno: Pokud už dotyčného nemiluje, není důvod s ním ztrácet čas. Stejný přístup volí i v případě, kdy partner opustí ji. „Jestli on nemiluje mě a já se trápím jeho odchodem, nechápu, proč bych si měla nechat sypat sůl do ran,“ vysvětluje striktně.

Štěpánka tvrdí, že je to pro ni jediná osvědčená metoda, jak se s rozchodem vyrovnat. „Netvrdím, že je to ideální řešení, ale jsem racionální typ, není můj styl se hrabat v pocitech, omílat si v hlavě dokola, co by, kdyby.“ Vnímá to tak, že má situaci pevně v rukách a nic ji nemůže rozhodit. Zároveň je to pro ni dost jasný signál bývalému příteli, že je skutečně konec. „Jednou se mi totiž stalo, že jsem takzvaně vyměkla a sem tam jsem s expřítelem kamarádský kontakt udržovala. Výsledek byl takový, že se naše vtahy jen zhoršovaly. Pokaždé jsme se spolu pohádali. Tak jsem usoudila, že konec veškeré komunikace bude nejlepší řešení,“ vysvětluje Štěpánka, která dokonce utla kontakt s většinou společných známých.

„Po mém posledním rozchodu s člověkem, kterého jsem si dokonce chtěla vzít, jsem zjistila, že máme každý úplně jinou verzi důvodů, proč jsme se rozešli. Viděla jsem pak na našich společných přátelích, jak jsou zmatení a nucení hrát jakousi dvojí hru. A na to jsem se nemohla dívat, takových hrátek se vůbec nemíním účastnit. Od přátel čekám upřímnost a podporu, ne přetvářku. Z této životní etapy mi zbylo jen pár věrných přátel, na které se můžu stoprocentně spolehnout.“

Traumata z minulosti nás ovlivňují

Psycholog David Heider nicméně soudí, že kdykoli chceme na něco ze svého života zapomenout, znamená to, že se chceme vzdát části sebe, což se nám ale v budoucnu vrátí. Utíkat se prostě nedá věčně. „Mám na mysli, že se snažíme takovým jednáním zbavit části, kterou nemáme rádi, protože ji neumíme zpracovat, pochopit, přijmout a smířit se s ní. Minulost k nám ale patří a před tím, než na něco ‚zapomeneme‘, je třeba si dobře promyslet, jestli mě ta vzpomínka v životě jednou nedožene (a já na ni nebudu připravený), anebo zda něco náhodou neříká o mně samotném, na což ale také nemusím být připraven.“

Zkušenost z minulosti pro nás totiž sice může být velmi nepříjemná a traumatizující, ale přitom velmi důležitá pro náš budoucí život. Psycholog tedy radí mosty nepálit: „Po nějaké době zapomínejme jen na extrémně bolestné zážitky, a ačkoli to tak v mnohým případech nevypadá, rozchody, tedy když je partnerství bezdětné, mezi ně zpravidla nepatří.“ Vše prostě musí zahojit čas a uchylování se k extrémním rozhodnutím může načas pomoci, ovšem v budoucnu se vrátí jako bumerang australského domorodce.

Nejlepší kamarádi

Opačný přístup k rozchodu je, když se s dotyčným nechcete rozloučit, a dokonce si o něj rozšíříte řady svých nejbližších kamarádů. S tím má velké zkušenosti dvaatřicetiletá Zuzana. „S Jakubem jsem chodila od střední školy až do konce vejšky. Vyrostli jsme spolu, dospěli a všechno zásadní, co jsem ve svém životě prožila, sdílel se mnou. Třeba když před deseti lety zemřela moje máma na rakovinu a on mě celou tu dobu podporoval. Tak jak bych ho mohla prostě jen škrtnout ze života?!“

I po mnoha letech, kdy už s Jakubem nejsou, má Zuzana za to, že jsou nerozlučná dvojka, a považuje ho za nejbližšího člověka. „Mám pocit, že Jakubovi můžu říct všechno, a myslím si, že to tak má i on.“ Vídají se klidně i dvakrát týdně, a protože pracují kousek od sebe, chodí často společně na obědy nebo kávu. „Dodnes se taky stýkám s Jakubovými rodiči. Zvykli jsme si na sebe a máme se pořád rádi. Nemyslím si, že bychom měli dělat, jako že se neznáme, a ignorovat se jen proto, že mezi mnou a jejich synem vyprchala vášeň a láska,“ hájí se Zuzana.

Otázka ale je, jestli si ve skrytu duše Zuzana náhodou nepřeje, aby se k sobě s Jakubem zase vrátili. „Ano, velmi vřelý vztah s ex může představovat tak trochu zadní vrátka v každém vztahu. Přece jen už ho dobře známe, leccos o nás ví, důvěra a blízkost, kterou je třeba s cizími lidmi dlouze budovat, je tady ‚zadarmo‘ a hned k dispozici,“ říká psycholog David Heider.

