Přiznávám, že když jsem si tohle téma vymyslela, nadchlo mě. „Tento článek se bude psát skoro sám,“ radovala jsem se. A pak přede mnou několik dní ležel rozepsaný perex a dál mi to nešlo. A tehdy to začalo: „Netlač na pilu. Běž se projít, zapomeň na to, dělej něco jinýho, však inspirace přijde.“ (radil manžel) // „Inspirace nepřijde, musíš jí pomoct. Dej si třeba brainstorming, mně to pomáhá.“ (kamarádka blogerka) // „Jestli nemáš deadline, nech to uzrát.“ (jiná kamarádka) // „Hlavně to nenech uzrávat, to už to pak nikdy nenapíšeš.“ (kamarád grafik)
Stačilo, abych se zmínila, že jsem rozladěná z neschopnosti vytvořit text do časopisu a můj život byl rázem plný rad, co s tím mám dělat. Ono by to samo o sobě nebylo tak hrozné, kdyby na takový povzdech nikdo nijak nereagoval, asi bych se cítila dotčeně, že je nezajímám. Problém s dobrými radami je ale ten, že většina z nich se úplně vylučuje, takže na konci stejně nevíte, co máte dělat.
Vezměte si třeba tuhle klasiku, co říkáme singl ženám hledajícím muže: „Nemůžeš jen tak sedět a čekat v koutě, až si tě někdo najde. Musíš pro to něco udělat. Proč nezkusíš třeba seznamku?“ Versus: „Víš přece, že láska přijde, až ji budeš nejméně hledat.“ Nebo tyhle dobré rady, co jsem našla na jednom webu pro podnikatelky (šlo, a to doopravdy nelžu, o tentýž web): „Hlavně na nic nečekejte a nebojte se začít.“ Na druhé stránce pak bylo: „Snažte se nic neuspěchat.“ A na jiném webu, taktéž pro podnikatelky: „Myslete globálně, myslete ve velkém.“ Zatímco jiný článek: „Začněte pomalu, lokálně, zvětšovat se dá vždycky.“
Hodně dobrá je také moje oblíbená vztahová: „Ve vztahu nesmíš být sobecká.“ Versus: „Dejte sebe na první místo.“ A následuje historka s kyslíkovou maskou z letadla, kterou nejprve nasazuje sobě a pak dítěti… Absolutní korunu tomu pak nedávno nasadilo, když mi jedna známá přinesla časopis plný rad o životním stylu. Hned v úvodu v něm bylo napsáno něco jako: „Hlavně si nenechte nic namluvit a zařiďte se podle svého.“ Takže co teda?!
Kdy má smysl žádat o radu?
Když se ptám psycholožky Zdeňky Židkové, kterou z naprosto protichůdných rad bych si měla vybrat a proč, usmívá se: „Docela cynicky bych konstatovala, že ve většině případů platí obojí. Snaž se, protože bez snahy nic nepřijde, ale zároveň tomu nechej volný průběh,“ říká a upozorňuje mě na tzv. Yerkes-Dodsonův zákon o závislosti výkonu na motivaci, který se podle ní dá dobře aplikovat i na rady.
Psychologové Yerkes a Dodson kdysi přišli na to, že výkon se zhoršuje nejen při velmi nízké motivaci, ale i při velmi vysoké, takže ideální je zlatá střední cesta: Netlačit přehnaně na pilu ani to nenechat plavat; nesnažit se seznámit za každou cenu, ale ani nesedět a nečekat, až vám láska spadne do klína, nerozjet bezmyšlenkovitě podnikání po prvním nápadu, ale ani ho roky nepřevracet v hlavě tam a zpátky.
Problém je, že tahle zlatá střední cesta je hrozně individuální. Podobná tomu, jako když vám někdo poradí, abyste se stravovali střídmě. „Střídmě“ totiž bude znamenat úplně něco jiného pro stodvacetikilového zedníka a pro pětapadesátikilovou ženu, co většinu dne tráví u počítače. Dá se říct, že na tu pro sebe správnou střídmost či zlatou střední cestu (nebo v podstatě jakoukoli cestu) jsme více či méně vyladění, ale protože vlastnímu úsudku moc nedůvěřujeme, nebo jsme kolikrát zmatení a zacyklení, hledáme jeho potvrzení u jiných. Někdy u kamarádů a jindy u autorit, jako jsou třeba psycholog nebo kouč. Otázkou je, jestli to má smysl.
Proč kamarádi neradí dobře?
