Říká se, že oči jsou okno do duše. Také se říká, že když se nám někdo nevydrží dívat do očí, ve skutečnosti nám lže. Platit ale může i opak, kdy lhář si dá natruc záležet, aby neuhnul pohledem. Také prý lháři běžně klopí oči a dívají se vpravo. Nebo vlevo? Ono je to vlastně jedno, protože výzkumy v posledních letech naznačují, že oči nejsou zrovna to, co by nás mělo dovést k pravdě.

Kam se dívá člověk, který lže

Matematik, programátor a psycholog Richard Bandler a lingvista a psycholog John Grinder se v 70. letech zabývali takzvaným neurolingvistickým programováním (NLP). Jejich studium NLP přineslo mimo jiné teorii o tom, že pohyby očí přímo souvisejí se lhaním a pravdou. Tvrdili například, že člověk, který tahá informace z paměti, se dívá vpravo nahoru ze svého zorného pole. Naopak ten, kdo si vymýšlí, by se díval směrem vlevo, takže pro nás vpravo.

Bandler a Grinder také předpokládali, že když si člověk vybaví zvuk, podívá se směrem doprava. Ale kdyby si představoval nový zvuk, podívá se doleva. Chování očí by podle NLP mělo vypovídat o téměř každém aspektu vybavování paměti. Také je důležité dodat, že pro leváka by platila opačná pravidla. Každopádně tyto hypotézy byly zveřejněné a přijaté veřejností bez většího potvrzování. Setkáváme se s nimi i ve filmech a umění.

Lež nekouká z očí

Od té doby však byla pravdivost těchto tvrzení vyvrácena nejednou studií. Jinými slovy naše chápání prolhaných očí může být samo o sobě lží. Rozborem pohledu se z nás nestávají živoucí detektory lži. Ačkoliv zase tak marné to s námi není. Podle výzkumu publikovaného v Psychological Science v sobě všichni máme přednastavené instinkty pro odhalování lhářů, akorát je často naše vědomá mysl potlačí. „Přestože lidé nedokážou vědomě rozlišit lháře od pravdomluvných, na nějaké méně vědomé úrovni mají pocit, že někdo lže,“ říkají autoři výzkumu. Takové to, jak se vztekáte, že jste měli dát na svůj instinkt, ale už je pozdě. S jistotou jsme schopni určit lež nebo pravdu skoro 50 na 50. To už si rovnou můžete hodit mincí.

Na co se při očním kontaktu zaměřit

Věda říká, že lháři se očnímu kontaktu nevyhýbají o nic častěji než ti, kdo říkají pravdu. Zaměřte se spíš na odchylky od normálu. „Pokud byl oční kontakt na začátku rozhovoru konstantní a pak se změnil, když do hry nastoupil stresor nebo spouštěcí otázky, měli bychom to brát jako atribut pro možnou klamavou odpověď,” říká Roger Strecker, odborník na analýzu chování.

Všímejte si, jak rychle nebo pomalu dotyčná osoba mrká oproti původnímu stavu, například když pronese něco, o čem tušíte, že je lež. Napovědět může i zúžení či rozšíření zornic. Výjimka přichází v případě, že jde o opravdu velkou lež, například podvádění ve vztahu nebo když v práci provedete něco opravdu špatného, co vás může stát místo. V těchto situacích se na základě některých studií opravdu očnímu kontaktu vyhýbáme.

Řeč těla a lhaní

Čím více výzkumů se provádí v oblasti umění lhát, tím více odborníků je přesvědčených, že odhalit lež je opravdu těžké. Cestující na amerických letištích procházejí kontrolou, která hlídá například odvrácený pohled, pohvizdování si, nadměrné vrtění se, rychlé mrkání nebo přehnané zívání. Jenže ani tyto domnělé neverbální projevy lhaní se neukazují jako neprůstřelné.

Když tedy dojde na otázku, zda nám konkrétní osoba lže, doktorka Bella DePaulo je na základě svých výzkumů přesvědčená, že nejspolehlivější je důvěřovat svému nitru. Zkoumejte, jak uvolněná se vám daná osoba zdála, nebo jak dobře nebo podezřele jste se v její přítomnosti cítili vy. Právě tato analýza vám možná nakonec pomůže odhalit pravdu, kterou hledáte.

Zdroj: iGlanc.cz, NBC News, Independent, Wikipedia, All About Vision