Zuzana ale takové tvrzení odmítá. „Vím dobře, že je mezi námi konec. Jakub má několik let jinou přítelkyni, se kterou vycházím skvěle. Dokonce spolu jezdíme na výlety a dáváme si dárky k Vánocům. I já v mezidobí měla jiné partnery, kteří můj vztah s Jakubem chápali a nevadil jim. Zní to jako úplná idylka, ale… I za takovým super vztahem se můžou začít časem stahovat mračna. „Velmi vřelý vztah s bývalým partnerem, tedy pravidelné vídání se třeba několikrát týdně, občasné fyzické přiblížení ve formě líbání apod., určitě nebude ničím, co následujícího partnera nechá chladným. Bude se logicky cítit ohrožený a nebude věřit tomu, že je pro svého milovaného jediný nebo jediná,“ varuje David Heider.

Možná by tedy nebylo od věci tak úzký vztah malinko rozvolnit a upozadit se. Zuzana si to ale nemyslí: „Nevidím důvod, proč bych se měla chovat jako cizí člověk k někomu, s kým mě pojí společná minulost a hezké zážitky. Ty roky, kdy jsme byly nerozlučná dvojka, nikdo prostě nevymaže. Proč bych měla násilně přetrhat hezký vztah jen proto, že to společnost a možná i partner očekává?“

Zní to sice logicky, ale podle psychologa je takové jednání vlastně sobecké a bezohledné vůči expartnerovi a z hlediska Zuzanina dalšího partnerského života i k ní samotné. „Myslím si, že v zájmu svého stávajícho i budoucího vztahu je nutné vnést do vztahu s bývalým partnerem výraznější odstup a určitě nevytvářet jakousi iluzi, že je ‚vše při starém, jen spolu už nespíme‘. Především tím může trpět stávající vztah jak jednoho, tak druhého ze zúčastněných. Na stranu druhou kontakt s ex nelze partnerovi nijak zakazovat a vyčítat, nedává to smysl. Takové jednání je jen projevem nejistoty toho, kdo něco takového požaduje,“ říká David Heider.

Oko za oko

Asi nejhorší varianta rozchodu je, když se partneři začnou totálně nenávidět a nevydrží spolu bez konfliktu v jedné místnosti ani vteřinu. Což je nepříjemné nejen pro ně, ale i pro jejich blízké okolí. Hněv, pocit zrady a příkoří jsou tak silné, že úplně zatemní mozek a veškeré racionální uvažování.

Pětatřicetiletá Julie už celých šest let nemůže přijít na jméno svému bývalému manželovi Martinovi, se kterým byla v manželství pouhý rok. „Když jsme se brali, cítila jsem se opravdu šťastná a byla jsem přesvědčená, že se nemůže nic pokazit. Předtím jsme spolu chodili dva roky, žili spolu a všichni nám říkali, že jsme ideální pár. Mám pocit, že po svatbě to bylo ještě lepší. Ale asi jsem byla jediná naivní husa, co si to myslela,“ vypráví svůj příběh a je znát, že s ní stále cloumají emoce.

Její exmanžel ji opustil kvůli společné známé, se kterou trávili nejen čas na večírcích, ale i dovolenou, Julie jí dokonce hlídala často psa. Jakmile románek praskl, Julii se zhroutil svět a odmítala přijmout novou situaci. Na radu rodičů ale přistoupila na okamžitý, i když komplikovaný rozvod. „Když jsme byli s Martinem u právníka, poprvé jsem pocítila nenávist, kterou ani nelze popsat. Měla jsem pocit, že jsem schopná vzít do ruky nůž a… Za tyhle pocity se stydím. Mluvil se mnou komisně, jako bych pro něj byla cizí člověk, navíc o našem vztahu právníkovi lhal. To mě dostalo. Byla jsem opravdu v šoku, překvapená, kde se ve mně ta agrese bere. Jinak jsem totiž klidná povaha.“

Kde se berou negativní emoce

Z Juliiných slov je patrné, že stále nemůže pochopit, jak se může stát, že se upřímná láska promění v tak silně negativní emoce. Psycholog David Heider vysvětluje, že těch příčin je celá řada: „Obecně lze říct, že postupně přestáváme od partnera dostávat to, co od něj očekáváme. Přes pocity nejistoty, neporozumění, odcizení a osamění se dostaneme k nenávisti. V tomto případě evidentně platí, že čím výš jsme, z tím větší výšky padáme. Pokud se tedy dva vášnivě milují, existuje reálné nebezepčí, že se jednou budou i stejně vášnivě nenávidět.“

Julie si také stěžuje, že krizi se svým manželem chtěla řešit pomocí poradny či terapeuta, ale setkala se jen s negativní reakcí – nechtěl nic slyšet, dokonce ji urážel. „Cítila jsem se úplně bezmocná, chtěla jsem mu dát ještě šanci, ale on o ni nestál. To mě ranilo a ponížilo snad ještě víc. Nenávist se jen prohloubila,“ vypráví. A tak se stalo, že se Julie úplně zatvrdila a bývalého manžela i po letech nenávidí do morku kostí. Tvrdí, že stále čeká na to, že zazvoní telefon a on se jí omluví za vše, co jí způsobil. Jen tak mu prý dokáže odpustit. „Na komunikaci jsou třeba dva, a pokud jeden komunikovat nechce, je třeba zjistit proč. Poradna či terapie jsou zpravidla velmi dobrým pomocníkem, ale i tam musejí chtít oba,“ tvrdí psycholog.

Zdroj: časopis Glanc, psycholog PhDr. David Heider, PhD.

Související články