Americký podnikatel Derek Sivers na svém blogu píše: „Klidně se kamarádů ptejte, ale neberte jejich slova moc vážně.“ Představte si třeba situaci, kdy se ptáte: „Mám dát výpověď a založit vlastní firmu?“ Dva kamarádi řeknou ano, dva ne. Problém podle Siverse je, že kamarádi nikdy neradí z perspektivy vaší situace, ale pouze z té své, která odráží jejich aktuální emoce, nálady a poslední zkušenosti. Jinými slovy: Kdo zkrachoval, asi vám poradí držet se teplého místa ve firmě. Anebo ten, kdo našel aktuálního partnera tak, že ho nehledal a prostě mu dotyčný člověk nějak zkřížil cestu, vám těžko poradí, ať zvednete zadek a jdete večer ven nebo se zaregistrujete na seznamku.
Není to proto, že jsou mizernými kamarády a přejí vám to nejhorší, ale protože taková je lidská přirozenost. Ať se snažíme sebevíc a ať druhého známe sebelépe, nedokážeme se vžít do jeho kůže a situace úplně se vším všudy. Jakékoli rady je proto podle Siverse dobré brát jen jako střípky, na základě kterých si pak složíte svoji mozaiku pohledu na věc. Nikdy byste se každopádně neměli rozhodnout pro něco jenom proto, že to říká Radek nebo Kamila, ačkoli vás třeba znají od dětství, a tedy velmi dobře.
Zdeňka Židková s Derekem Siversem na dálku souhlasí. Dodává, že podle rad přátel se nemusíte a neměli byste se zařídit, ale je důležité si je poslechnout. „Jejich utěšování vás pohladí, cizí pohled na věc obohatí, nedostatek empatie nabudí, nesouhlas vás může zastavit v destruktivním chování… To všechno jsou důležité věci. Navíc kolikrát se v dialogu objeví důležité moudro, které jste třeba opomněli,“ říká.
Babo, raď!
Dobře, to jsou kamarádi. Ale co odborníci? Psychologové, koučové nebo poradci? Moje kamarádka psycholožka říká, že jakýkoli psycholog podávající rady je špatný psycholog. Všechny tyhle profese jsou tady totiž od toho, aby vám pomohly, ale poradit si musíte sami. Dobrého odborníka totiž poznáte podle toho, že rozpozná ve vašem přemýšlení a povídání, co vy nevidíte, chytrými otázkami vás navede, abyste o tom určitým způsobem přemýšleli a pak si SAMI nějak poradili - rozvést se, nebo ne, založit firmu, nebo ne atd. Podceňovat byste ale neměli ani to, že dobrou radu můžete udělit i sami sobě. Stačí se jenom dobře ptát, trochu jinak, než to nejspíš děláte obvykle.
Zajímavou pomůcku pro to vymyslel jeden můj kamarád, který ji nazval: Test očima mého stařeckého já. Funguje to tak, že si představí sám sebe jako osmdesátiletého starce ohlížejícího se za svou minulostí a ptá se: „Co si přeju, abych tenkrát býval věděl a udělal v této situaci jinak?“
Nedávno jsem shodou okolností na tohle téma zpovídala několik žen kolem padesátky. Ptala jsem se jich, jakou dobrou radou získanou věkem a životními zkušenostmi by se v určitém životním období kdesi v minulosti nasměrovaly jinam. Bylo to vtipné, protože jedna mi řekla: „Kašli na to, co říkají ostatní, a zařiď se podle sebe.“ A druhá – zcela nezávisle na první – mi napsala: „Asi bych si poradila, ať si nechám poradit. Protože minimálně maminka má občas pravdu.“
Taky dobré, že? Myslím, že těmhle vylučujícím se radám už může konkurovat snad jenom „hlavně na to nemysli“ (speciálně při desátém pokusu umělého oplodnění), „nestresuj se“ (obzvlášť vypečená rada před důležitou zkouškou nebo prezentací v práci), „neboj se“ (velmi nápomocná zejména před návštěvou zubaře nebo před jakýmkoli důležitým vyšetřením u doktora), „nic si z toho nedělej“ (když vás po deseti letech vyhodí z práce) a také dvojice - „pořádně se do toho opři“ versus „nesnaž se tak urputně a nech to plavat“.
Mimochodem, víte, co je na těchto všech radách asi vůbec nejhorší? Ten moment, kdy se přistihnete, že je taky sami používáte a že je dáváte druhým tak, jak to popisuje Derek Sivers - podle vlastního momentálního rozpoložení. No, takže k čemu jsme se to dobrali? Jestli vám po tom všem můžu ještě poradit, pak: Na rady pozor! Berte je jako inspiraci, ale řiďte se hlavně svým úsudkem.
Zdroj: časopis Glanc, psycholožka Zdeňka Židková
